Sestra je pro mě takový psycholog

Karolína Šotolová je pětadvacetiletá rozehrávačka, která české barvy hájí nejen v seniorské reprezentaci, ale také v elitním výběru 3x3. Její život je od narození úzce propojen s její o dvě minuty mladší sestrou Kristýnou, se kterou s basketbalem v Parubicích začínala, a s níž sdílí mimo jiné také vášeň k cestování a vidinu společného byznysu.

V první řadě prosím prozraď, jaké to vůbec je mít dvojče?

Nevím, jestli je to u všech dvojčat běžné, ale my spolu máme fakt skvělý vztah. Jsme sestry, kamarádky, spřízněné duše a jsme jak jedna. Hrozně dobře se známe a určitě se doplňujeme. Když jsme jako malé hrály na ulici fotbal, hokej nebo cokoliv, tak jsem chtěla hrát vždycky s Týnkou. Dříve jsem byla flegmatik já a ona spíš horká hlava. Pak to ode mě chytla. Je ale rozhodně víc sociální, já jsem introvert. Týnka se s každým hnedka rychle spřátelí, pro mě je složité jít do cizí společnosti a začít se s někým bavit. Ona to má po taťkovi, jde jí to samo. Několikrát jsem vtipkovala, že kdybychom byly jedna, tak jsme úplně skvělé.

Pletou si vás lidi?

Dříve hodně. Třeba ani nevěděli, jaké jméno dát ke komu. Pamatuju si, že ve škole na sporťáku učitel matematiky vyvolal Týnku. Seděly jsme vedle sebe a on koukal z jedné na druhou, protože nevěděl, která to je. A já jsem věděla, že Týnka vůbec neví, tak jsem začala mluvit. No a on netušil, že mluví někdo jiný. To byl ale jenom jeden případ, teď už jsme úplně jiné.

Vy jste společně začínaly v Pardubicích i s basketbalem. Jakto, že ty jsi u toho zůstala, ale sestra ne?

Já jsem k tomu směřovala už v mládežnických reprezentacích. Chtěla jsem, ale Týnka to tak nastavené neměla. Hostovaly jsme spolu do extraligy U19 do Hradce, kde jsme začaly trénovat i s Áčkem. Ségra to ale nedávala a po měsíci se s trenérkou Ptáčkovou domluvila, že bude chodit jen na ty devatenáctky. Pro sestru to bylo těžké hlavně mentálně, herně na to měla. Byla vlastně stejná jako já, obranu měla dokonce lepší, já zase byla vidět více v útoku.

Kdy se ta vaše basketbalová cesta rozešla úplně?

Když jsem přišla do Brna, tak Týnka hrála v Pardubicích ještě ligu. Jak ale netrénovala tak často, neměla už tak rychlé reakce, na co nebyla zvyklá a bývala z těch zápasů špatná. Během covidu se dostala do kavárenského prostředí a chytlo ji to. Pak odletěla do Austrálie za starší sestrou na rok a teďka je v Dublinu. Já bych si s ní ale strašně ráda ještě zahrála. I s holkama z Pardubic, například nějaké 3x3 v Česku.

Jaký je váš vztah teď, když jste každá jinde?

Hodně se podporujeme a tlačíme dopředu. Já jsem jí například dostrkala do té Austrálie. Voláme si každý den, i jen když nechceme třeba večeřet samy. Kolikrát si voláme a ani spolu nemluvíme, jen cítíme, že jsme jakoby vedle sebe. A když trápí něco mě, tak jí to řeknu, je takový můj psycholog. Nemusíme to ani dál rozebírat, jen jí to řeknu a jsem v klidu.

Zmínila jsi, že jste v dětství hodně sportovaly. Co jsi teda kromě basketu dělala?

První až čtvrtou třídu jsem hrávala tenis. Tolik mě ale nechytnul, poslední rok jsem tam chodila z donucení, abych se ho naučila. Teď jsem za to ráda, protože si s Týnkou nebo taťkou občas zajdeme pinknout. Chodily jsme i na aerobik, ale to byla tragédie. (smích) Od tří let nás rodiče učili na lyžích, byli jsme třeba i dva měsíce na horách. Já jsem pak přešla v patnácti na snowboard, s basketem to ale postupně ubývalo.

A nechybí ti to? Přes sezonu si to úplně dovolit asi nemůžeš, co?

Joo chybí, Alpy mám moc ráda. Letos jsem si říkala, že bych strašně ráda jela. Ale nebyl tolik čas, tak jsem to ani nemusela nějak řešit. Jinak tam to nutkání, jestli to risknout nebo ne, je vždycky. Jenže je to těžké. Když se nic nestane, nikdo to neřeší, jinak je samozřejmě problém.

Jak ses v Brně zabydlela?

Brno se mi strašně líbí, jsem tu spokojená. Když jsem do KP šla, věděla jsem, že ten tým bude relativně nový a věkově budeme na stejno. A že měly přijít Gali (Kateřina Galíčková) s Aťou (Anežka Kopecká), které znám z repre. Nebyla jsem ze změny ani nervózní, přišlo mi to v pohodě.

Ty si po sezoně od basketbalu moc neodpočineš, protože Česko reprezentuješ i ve 3x3, právě se spoluhráčkami z KP. Který styl je ti osobně bližší?

Během sezony mě táhne víc hra pět na pět. Je to kreativnější a týmovější. Vždycky se ale strašně těším na tři na tři v létě, kdy jsem venku a cestuju. Jsem ráda, že mám obojí. Přes rok bych si ale vybrala pětkový basket, protože tři na tři je spíš o rychlosti a hře jedna na jedna. Mě více baví kolektivní hra a tvoření těch systémů. Jakmile ale skončí jedno, tak se těším na druhé.

Co tě 3x3 naučilo?

Určitě tu hru jedna na jedna. Že to musíš vzít na sebe a nemůžeš se schovávat. Měla jsem občas problém, že jsem mívala hrozný respekt k soupeřkám na té evropské nebo světové úrovni. V mládežnických reprezentacích to bylo něco jiného. Mezi ženami jsem měla až zbytečný respekt. Když jsem je pak potkávala na tom tři na tři, tak jsem zjistila, že s nimi můžu hrát a nejsem horší, dodalo mi to sebedůvěru. Zároveň mě to udržovalo přes léto v kondici.

A když už teda nehraješ basket, čím trávíš svůj čas?

Když mám volno, hledám jakoukoliv možnost někam cestovat. Ať už do zahraničí, nebo po Česku. Máme chalupu v Trutnově, takže vezmu našeho pejska a jdeme se procházet do Krkonoš. V březnu jsem jela třeba za Týnkou do Dublinu na návštěvu. Jakmile mám prostě možnost, chci pryč od toho typického života doma. Ráda se taky sejdu s holkama na kafčo, jsem hodně kávičkář.

Závidíš takto sestře, která tu volnost vycestovat má větší?

Závidím, i hrozně přeju. Ona v uvozovkách žije život, co se mi líbí. Je to ale složité. Já mám furt basket a ne ten čas, ale zase mám peníze. Zatímco Týna má občas čas, ale musí si na to prvně vydělat a pak zase ty peníze nemá. Jsem proto hrozně ráda, že hraju basket, že se účastníme Eurocupu, a že máme kolektiv, jaký máme. Protože když někam cestujeme, zajdem si do kavárny a projdeme si město. Takže je to ten život, co bych chtěla. Akorát další den musím být ready na zápas, nemůžu si jít na desetikilometrovou túru třeba. V tom to musím brzdit.

Co je taková tvoje vysněná destinace?

Oblíbila jsem si vibe jihovýchodní Asie, i jak jsme byli s rodinou před lety v Austrálii. Lidi jsou v Asii hrozně milí a nápomocní. Když vyjedeš z toho turistického centra na vesnici, tak jsou okolo všichni strašně přátelští. Líbí se mi i Alpy a chození po horách, ferraty a mít v tom životě prostě trošku dobrodružství.

Po basketbalové kariéře tedy plánuješ úprk do světa?

Ideální by bylo, abych si našla partnera, co bude mít podobný nástřel na život a bude chtít cestovat. S Týnou mám vysněnou kavárničku. Ale to záleží na mojí basketbalové kariéře a ségře. Jestli bude chtít cestovat, najde si něco v zahraničí, anebo se vrátí do Česka a v cukrařině si vytvoří svoji klientelu. Mám to takto hodně otevřené, ale zatím to směřuju na to si založit kavárničku v Pardubicích.