Vše zlé je pro něco dobré

Prošla si přetrženým vazem v koleni, zlomeninou holenních kostí i ztrátou nejbližšího člověka. V hlavě jí běhaly myšlenky, že má po profesionální kariéře. Přes to všechno se Gabriela Andělová stala odolnější, se ZVVZ USK Praha letos oslavila euroligový titul a v červnu se chystá na mistrovství Evropy. Životní lekce ji však připomněly jednu důležitou věc, že basket není všechno.

Asi není tajemstvím, že si tě plno lidí ve sportovním kruhu spojí s videem, kde ti “plandá” zlomená noha. Jak na toto období v Piešťanech vzpomínáš?

Byl to začátek sezony 2021, hrály jsme kvalifikaci o Eurocup ve Francii s Flammes Carolo a já se po létě cítila nejvíc nahajpovaná. Bylo mi 25, takže nejlepší léta, že jo. Říkala jsem si, jak udělám díru do světa, a pak se stalo tohle. Zlomila jsem si obě holenní kosti. Vrátilo mě to na zem.

Co se ti v ten okamžik honilo hlavou?

Nebudu lhát, když se mi to stalo, tak jsem samozřejmě přemýšlela nad tím, jestli vůbec ještě někdy budu hrát basket. Jak jsem spadla, ještě jsem si říkala, že se zvednu. A pak jsem viděla tu nohu a všechny ty obličeje lidí. Vůbec jsem nechápala, jak se to stalo. Necítila jsem extrémní bolest nebo tak. Bylo to, jako kdyby tě kopli do holeně. Říkala jsem si, že to je konec, že to nezvládnu a budu muset přemýšlet nad tím, co bych dělala po basketu. Bylo to zlomový, prošla jsem si asi tím nejhorším, bylo to horší i než ACL v KPčku (KP TANY Brno).

Jaký byl proces, kdy ses doslova vracela zpátky na nohy?

První měsíc jsem ležela doma v pokoji u mamky a tak nějak jsem si promítala, jestli vůbec ještě budu hrát, co se mnou bude. Všichni okolo mě říkali, že se k tomu určitě vrátím. V tu chvíli jsem to ale nikomu nevěřila. Pak jsme začali rehabilitaci v Piešťanech a musím poděkovat všem, co se tam o mě starali. Kondičák Marek Mikletič a další mě dali dokopy ještě na konec sezony, ve které se mi to stalo. Což pro mě bylo úplně jako “Co prosím?!”. Nečekala jsem, že vůbec dohraju sezonu, ale nakonec jsem se vrátila v únoru a bylo to teda neskutečné. Vyhráli jsme celou ligu a mně se v play-off strašně dařilo. Byla jsem úplně nadšená, že jsem mohla holkám pomoct a mohli jsme to dotáhnout k titulu.

Přetrhala sis vazy, pak se stalo tohle. Začala si sport brát jinak?

Určitě. Po tom, co jsem odešla z Hradce do KPčka, jsem se vykašlala na školu. Basket byl pro mě víc než škola, takže jsem si první rok v Brně dala bez ní, nechyběla mi. V roce 2018 jsem si přetrhala křižák a to ve mně vzbudilo takovou myšlenku, že basket není úplně všechno, jednou skončí, a že bych měla něco i vystudovat. Tak jsem se přihlásila na MUNI na obor sportovní management. A v něm jsem na bakaláři pokračovala dálkově i v Piešťanech. V tomhle to druhé zranění bylo super. Zase jsem měla impuls, že nemám jen basket. Možná právě to zranění mi umožnilo bakaláře dokončit. Asi je ten život prostě poskládaný tak, že něco mi to mělo dát a něco vzít. 

Nakonec úspěšně pokračuješ ve sportovní kariéře, se ZVVZ USK Praha si oslavila euroligový titul a v červnu se s reprezentací budeš připravovat na ME. Co bys ale dělala, kdyby ti doktor tehdy řekl “slečno Andělová, nedoporučuju vám už hrát na vrcholové úrovni”?

No, to je výborná otázka. Pravděpodobně bych dodělala školu, což je teda ten sportovní management. A docela mě začaly bavit i tady ty marketingové věci a sociální sítě. Takže bych zůstala ve sportu, ale z té druhé strany. 

K sociálním sítím máš blízko, spolupracovala si jako ambasadorka s Always. Jaká to pro tebe byla zkušenost?

Jelikož se jednalo o ženské intimní věci a já jsem do té doby neměla žádné spolupráce, trošku jsem se toho bála. Nedělá mi problém se bavit o tady těch věcech, jsem docela otevřená. Ale vystoupila jsem ze své komfortní zóny. A zpětně to vnímám jako strašně super zkušenost a jsem ráda, že jsem do toho šla, otevřelo mi to pak jiné možnosti. Můj Instagram už nebyl jen o mně a mých fotkách, ale trošku jsem téma zviditelnila, že to není tabu.

Jak obecně vnímáš sílu, ne že influencingu, ale zapojení profesionálních sportovců do takových kampaní?

Já si myslím, že právě do té doby, než jsem o tom začala mluvit já a další sportovci z ostatních států, že do té doby to přesně bylo tabu. Spoustu lidí taková téma vnímá tak, že by se o tom vlastně nemělo mluvit na veřejnosti. Ale já to vnímám jako součást každé ženy. Je to propojení, že i profesionální sportovkyně tím prochází a musí každý den chodit na trénink, hrát zápasy a má to dopady i na výkon. Nevnímám se úplně za profesionálního sportovce na top úrovni, ale pokud si někdo myslí, že bych dokázala nějaká témata dostat do popředí, nebo pomoci mladším hráčkám jako jejich vzor, tak tu příležitost ráda vezmu.

Tvůj život provází nejen zranění, ale i jiný, velmi osobní, příběh. Ztráta táty, který loni náhle zemřel. Jak tě to zasáhlo?

Velmi. Byla jsem z toho hodně smutná, že se s tím člověkem reálně nemůžeš ani rozloučit, nepamatuješ si, co jste si řekli naposled. Některé věci ale prostě nemůžeš ovlivnit, asi se to mělo stát. Nejhorší na tom bylo, že se to stalo z ničeho nic. Pamatuju si, že jsem měla ráno trénink a přišla jsem do šatny a tam milion zmeškaných hovorů od mámy, tety, všech příbuzných. Složila jsem se na chodbě. A pokaždé, když tudy teď jdu, si na to vzpomenu.

Jste si s rodinou hodně blízcí?

Mám sestru, která je o dvacet měsíců starší a vím, že když jsem vyrůstala, byla pro mě velký vzor. Máme k sobě blízko, podporujeme jedna druhou a tím, co se stalo minulý rok, jsme se semkly ještě víc. Zůstaly jsme vlastně samy tři holky, musíme se o sebe postarat, a to nás dělá silnější. 

Máš takový..docela zlomový život. Změnil se tvůj pohled na svět, priority?

Myslím si, že jsem od malička šla proti proudu. Moc jsem neposlouchala a byla jsem svá. Zároveň jsem flegmatik a dost se směju. Když se mi něco děje, skrývám to za svoje vtipné poznámky a dělám si z věcí srandu. A ty všechny pády mě určitě posílily v hodně směrech. Hlavně v tom, že když tě srazí něco na zem, neznamená to, že tam zůstaneš. Hodně jsem na tom všem zlém vyrostla a víc si vážím rodiny. Utvrdilo mě to v tom, jak se na svět dívat. Že vše zlé je pro něco dobré.