Zkušený online kouč v azylu kvůli válce

Jako by nestačilo, kolik starostí má nyní s nadále se zauzlující světovou misí národního týmu. Ještě řádově horší trable mu v posledních dnech způsobila válka. Izraelský kouč Ronen Ginzburg by díky vlastní zkušenosti z rodné země, jejíž dějiny jsou válečnými konflikty doslova protkané, mohl být už na leccos zvyklý. 

Přesto je ruská invaze na Ukrajinu, kde nyní trenér působí u týmu lídra ligy BC Prometey, něčím, co muselo zaskočit i jeho. V zemi bylo na třicet dní vyhlášeno stanné právo a zastaveny všechny sportovní akce. A prezident vyhlásil i všeobecnou mobilizaci pro muže od 18 do 60 let. Aby klub alespoň na nějakou dobu uklidnil své americké opory, odvezl celý tým do Nymburka, odkud nyní úřadující ukrajinský šampion sleduje šílené dění ve své zemi. Aniž tuší, zda bude mít šanci titul obhajovat. A netuší to ani jeho kouč.

Trenére, váš tým se aktuálně připravuje v Nymburce. Hrozí nyní ukrajinským hráčům, že budou povoláni k obraně vlasti?
Ne, nemyslím si (rozhovor se uskutečnil těsně před vyhlášením mobilizace pro muže od 18 do 60 let, kteří už nyní nesmějí Ukrajinu opustit - pozn.). Máme ale i americké hráče, kteří se obávají vrátit se do země, a bylo těžké je udržet. Jelikož jsme teď v Česku, prohráli jsme první zápas ligové sezony, protože jsme tam museli poslat juniory. Dál uvidíme, co se bude dít. Nejbližší zápas jsme podle původního programu měli hrát prvního března v Kyjevě (ten je ale nyní pod ruskou palbou a při stanném právu a válce znemožněn - pozn.). A vzápětí jsme měli hrát doma Ligu mistrů s Kluží. Takže bylo ve hře odletět k zápasu do Kyjeva, vrátit se do Česka, a pak odcestovat na duel s Kluží. A pokud by liga pokračovala, letěli bychom i k dalším utkáním, což by bylo šílené. Někteří Američané z ligy už odjeli, ale byla snaha udržet soutěž v chodu (při dramaticky se zhoršující situaci na Ukrajině se ale vše brzy změnilo a Prometey nakonec zápas s Kluží bude hrát 3. března v Nymburce a poté 9. března s Ostende na pražské Královce - pozn.).

Jaká byla ve vašem regionu (město Kamianske se nachází ve východní části země, ale daleko od hranic) situace před odletem do Česka?
Až téměř do posledních dnů to místní neřešili. Především v médiích se nemluví tolik o tom, co hrozí, jako je to běžné v Evropě. To samé platí o Rusku. V ulicích nebylo téměř do posledních dní nic poznat. Až těsně před mým odletem se situace začínala měnit. Všichni pochopili, jak vážné to je.

Co doporučuje vaše ambasáda Izraelcům?
Naše ambasáda, která se přesunula do Lvova, jako jedna z posledních vyzvala k opuštění země, což pro mě nedávalo smysl. To ale bylo před týdnem, možná kdybych tam byl dnes, bylo by to jiné. Celé mě to moc mrzí, protože vidím, kam se celá země za poslední roky posunula, a jak se zvedla z poslední krize. I basketbalově šla nahoru, kluby investují spoustu peněz, čtyři pět týmů má opravdu velmi slušné rozpočty (Prometey má podle informací kouče druhý nejvyšší - pozn.) a v průměru pět šest cizinců.

Na konci minulé sezony jste přišel o naživo prožitou radost z prvního titulu klubu kvůli povinnostem u reprezentace, přičemž jste musel odjet před finálovou sérií. Jak vás to tehdy mrzelo?
Ne, nebyl jsem z toho smutný. Když jsem tým loni začátkem dubna převzal, byl na čtvrtém místě a dohodli jsme se, že cílem bude uspět hlavně v letošní sezoně. Povedlo se nám tým ale rychle zlepšit a pozvednout ho herně i mentálně. A k velkému překvapení jsme postoupili až do finále.

Jak se vám za tak krátkou chvíli podařilo tým změnit nebo vyladit?
V té době už se nedalo měnit hráče a byla tam řada cizinců, kteří to měli „na háku” a hráli jen na svá čísla. Musel jsem tak týmu v dobrém i zlém hodně promluvit do duše, vytvořili jsme i umělou krizovou situaci a využili naše dobré momenty, abychom hráče psychicky posílili. Basketbalově na tom tým totiž byl dobře.

A v celém play-off jste ztratili jediný zápas v semifinále s Dniprem.
V ukrajinské lize může každý porazit každého. Ve čtvrtfinále jsme vyřadili Chimik, který nás předtím porazil. Tam už jsme hráli jinak, basket, který mám rád, ve vysokém tempu, s rychlým přechodem a agresivitou. A pak přišel klíčový zápas semifinále s Dniprem, který byl nejlepším týmem předchozí sezony. Vyhrál doma první zápas a na jeho hřišti se hrál i druhý. Ten jsme ale zvládli a doma to dotáhli, když jsme hráli opravdu dobře. A finále bylo proti Záporoží, které bylo před play-off až čtvrté, ale dokázalo vyřadit první Kyjev. Náš tým na tom byl ve finále dobře a já navíc zápasy na dálku sledoval a byl jsem během nich v telefonickém kontaktu s druhým asistentem. Vyhráli jsme třikrát poměrně jednoznačně a z mého pohledu šlo o skvělý úspěch.

Jak vypadala dálková komunikace během finále?
Po každé čtvrtině jsem psal zprávy nebo přímo mluvil s druhým asistentem. Musíte ale dávat pozor, abyste moc nerozhodil kouče, který ten zápas vedl. Takže jsem předával jen důležité postřehy a dojmy ze hry. Samozřejmě to hlavní jsme spolu připravili při online komunikaci s kolegy před zápasy. A stejně to bylo i letos proti Jeruzalému v Lize mistrů, kdy jsem přišel o dva zápasy kvůli covidu, a zrovna v utkáních o postup do TOP 16. Stále ale říkám, že když je tým dobře nastavený a funguje, jak má, může utkání zvládnout i bez hlavního trenéra.

Jak vypadaly oslavy prvního titulu klubu?
Kolegové mi posílali různá videa a byla to velká oslava. Já jsem přes Zoom mluvil se všemi hráči a pochválil je za výkony.

Přišla i nějaká bonusová odměna?
Na Ukrajině jsou bonusy na denním pořádku, tedy když hrajete dobře. (usměje se) Takže i za titul něco proběhlo.

Kdo klubu vládne jako majitel?
Vladimir Dubinkskij, jde tam o velmi mocného muže. Patří mu spousta firem, má supermarkety, staví silnice a mnoho dalšího. Teď ale nevím, jak to půjde dál.

Jak jste byl v létě v klubu uvítán po návratu z olympiády?
Bylo to velké. Média na Ukrajině mi trochu připomínají rodný Izrael. Novináři jsou neodbytní a sledují všechno. Basket je tam teď velmi populární a určitě ocenili, co se nám povedlo postupem na olympiádu. Dvakrát do týdne je tam televizní show, kde se dvě hodiny řeší jen basket. A mají i spoustu basketbalových webů.

Mimochodem, pomohla vám česká zkušenost v pochopení ukrajinské mentality?
Právě, že ne. (usměje se) Je jiná a má spíš blíž k té izraelské. Začíná to už od fanoušků při zápasech. Řekněme, že nejsou příliš slušní. Při zápasech venku vám nadávají, někdy přiletí i plivanec nebo nějaký předmět, ale zvyknete si. Jde hlavně o nadávky nebo urážky vaší matky a týká se to i mě jako trenéra. V Jeruzalému se mi zase stalo, že jsem chtěl v timeoutu mluvit k týmu a fanoušci domácích za lavičkou udělali hrozný bengál, aby mě hráči neslyšeli.

Musel jste v létě tým zásadně měnit?
Důležité domácí hráče jsme si nechali. Připomíná mi to Nymburk, když jsem tam působil. Právě dobří domácí hráči tvořili kostru týmu. Ponechal jsem si i dva cizince a čtyři nové přivedl. Obecně jde říct, že hrajeme stylem, jakým jsme hráli s Nymburkem. Měli jsme ale problém najít hlavního podkošového hráče. A až po startu sezony a postupu do Ligy mistrů jsem získal Chorvata Mira Bilana (213 vysoký), který se kolem koše opravdu vyzná. S ním na hřišti hrajeme pomaleji a hodně přes něj. A on skóruje opravdu hodně, naposledy dal Ostende 38 bodů, ve dvaatřiceti hraje stále úžasně.

V Lize mistrů, kam jste pronikli z kvalifikace, jste v této sezoně začali bilancí 0-2 a 1-3, přesto jste ve fázi TOP 16. Bylo složité se z takové situace dostat?
Za bilance 0-2 jsme hráli v Sassari a během zápasu byli už 16 bodů dole. Dokázali jsme ale ještě vyhrát. A dostali se do hry o postup do TOP 16. A pak došlo na story v Jeruzalému, kde začala série o postup. První zápas byl hrozný, protože jsme kvůli covidu dva týdny předtím nehráli. To utkání jsme nevypadali jako můj tým. Vůbec jsme nebránili, první čtvrtinu jsme dostali 40 bodů, a to jsme měli do té doby druhou nejlepší obranu soutěže. Takže způsob, jakým jsme prohráli (o 25), byl velkým zklamáním. Doma jsme ale vyhráli poslední střelou v prodloužení a vrátili se do Jeruzaléma k rozhodujícímu zápasu. V hale bylo čtyři pět tisíc lidí a tam už byli domácí pod tlakem. A my to zvládli i tam. Oni ale udělali velkou chybu. Po prvním zápase se u nás mělo hrát týden poté a já ze zákulisí vím, že Hapoel se snažil zápas odložit. Říkali, že mají v týmu covid, bla, bla, bla... My mezitím měli další dva ligové zápasy a dostali se zpátky do formy. Soupeř byl naopak po těch třinácti dnech pauzy nerozehraný.

V době této série už Hapoel nevedl ex-nymburský kouč Oren Amiel, kterému srazil vaz špatný start právě do Ligy mistrů (0-3). A to přicházel jako kouč dvojnásobného čtvrtfinalisty a tým v létě posílilo několik hráčů se zkušenostmi z NBA...
Tam se toho sešlo víc. Především si myslím, že Oren si přivedl dobré guardy, ale chyběli mu kvalitní dlouzí. V Hapoelu to není tak, že by si hráče vybíral jen trenér. Mluví do toho hodně lidí. Přitom pokud by měl dobré pivoty, zažil by výbornou sezonu. Druhá věc je, že pokud se v Hapoelu jednou prohraje, každý ve vedení je hned nervózní, jako by šlo o konec světa. Tlak je tam vážně velký, i od médií a fanoušků. V Izraeli jste prostě jeden den hrdinou a druhý nulou. Oren tam nemohl pracovat, jak byl zvyklý. Jsem si ale jistý, že pokud by měl management trpělivost, udělal by i tam velký úspěch.

Vy jste nyní ve skupině s Ostende, Malagou a Kluží začali 2-0, jak daleko můžete dojít?
Bohužel současná situace s válkou pro nás není dobrá. Máme skoro tři týdny pauzu do dalšího zápasu a není dobré mít takovou přestávku. Naše situace mi připomíná rok 1991 s válkou v Perském zálivu a pak o pár let později, kdy Maccabi Tel Aviv odjelo hrát a trénovat do Evropy, když izraelská liga byla pozastavena.