Reportér Rado: Když zavřu oči, rád vzpomínám

V české lize působil celkem šest sezon, které si rozdělil do dvou tříletek (2005 - 2008 a 2012 - 2015). Dvakrát se stal králem ligy coby její MVP (2008 a 2013), čněl jako lídr Nymburka i při jeho prvních významných evropských taženích a samozřejmě získal i šest titulů mistra NBL. 

Stopa bývalého slovenského reprezentanta Radoslava Rančíka v elitní tuzemské soutěži je tak nepřehlédnutelná. Stejně je tento 43letý mluvný chlapík nepřehlédnutelný i nyní jako zuřivý reportér slovenské televize JOJ. Redaktory s 206 čísly totiž na obrazovkách běžně nepotkáte. Ve Spojených státech vyučený žurnalista se rovnou ve dvojjediné roli ukázal minulý týden na hraničním přechodu Kohútka, kde v rámci startu oslav století československého basketbalu plynule přeskakoval z role hráče do role reportéra zpovídajícího legendy z obou břehů řeky Moravy.

Sám ale musel v jednom případě mikrofon opustit a stát se osobou zpovídanou, aby mohl vzniknout následující rozhovor.

Rado, ještě ráno to v den oslav na Kohútce vypadalo, že do všeho výrazně promluví počasí, ale nakonec to dopadlo docela dobře. Oddychl jste si taky?
Myslím, že to proběhlo fajn. Jakákoli taková akce, kdy se oslavuje basketbal a úspěšné výsledky z minulosti je fajn proto, aby si lidé uvědomili, že československý basketbal a jeho historie je bohatá. Máme spoustu medailí v mužských i ženských kategoriích. Dovolím si tvrdit, že Československo se jeden čas řadilo do světové špičky. A právem. Kdybysme začali vzpomínat na jména, myslím, že by jich bylo opravdu hodně, což je velmi pozitivní, a v tomto duchu musíme pokračovat dál, dnes už v pozici samostatného českého nebo slovenského basketbalu.

Byl na akci někdo z českých známých, koho jste už dlouho neviděl?
Byli tady lidé, které jsem neviděl delší dobu, a bylo pěkné je vidět. Bylo fajn se potkat a popovídat si, jak se kdo má. Život je nyní rychlejší a ne každý má čas potkávat se s přáteli i mimo Slovensko. Jsem rád, že jsem viděl hodně lidí a že přišli podpořit tuto akci.

A na hřišti to vypadalo, že pořád někde hrajete…
Hrávám ještě na Slovensku městkou ligu, i když je to jiná úroveň. Ale chodím tam hlavně kvůli kamarádům, které znám dvacet pět let. A pivo taky po tréninku nebo zápase chutná líp. (smích)

S Českem jste spojený víc než mnozí jiní slovenští hráči. Co pro vás znamenalo působení v Nymburce se všemi těmi velkými evropskými zápasy? 
Nymburk je asi jeden z nejprofesionálnější klubů, za které jsem v kariéře hrál. Ať už jde o samotnou organizaci, trenéry nebo hráče. Vše bylo na velmi vysoké úrovni. Velmi rád na to vzpomínám. V Nymburce jsem se cítil jako doma, nikdy jsem neměl pocit, že jsem šel hrát do zahraničí. I výsledky, kterých jsme v rámci Evropy dosáhli, měli svou váhu. Myslím, že dodnes lidé vzpomínají na to, jak jsme vyprodali pardubickou hokejovou arénu, když jsme hráli proti Dynamu Moskva a dalším týmům jako Crvena zvezda Bělehrad v EuroCupu. Jsou to krásné vzpomínky, na které mi nikdo nesáhne, a když zavřu oči, rád si na všechny zápasy vzpomenu.

Občas do Nymburka zavítáte, že? V minulosti jste komentoval i některé jeho ligové zápasy na TVCOMu. Jak často se tam dostáváte?
Stále tam jsou hráči, které znám. Nebyl jsem v Nymburce už delší dobu, ale stále sleduju výsledky a progres klubu. Vím, jak dopadli v minulé sezoně i v té předešlé. Stále je to ten kvalitní tým, ve kterém jsem já hrál. Možná je to jiná úroveň, ale věřím, že kluci, kteří tam hrají, klub opět pozdvihnou a budou hájit nymburské barvy v tom nejlepším světle.

Jak jste zpovzdálí vnímal nymburský bronz z minulé sezony? Překvapilo vás to?
Na jednu stranu překvapilo, na druhou jsem neměl pocit, že hráči byli tak odhodlaní a sehraní, jak by si sami přáli. V každém případě bojovali, snažili se vyhrát, ale bohužel tento rok to nevyšlo. Takový je sport.  
Co byste popřál oběma basketbalovým federacím do dalších sta let?
Hlavně hodně trpělivosti a snahy o kontinuitu tvrdé práce. Přál bych snahu stavět na mladých hráčích a talentech. Aby se dbalo na vzdělávání nejen trenérů, ale i hráčů. Také aby se oběma reprezentacím vyhýbala zranění. Aby to každému nároďáku „padalo“ a federacím, které pro basketbal dělají vše možné, neházel nikdo klacky pod nohy a vše šlo hladce.

Jaký je váš osobní největší zážitek z té stoleté československé historie?
Pamatuju si ještě zápasy československé ligy, s rodiči jsem chodil na Inter Bratislava. Nevybavím si přesný zápas, ale chodila tehdy plná hala, 4500 lidí. To mi utkvělo v paměti a vždy jsem si přál být na hřišti u takové divácké kulisy, aby přišlo tolik fanoušků i na mé zápasy. Taky tituly, které jsem zažil s Nymburkem, každý z nich měl svou specifickou energii. Ale ten první byl asi nejsladší.

Na Kohútce jste byl i pracovně jako reportér televize Joj. Byla to výjimečná situace, nebo jste teď už televizním redaktorem nastálo?
Pro Joj Sport pracuju externě jako komentátor, moderátor, dělám pro ně i podcasty. Komentuju basketbal i golf. Je to součást mé sportovní osobnosti a určitě mi pomáhá i to, že jsem vystudoval televizní žurnalistiku.

A stíháte vedle toho ještě něco?
Ano, jsem společníkem v továrně na výrobu substrátů a obchodním ředitelem jedné společnosti, která se zabývá exportem a importem. 

A jak vás baví komentování? V čem se třeba snažíte o jiný přístup oproti tomu, co slýcháte od komentátorů sám?
Komentování si užívám. Snažím se k tomu přidat odbornou stránku, z basketbalového hlediska. Když je třeba složitá situace nebo něco nemusí být laikovi srozumitelné, snažím se to vysvětlit. A hlavně do toho vnést emoce a zábavu - když si divák pustí zápas v televizi, abych jej donutil pustit si příště další utkání.