Vaši nejlepší jsou pořád daleko od konce

Tenhle 62letý trenérský mág ví o svém oboru každičký detail. Basketbalu zasvětil prakticky celý svůj život a byl za to náležitě odměněn. Jako kouč dovedl Španěly ke čtyřem titulům mistrů Evropy, ke zlatu na světovém šampionátu v Číně i ke stříbru a bronzu na olympiádě. Na reprezentační úrovni nemá jeho sbírka konkurenci.

Dnes se velezkušený italský kormidelník Sergio Scariolo podělil o své vědění s účastníky prestižní trenérské konference Mosty na pražském Chodově. A hned po svém vystoupení odpovídal i na otázky novinářů.

Trenére, ve své prezentaci tady v Praze jste mluvil i o rozvoji hráčů. Český národní tým nyní prochází určitou generační obměnou, jak by si v tomhle mohl vzít příklad z toho, co se povedlo vám?
Abyste mohl dávat rady, musíte nejdřív detailně znát místní situaci. A upřímně, já ji neznám. Jistě, mám povědomí o nějakých 15 nejlepších českých hráčích, ale nejsem tu od toho, abych udílel nějaké rady. Řekl bych, že čeští hráči jsou v dobrých rukou a také si myslím, že vaši skvělí současní hráči jsou pořád daleko od odchodu do sportovního důchodu. Vzpomínám si, když jsem začínal v roce 2009 u španělské reprezentace, jak tehdy někteří mluvili o výměně generací, o Gasolech a dalších, a oni pak skončili až v roce 2021. Lidé mají tendenci stále hledat něco nového, nové tváře, jména. Jistě, pokud vhodné mladé hráče máte, sem s nimi a dejte jim šanci. Tohle by ale nemělo jít proti tomu, abyste se snažili dostat to nejlepší od vašich stávajících nejlepších a nejzkušenějších hráčů, dokud vám mají co dát. My pořád máme v národním týmu Rudyho Fernandeze a Sergia Llulla, kolem nichž přicházejí noví a noví hráči, ale tyhle inspirující legendy jsou tu pořád. Možná už nejsou na vrcholu a nemají takovou mladistvou energii a atleticismus jako dřív, ale jsou pořád schopní předávat svůj odkaz. Stejně tak Satoranský a Veselý, kteří jsou nadále top evropskými hráči, mají ještě daleko ke konci kariéry a jde o to pro ně najít správné role. Úkolem je nalézt způsob, jak tu proměnu národního týmu provést udržitelným způsobem. Nejsme USA, Srbsko či Litva, kde mají spousty a spousty mladých super talentů, které přicházejí pořád dál. My se musíme naučit využít to, co máme. Takže dát šanci novým mladým hráčům, ale nevzdávat se těch, kteří nám stále mají co nabídnout.

Co všechno pro vás znamená basketbal?
Je to ohromná součást mého života. Samozřejmě když založíte rodinu, cítíte, že v životě jde o víc než o basket. Do té doby to ale pro vás znamená všechno. U mě to tak bylo od dětství a basket mi pomohl stát se dospělým a někým, kdo právě skrz basket anebo nepřímo díky možnostem, které vám známost a popularita nabídne, dokáže něco dát druhým. Já za to, co mi basketbal umožnil, budu vždy vděčný. Vždycky ale tahle vášeň závisí na tom, jak moc něco milujete a oddáte se tomu. Těžko se to popisuje, je to moje vášeň, oblíbený koníček, i když se na basket jen dívám. Bylo to prostě veliké štěstí, která mě potkalo. A doufám, že to ještě nějakou dobu vydrží.

Co považujete za svůj největší úspěch a co je nyní váš hlavní cíl?
Za úspěch považuju to, že mám stále stejnou vášeň a motivaci a touhu být v hale. To se nezměnilo od doby, co jsem s trénováním začal. A do budoucna myslím teď hlavně na únorové kvalifikační okno a pak je před námi olympijská kvalifikace. Pro mě je čtvrtá olympiáda velkým cílem, protože čtyři už je velmi slušné číslo. A taky si myslím, že Španělsko na olympiádu patří.

Po tom co jste dokázal - je pro vás snadné najít každý den motivaci do další práce?
Ne, je těžké najít motivaci, když musíte čelit idiotům, ale není těžké se motivovat k dalším vítězstvím po těch předchozích. Je to tedy přesně naopak. Vítězství vás učí umění vyhrávat a navyšuje vaši touhu k opakování úspěchu. Výhry vám tak pomáhají získávat další vítězství, pokud jste schopen s tím pracovat a porozumět tomu, proč to tak je. Proč jste vyhrál, nebo naopak proč jste nezvítězil. Ovšem ještě víc než vyhrát nějaký titul je naučit se, jak se stát profesionálem na té nejvyšší úrovni. To je vůbec ta největší motivace.

Jak hodnotíte práci a osobnost nového kouče českého národního týmu mužů, Španěla Diega Ocampa?
Diega samozřejmě znám. Pracoval u našich (španělských) mládežnických reprezentací, snažil se najít si cestu i v nejvyšším patře mužského profi basketbalu, odvedl dobrou práci a jako každý mladý kouč si musel najít svou cestu a svůj styl. Prošel si dobrými i těžkými momenty a mně se jeho práce líbí. Myslím si také, že je velmi dobrý v rozvíjení talentu hráčů, tomu se hodně věnuje, jak zlepšovat hráče individuálně, což je bonus pro každý tým.

Jak se vám zatím pozdává Barcelona po letní výměně trenéra, i s oběma jejími českými hvězdami?
Daří se jim skvěle. Udělali změnu trenéra i hlavní hvězdy a léto pro ně bylo velmi bouřlivé. Našli ale cestu, jak dát důvěru kouči-nováčkovi Rogeru Grimauovi, který byl extrémně odolný, chytrý a silný hráč. A ač neměl zatím trenérskou zkušenost z profi basketbalu, ukázal, že je schopný a umí na této úrovni vést tým. Nesmírně mu ovšem pomáhá veteránská kostra jeho týmu, která poskytuje ochranu všem kolem a zlepšuje mladé hráče. Tohle je velký díl jejich dosavadního úspěchu.

Máte zkušenost z NBA, v Torontu jste dělal tři roky asistenta a vyhrál s ním i titul. Jak blízko jste byl džobu hlavního kouše v nejlepší lize?
Letos v létě byla šance u Toronto Raptors, byl jsem jedním z finalistů na pozici hlavního trenéra. Vybrali si nakonec toho druhého, což je ale můj dobrý kamarád, takže jsem byl šťastný i za něj. Byla to velká příležitost zakončit mou kariéru v takové pozici. Další příležitosti zatím spíš nejsou, ale člověk nikdy neví. Už jen to, že se dostane mezi poslední dva zvažované kandidáty, navíc ještě u organizace, u níž jsem tři roky působil a znali mě tam, je pro mě velmi odměňující. Neberu to špatně a nelituji toho, že jsem se nakonec trenérem nestal.

Ale jako zastupující hlavní trenér jste zápas Toronta také odkoučoval…
Stále mám doma míč, který mi po utkání přinesli do šatny. Porazili jsme tehdy s Torontem Houston. Mám jej ve vitríně s trofejemi doma v Marbelle. Je to hezký zvyk, donést po zápase míč do šatny a mít oslavu se šampaňským. Poté jej zase vezmou a nechají firmu, aby jej připravila s textem o zápase a se skore a nyní zaujímá hezké místo v mém pokoji s trofejemi.

V Malaze jste koučoval i Jiřího Welsche, který byl dnes mezi posluchači na konferenci. Jak na něj vzpomínáte?
Už je to dávno. Jiří je skvělý člověk i dobrý a chytrý hráč. Na hřišti byl schopný dělat spoustu věcí, byl to týmový hráč. Měl slovo i v šatně a spoluhráči jej měli opravdu rádi. Ale pamatuji si jej hlavně jako skvělého člověka.

Máte zkušenosti z obou stran Atlantiku. Můžete porovnat silné a slabé stránky NBA a Euroligy a kde vidíte největší rozdíly? Třeba Luka Dončič tvrdí, že skórovat v NBA je mnohem snazší než v Eurolize.
Ano, říkají to i další hráči. Antetokounmpo, Jokič i Luka a můžete chápat, proč to říkají. Protihráči i týmy, které potkají v Evropě, sice nejsou třeba tak atleticky vybavení, ale vzhledem k pravidlům i důležitosti a váze každého útoku tady je to tak. V Eurolize se počítá každý zápas, v NBA je to trochu jinak. V play-off je situace celkem podobná. Individuální talent, velikost hráčů, atletičnost a jejich basketbalové dovednosti jsou odlišné. Ale k dominanci na vrcholné evropské úrovni během dlouhé sezony je třeba být odolný. Nestačí být dobře vybavený hráč, je to těžké. Myslím, že výroky těchto hráčů jsou proto pochopitelné. Jsou i hráči z NBA, kteří do Euroligy naskočili z NBA bez předchozí zkušenosti, jako třeba Frank Kaminsky či Jabari Parker, kteří to měli zpočátku taky dost těžké a hned se neprosazovali tak, jak by leckdo čekal. Ale hrají v dobrých týmech a budou z nich důležití hráči v Eurolize. Jen se tak nestalo ihned, jak možná někteří čekali. Dokázali pochopit, že se musí přizpůsobit a naučit zdejšímu stylu. Nebrali to tak, že „Musím dávat 25 bodů a 15 doskoků hned od začátku a být rozdílový hráč, když jsem přišel z NBA”.

Jak bylo pro vás jako kouče těžké přizpůsobit se odlišnému stylu v NBA?
První tři měsíce to bylo složité. Ať už z pohledu komunikace, logistiky, vypořádání se s osobnostmi v různých situacích, z pohledu nových technologií. Od určitého bodu to začalo být  takové, že jsem se cítil komfortně, už jako pevná součást organizace.