Největší Čechoslovák: Nakonec jsem si to uvědomil

Cítil se jako doma, ať už mluvil s kýmkoli. Dvaašedesátiletý kouč František Rón, který letos v létě vedl českou reprezentaci kadetů, měl za svou bohatou kormidelnickou kariéru nespočet klubových i reprezentačních angažmá na obou březích řeky Moravy a může tak plným právem říct, že se i více než třicet let od rozdělení federace stále cítí být Čechoslovákem.

Na hraničním přechodu Kohútka při inaugurační slavnosti ke století basketbalu v Česku a na Slovensku tak mohl poskytnout i tuto zajímavou zpověď.

Františku, byl pro vás osobně otevírací den společných česko-slovenských oslav ještě o stupeň speciálnější než pro mnohé jiné?
Pro mě určitě ano, protože jsem se tu cítil jako největší Čechoslovák. Mám za sebou klubové trénování v USK ještě v rámci československé ligy, vedení českých i slovenských klubů v samostatných soutěžích, ze společné ligy i obou samostatných mám tituly a výborné bylo, že jsem mohl trénovat i českou reprezentaci a pak i slovenskou, kdy vedle dospělých to byly i ty mládežnické. Cítím se tak opravdu jako Čechoslovák, kromě toho bydlím na Slovensku a pracuju pro český basketbal. Hranice jsem tak za tu dobu přejel hodněkrát a v tomhle prostředí se cítím velice dobře.

Po tolika zkušenostech s týmy všeho druhu na obou stranách řeky Moravy, všiml jste si při jejich vedení nějakých národních odlišností?
Ty rozdíly nebyly takové, aby si jich člověk všímal. Hlavně jsem zaznamenával jiný přístup fanoušků. Ti jsou při utkáních na Slovensku velmi živí, a když jsem vedl třeba Komárno nebo Levice, měli jsme neustále plno a byla tam ohromně bouřlivá atmosféra. To samé v Pezinku. V české lize byly výborné atmosféry většinou v play-off, ale na Slovensku to bylo prakticky kdykoli, aspoň v době, kdy jsem tam působil.

Přecházel jste zejména v pozdějších obdobích působení na Slovensku už na plynnou slovenštinu?
To ne, vždycky to totiž zní hrozně ošklivě, když se jako Češi snažíme mluvit slovensky. Ale je to i naopak. Používal jsem tedy češtinu, navíc na té klubové úrovni se většinou mluvilo spíš anglicky, neboť tam působili Američané, hráči z bývalé Jugoslávie a další cizinci.

Jak velká rivalita panovala za vašeho působení mezi českými a slovenskými kluby?
Jako hráč jsem se k tomu nedostal, protože tak vysoko jsem nehrál. A jako trenér jsem to za federálních časů nevnímal jako nic velkého. My se snažili hrát co nejlíp, odehráli jsme s USK vynikající play-off bitvy s Prievidzou, což byly jedny z nejlepších zápasů, u jakých jsem kdy byl. Jediný cíl byl ale vyhrát a to bylo vše.

Vedl jste někdy zápas ve vyšší nadmořské výšce, než je Kohútka, kde byl 913 metrů nad mořem postaven kurt pro utkání 3x3?
To bych musel dlouho vzpomínat. Možná jsem to zažil v nějakých pohárových zápasech v zahraničí.

Jakých bylo těch více než 30 let samostatného fungování slovenského basketbalu z pohledu trenéra, který na Slovensku spoustu sezon pobýval a pracoval?
Trochu jako na houpačce. Na začátku po rozdělení federace slovenský klubový basketbal dostal hodně injekcí po stránce podmínek a financí od místních podnikatelů a firem, takže ten boom byl velký. Ze zahraničí se angažovali hráči dost vysokých kvalit, já osobně v Pezinku vedl Aramise Nagliče, který hrál s Chorvatskem finále olympiády v Barceloně proti americkému Dream Teamu. Trénoval jsem tak hodně dobré hráče, protože ty finance tam byly. Později to ale začalo trochu upadat a klubový basket neměl tak dobrou základnu k získávání dalších potřebných hráčů, nicméně věřím, že teď se snaží federace vytvářet lepší podmínky pro začínající, talentované basketbalisty.

Jaký je váš nej zážitek z té stoleté historie, která se nyní připomíná?
Prožil jsem jich mnoho, při angažmá v obou zemích. Nakonec jsem si uvědomil, že víc než o medailích je to všechno o lidech. A to je pro mě největší zážitek - kamkoli z těch míst, kde jsem trénoval, přijdu, ať v Česku, nebo na Slovensku, mám tam známé, kamarády, lidi, kteří za mnou chodí, s nimiž můžete na ty společně požité časy vzpomínat. Tohle je pro mě jeden velký zážitek.

A co byste oběma basketbalovým komunitám popřál do druhé stovky?
Aby si udržely koncepčnost. Aby rozvíjely mladé hráče a popularitu basketbalu a dostávaly se v soutěžích a mezinárodních šampionátech co nejdál.