Nej sen i reality show v největší hodině života? Ne, ještě víc!

Znáte ty sny? Je hluboká noc a vám se zdá absolutně hitová scéna, kdy hrajete finále mistrovství světa, kolem vás běhají hvězdy, které jste vždycky obdivovali, a najednou vám jedna z nich přihraje na gól na 1-0. Cítíte se na absolutním vrcholu a chcete, aby to nikdy neskončilo! Jenže v tom střih, konec a sen se nenávratně rozplyne v tom nejlepším.

Anebo si představte novou reality show, kde vám ve finále dají extrémní úkol, jaký byste v běžném životě nikdy nemohli dostat. Prostě pořádný úlet.

Jenže - i kdybyste ten úkol museli splnit, pořád by šlo jen o hru. Občas totiž jen ta pravá a mnohdy tvrdá realita běžného dne přináší dechberoucí zážitky, o jakých byste si snít ani nedovolili.

To, co v sobotu za nejnabitější hodinu svého života zakusil tenhle 24letý rozehrávač děčínských Válečníků, by strčilo do kapsy jakýkoli sen i každou reality show. Nic se totiž nevyrovná tomu, když vás naprosto nepředstavitelná událost potká doopravdy. A vy jste navíc jejím hlavním hybatelem a máte doslova prst na tepu dějin.

Běžela 28. minuta pátého semifinále v burácející ústecké aréně, když bez oficiálního asistenta fungující kouč hostů z Děčína Tomáš Grepl za protesty po tvrdém zákroku domácího Mavericka Rowana na Jordana Ogundirana inkasoval druhou technickou chybu a musel opustit lavičku. Válečníci navíc přišli i o svého hbitého guarda a ještě v tu chvíli ztráceli deset bodů.

Vtom se k řídce využívanému rozehrávači Lukáši Bobkovi (na snímku číslo 6), který má v této sezoně v NBL odehraných 108 minut a do inkriminovaného duelu nezasáhl vůbec, přitočil generální manažer ARMEXU Lukáš Houser a oznámil mu, že od této chvíle je koučem on, toho času hráč bez jakékoli trenérské licence. Mission impossible, napadlo by vás hned.

Tahle scéna z filmového plátna mohla ale nakonec mít i senzační happy end, když překvapivým novým lodivodem vedený tým otočil ve čtvrtém dějství na plus čtyři body.

A muž okamžiku přiznává, že právě tam mu ta šílená myšlenka na kratičký moment probleskla hlavou. Že by tenhle klíčový pátý zápas historické severské série o finále - před dvěma tisíci lidí na půdě soupeře - mohl jeho tým s ním v čele i vyhrát.

„Hlavou mi to proběhlo, ale snažil jsem se na to nemyslet a udělat hlavně všechno pro dotažení zápasu do vítězného konce, což se bohužel nepodařilo,” mrzí ve víru dalších událostí skoro zapomenutého hrdinu sobotního večera.

Lukáši, když jste byl 13 minut před koncem vržen do nové role, jaké pocity u vás v té chvíli převažovaly? Absolutní stres, nebo naopak nadšení z nevídané šance?
No (na pár vteřin se odmlčí),... já v tu chvíli žádné zvláštní pocity neměl, jen jsem chtěl udělat všechno pro výhru. Na to jediné jsem myslel, stres tam nebyl. Byl to i trochu šok, protože jsem to zvlášť v tak důležitém zápas nečekal. Nebyl ale čas na paniku. Věděl jsem, že jsme ve špatné situaci, vyhodili nám trenéra, přišli jsme o Jordana Ogundirana a prohrávali jsme o deset. Věřil jsem ale, že můžeme vyhrát. Pak se nám povedl skvěle vstup do čtvrté čtvrtiny, ale bohužel koncovka s nějakými našimi chybami rozhodla pro soupeře.

Jak proběhlo vaše ustanovení koučem pro zbytek zápasu? Jste tak pro tyto nezvyklé případy dohodnuti s trenérem, nebo šlo o momentální improvizaci?
My s trenérem máme dohodu, že jsem hrajícím asistentem, občas mu od této sezony vypomáhám i s tréninky, třeba při individuálních cvičeních, a když byl nemocný, tak jsem i celé tréninky vedl. Takže tam to byla jasná volba, nebo přesněji - přišel ke mně generální manažer Lukáš Houser a oznámil mi, že jsem od té chvíle trenér. A já šel na to.

Od trenéra jste před jeho odchodem z lavičky žádné instrukce nedostal?
Ne, ne. Bylo to hrozně hektické, nic jiného se nestihlo, ani žádné pokyny. Ono se s touhle situací v zápase dopředu ani moc nepočítá, takže jsme to nikdy neřešili.

Byla to náhoda, že role hrajícího asistenta připadla v týmu právě vám?
Loni po sezoně jsme se tak s trenérem dohodli. Všiml si, že pomáhám u dětí a řekl, že by se mu hodila nějaká pomocná ruka, tak jsme se domluvili.

Jakou máte při vedení autoritu coby jeden z těch mladších v týmu?
Doufám, že mě kluci berou. Když byl trenér nemocný, a já trénink vedl, tak to odmakali na sto procent a nedělali si z ničeho srandu, ani Matěj Svoboda (lehký úsměv). Fakt mě respektovali, nebo mi to tak aspoň přišlo.

Vy jste v Děčíně už aktivním trenérem třeba u mládeže?
Nemám ještě žádnou licenci, ale baví mě to. Vždycky jsem tu někomu pomáhal s mladšími kategoriemi a teď máme se spoluhráčem Martinem Machem už vlastní tým U13, což byla zatím nejvyšší kategorie, kde jsem vedl zápas (usměje se). Po sezoně už ale pojedu s U18 na Světové hry do Klagenfurtu, kde budu jako hlavní trenér.

Pomáhal vám v sobotním zápase na lavičce někdo jako rádce?
Jo, určitě. Sportovní manažer Kuba Důra mi vždycky něco řekl, na co mám dávat pozor a podobně. Taky s AJ (Waltonem) jsme se domlouvali a i další kluci v timeoutech říkali, co by chtěli hrát. Snažil jsem se jim tak vyjít vstříc.

Jak jste řídil střídání? Říkali si spoluhráči sami, když nemohli, nebo jste do toho aktivně zasahoval?
Spíš jsem do toho zasahoval. Samozřejmě jsem klukům řekl, že kdyby potřebovali vystřídat, pokud by nemohli, ať si řeknou, ale jinak jsem to řídil. Snažil jsem se dostat do hry co nejvíc hráčů. Tím, že jsme přišli o Jordana, jsem se snažil zapojit Tadeáše Slowiaka, abysme měli o guarda navíc. A pak jsem se snažil dostat do hry Makse Šturanoviče, abysme měli rozehrané tři pivoty a aspoň čtyři guardy, mohli se točit a nehráli poslední čtvrtinu v pěti lidech.

Jak to bylo s obrannými a útočnými systémy?
Tohle bylo tak padesát na padesát mezi mnou a kluky. Po třetí čtvrtině jsme se dohodli, že zkusíme zónu, což ze začátku docela fungovalo, tak jsme u ní zůstali. Dal jsem pokyn u ní setrvat, když bude úspěšná. Pak jsme to změnili do osobky a zase zpátky do zóny. Myslím, že jsme ale v té zóně zůstali moc dlouho a tam nás domácí potrestali dvěma trojkami a odskočili. To byla asi největší chyba, jakou jsme udělali. Trochu si to vyčítám, že jsme do té osobky nešli dřív. A taky že jsem nestáhnul AJ po čtvrtém faulu, protože si hned udělal pátý a bez něj a Jordana byla koncovka těžká, i když samozřejmě kluci odvedli maximum a nemám jim co vyčítat.

Snažili se kolegové v rámci možností vaše pokyny naplňovat?
Určitě se snažili. Jistě v tom hluku půlku slov, co křičím na hřiště, ani neslyší, ale co slyšeli, se snažili plnit.

Na konci jste měl dva timeouty. Věděl jste vždy, co chcete týmu říct?
Věděl, ale třeba jsem měl v plánu něco zahrát a kluci řekli, že by se spíš mělo zahrát na „Pomiho” (Pomikálka) do dolního postavení, tak jsem dal pokyn k jiné akci, než jsem plánoval.

Byla pro vás ta neuvěřitelně nabitá hodina velkou zkušeností?
Určitě. A byl to i obrovský zážitek v takovém zápase. Kdyby to bylo běžné utkání základní části, tak to nemá zdaleka takový dosah a nikdo by o tom ani nevěděl. Ale takhle vyhrocený pátý zápas semifinále, to byl obrovský zážitek.

Pokud už jste to s trenérem mohli vyhodnotit, co na váš výkon říkal? A omluvil se taky, že vás do toho takto uvrhl?
Ještě jsme se k tomu nedostali. A omlouvat se nemá za co (usmívá se). Jsem rád za takovou zkušenost. Jistě, lepší by to bylo v nějakém normálním, ne tak vyhroceném zápase, ale tak to prostě přišlo.

Ve čtvrté části utkání vás srážely ztráty, bylo to dané i těmi vyhrocenými emocemi, že už se to leckdo snažil strhnout individuálně?
Jak jsme byli na té vlně po obratu do plusu, mysleli jsme si, že to zlomíme, ale pak jsme tam měli několik zbrklých střel, po pár vteřinách útoku, a k tomu jsme měli i zbrklé ztráty, ze kterých soupeř dával jednoduché koše, což nás asi stálo zápas. Měli jsme v tom vedení hrát trpělivěji, ale bez AJ to bylo znát. Na druhou stranu musím smeknout před Tedym Slowiakem, jak v devatenácti takovou koncovku zvládal.  

Se závěrečnou kanonádou s pěti trojkami Ústí šlo něco dělat?
Byla tam ta chyba se zónou, zase ale ty trojky byly za mě docela těžké.

Po tunách zápasových emocí jak to pak vypadalo ve vaší kabině?
Všichni jsme byli určitě naštvaní, že jsme to nezvládli, řvalo se, byli jsme na sebe trochu naštvaní, že jsme dost nebojovali. Do zápasu jsme skvěle vstoupili, ale ve druhé a třetí čtvrtině jsme přestali bojovat a Ústí nás ubojovalo. To byla největší chyba, kvůli které jsme prohráli.

Nepodání rukou po zápase, které vedení klubu zdůvodnilo preventivními ohledy, za vás mělo své opodstatnění?
My se všichni dohodli, že po loňské zkušenosti ze semifinále s Pardubicemi nebudeme riskovat, že by se znovu něco stalo. Po tom, jak to bylo vyhrocené, pořvávali tam na nás, tak jsme šli radši rovnou do šatny.

Soupeř Jan Karlovský po čtvrtém vysoko prohraném zápase přiznal, že jste Ústí zaskočili velkou agresí a tvrdostí. Šla SLUNETA do pátého zápasu stejně ostře?
Do začátku úplně ne, tam jsme byli tvrdší a bojovnější my. Pak ale převzali otěže v této oblasti oni a my asi trochu usnuli na vavřínech. Neumím si to vysvětlit.

Bude do šestého zápasu připraven Jordan Ogundiran?
Asi se o tom rozhodne až zítra ráno.

Dá se čekat, že atmosféra šestého zápasu u vás se bude dát krájet?
(usmál se) Troufám si říct, že ano. Bude to peklo!