175 cm? Někde se stala chyba

Když potkáte Kateřinu Zeithammerovou někde na ulici, jen těžko ji budete tipovat na profesionální hráčku basketbalu. Svými 162 centimetry však dvaadvacetiletá rozehrávačka bortí kdejaké stereotypy a v červnu se bude dokonce připravovat se seniorskou reprezentací na své již druhé mistrovství Evropy. A co potom? Nabízelo by se konečně dodělat autoškolu nebo licenci na fitness trenérku, o které Kačka poslední roky sní. 

Jak na tebe lidi reagují, když jim prozradíš, že jsi profesionální basketbalistka?

Vždycky, když to někomu řeknu, tak se diví. Zeptají se na výšku a pak jestli mě omezuje.

A co jim na to odpovíš?

Že jsem si na to časem zvykla (smích). Řekla bych, že u chlapů to vadí víc, u žen se výška neřeší zas tolik. Samozřejmě je spojená i se sílou. Čím víc jsou soupeřky vyšší, tím jsou i silnější, a pro mě je fyzicky náročnější se s nimi prát. 

O tobě je známo, že centimetry kompenzuješ zejména svojí rychlostí. Kde se vzala?

Jako menší jsem začala s atletikou, běhala jsem šedesátky a stovky. Ale byla to spíš jen taková průprava, než můžu jít na basket. Mamka ho od mala hrála, takže chtěla, abych v tom prostředí vyrůstala taky. Atletika mě bavila a chodila jsem tam ráda. Trénovala jsem ale s kulkami a ti byli rychlejší, takže jsem si s věkem říkala, že bych chtěla už soutěžit s holkami. Ale to jsem nestihla, protože mě mamka v šesti letech dala do přípravky USK.

Nelituješ toho někdy?

Někdy nad tím přemýšlím. Bavilo by mě to a v tu dobu mi to fakt šlo. Když jsem odcházela, trenérky říkaly, jaká je to škoda a že jsem měla ještě vydržet. Zajímalo by mě, jestli bych se v té atletice taky našla, ale už se to asi nikdy nedozvím. Tehdy jsem o tom tak ale nepřemýšlela. Měla jsem mít 175 cm, jenže se někde stala chyba (smích).

Jaký máš vztah k ostatním sportům?

Sport sleduju, ale nejsem vyloženě fanoušek. Když mám náladu, tak se podívám na cokoliv. Ale není to, že bych cíleně vyhledávala a věděla, kdy se co hraje. Ráda se chodím koukat na basket, když tam někoho znám. Dřív jsem koukala i na fotbal, když brácha hrával. Baví mě tenis, ve 4 letech jsem na hřišti tak nějak pobíhala, občas si zajdu pinknout i teď, ale asi mi moc nejde. Lidi mě tipují na fotbalistku, hlavně v létě, když mi jdou vidět nohy. Ale ani v kopání nejsem moc dobrá, radši zůstanu u basketu.

Popiš tvoji cestu za profi sportovkyní.

V USK jsem byla v dorosteneckém věku, takže jsem basket moc ještě neřešila, protože jsem u toho studovala a bydlela u rodičů. Bylo to volnější, stejně tak ve Slovance. V 19 jsem přešla do Hradce a začala bydlet sama. Neměla jsem ani školu, takže jsem se intenzivněji věnovala právě basketu. V Žabinách jsem si vlastně prožila plynulý přechod do profesionality. Musím pořád všechno vnímat, nemůžu se zaseknout v tu chvíli. Někdy je náročné, že nemám věc, které by mě od toho odreagovala, jak mají holky třeba tu školu.

A čím se teda odreaguješ?

Jdu si zacvičit, ale nehrotím to. Během sezony máme skvělé tréninky v klubu a já to nemůžu nějak překombinovat, aby mě to omezovalo, nemůžu si dovolit být unavená. Když je hezky, tak si jdu zaběhat, ale zase jenom rekreačně. Taky trávím čas na sociálních sítích. Dřív daleko víc, teď už to tolik neřeším. Jen když se hodně nudím, anebo když si připadám ten den hezká. (smích) 

Na TikToku máš docela úspěch, jak si k tolika followerům přišla?

Když byl covid, tak se v karanténě člověk nudil. Dostalo se k tomu takto asi nejvíc lidí, i mně to vtáhlo. Jak jsem dřív hodně cvičila, tak i ten vzhled byl tomu odpovídající a lidi jsem asi zaujala tím, že do toho hraju basket. Začala jsem natáčet vtipná videa, teď už mě to tolik nebaví a ani nemám takové nápady, takže spíš jen tančím.

Zmínila si, že TikTok natáčíš, když se cítíš pěkná. Maluješ se ráda?

Ano, ale spíš sebe, jak někoho jiného. Jak mám víc volného času, tak se ráda upravím, namaluju se, postarám se o vlasy, zajdu si na nehty. Baví mě se o sebe starat, i to je vlastně taková moje forma odreagování se.

Co by se muselo přihodit, abys přišla na zápas nenamalovaná? Stalo se ti to někdy?

Jako úplně nenamalovaná? To se asi nestalo. Bez obočí bych se necítila vůbec ve své kůži. Nechci říct, že bych přišla radši třeba o pět minut pozdě, ale možná i jo. (smích) Naštěstí na zápasy v pět, šest večer nemám jak zaspat, tak je to dobrý.

Jak vypadá tvoje léto mimo basket?

Popravdě bývám dost doma v Praze a užívám si čas s rodinou, protože se přes sezonu tolik nevidíme. Chodím s kamarádkami na procházky, nejčastěji na Petřín a Náplavku. Dýl jsem nebyla na dovolené u moře, tento rok bych to chtěla změnit.

Dovolená tedy u moře, než na horách?

Určitě mám radši odpočinek u moře, opalovačku a lehké koupání než turistiku po horách. Chtěla bych letos letět do Španělska nebo Itálie. 

A co do budoucna mimo basket?

Chtěla bych si udělat licenci na fitness trenérku a zůstat tak u sportu. To mě baví a hlavně zajímá. V minulosti jsem se i přihlásila na kurz do Pardubic, když jsem hrála v Hradci. Ale nemohla jsem dojíždět skrz tréninky. A když jsme u dojíždění, taky bych si mohla udělat řidičák konečně. 

Takže nějaká vlastní “Zeit-posilovna”?

To asi ještě ne. V Brně mají dobré posilovny, stejně tak Praha, kde mi vybavení vyhovuje. Takže by mi zatím stačilo pracovat pod někým, nepotřebuju mít asi vlastní posilovnu. Určitě by to bylo lepší, ale ještě jsem nad tím tolik ani nepřemýšlela.

Zpátky k tomu řidičáku, stále ho nemáš?

Myslím, že jsem tak tři roky zpátky říkala v nějakém rozhovoru, že je to moje priorita. Potřebovala bych ale někoho, kdo by mě k tomu dokopal. Mamka se snaží, jenže je daleko. Už jsem se i přihlásila tady v Brně, ale zatím se k tomu moc nemám.