Chci vystudovat práva a pracovat v Haagu

S basketbalem začínala ve volnočasovém kroužku v Bruselu. Stěhování ji o pár let později zaválo přes žákovskou ligu v USK Praha až do rakouské Bundesligy. K opravdové profi úrovni však přičichla až v Žabinách, kam jako osmnáctiletá dorostenka přestoupila do A týmu a kde si letos odbyla i premiérovou sezonu v prestižní Eurolize. 

Emma Čechová patří k důležitým oporám nejen brněnského týmu, ale i české seniorské reprezentace, která v červnu bude usilovat o další úspěch na mistrovství Evropy. Basket však pro teprve dvacetiletou pivotmanku nebyl, a nikdy asi ani nebude, prioritou číslo jedna. Díky rodině Emma vyrůstala v mezinárodním prostředí, naučila se mluvit plynule čtyřmi jazyky a v životě tak cílí spíše na profesi právničky, ideálně na Mezinárodním trestním soudu v Haagu. A jak se jí studium daří kombinovat s dráhou profesionální sportovkyně?

Tvoje cesta za profi basketbalistkou je na české prostředí poměrně netradiční. Místo české dorostenecké extraligy si hrála ve Vídni Bundesligu, z níž si až pak zamířila do A týmu Žabin. Jak složitý to pro tebe byl přestup?

Byla to velká změna. Úroveň rakouské ligy je nižší, což šlo letos vidět i na CEWLu, kde Graz jakožto přední tým rakouské ligy prohrál s Hradcem o padesát. Už za mě to bylo spíše amatérsko-profesionální prostředí, přestože se to teď snaží i mediálně pozvednout. S příchodem do Žabin jsem si musela zvyknout na více tréninků a posilovnu, kterou jsem do té doby vlastně vůbec neznala. Bylo to náročné a bývala jsem hodně unavená. Ale byla jsem hrozně ráda, že mi trenéři dali tu možnost a i velký prostor na hřišti.

Přestože si věkem patřila do kategorie U19, byla si primárně hráčkou Áčka. Jak ses s tím popasovala?

Snažila jsem se s tím poprat co nejlépe. Až tak složité to ale nebylo. Tím, že to byl můj první rok, to bylo to jediné, co jsem vlastně znala. Podobnou roli jsem zažila i ve Vídni, přestože to byla jiná úroveň. Za devatenáctky jsem vlastně hrála, jen když nebyl trénink nebo zápas Áčka. Naopak jsem byla překvapená, že jsem dostala tolik prostoru a nebyla jsem brána jen jako dorostenka na výpomoc.

Co si říkala na to, žes v prvním ročníku ŽBL dostala pozvánku i do seniorské reprezentace?

Úplně jsem to nechápala. Po dvou měsících v Žabinách mi přišla zpráva, že jsem byla přidána do skupiny repre a vůbec jsem nechápala, co tam dělám. Šlo to hrozně rychle nahoru, byla jsem překvapená. Jsem za ty zkušenosti ale nesmírně ráda, dalo mi to strašně moc. Druhá Evropa bude takový návrat do starých časů.

Kdy přišel ten zlomový okamžik, kdy sis uvědomila, že basket můžeš dělat i na profesionální úrovni?

Když jsem se začala více prosazovat v EuroCupu i nároďáku. Začala jsem si uvědomovat, že na tu úroveň snad mám. A pokud zamakám a zapracuju na sobě, tak bych na té profi úrovni hrát opravdu mohla.

Soustředíš se tedy hlavně na to?

Basket pro mě nikdy nebyla priorita. Vždycky jsem to brala jako koníček a chtěla jsem vystudovat práva. Tím, že jsem šla do Žabin, jsem si vlastně i řekla, že to zkusím. Nyní jsem i v nároďáku. Škola je ale stále prioritou. Přešla jsem sice na jiný obor, ale doufám, že se k tomu někdy vrátím.

Co za právo by si chtěla dělat?

Chtěla bych být právničkou zaměřená na trestní nebo civilní právo. Orientovat se na Mezinárodním soudu v Haagu, dostat se tam třeba na stáž a zabývat se válečnými zločiny, lidskými právy. Na střední škole jsme si vybírali obory a mě zaujala diplomacie a geopolitika. Tam jsme řešili genocidy, války a jak vznikaly například tribunály, které tu problematiku řeší. Dalo mi to vlastně takový první náhled do práva a strašně mě to zaujalo.

Jakou roli v tom hraje, že si vyrůstala v zahraničí a kromě češtiny tak mluvíš plynule anglicky, francouzsky i německy? 

Určitě je to výhoda, ale pokud chce člověk pracovat v mezinárodním prostředí, měl by to být určitý standard. Čím víc jazyků člověk umí, o to více mu to ulehčí práci a otevře dveře do hrozně moc odvětví. To, že jsem studovala v mezinárodním prostředí, mi dalo hrozně moc. V Rakousku jsem měla spolužačku – jeden rodič byl z Rakouska a druhý z Polska. Chodily jsme na francouzské lyceum a ona se k tomu učila anglicky a španělsky. Takže pak uměla pět jazyků. Čtyři jazyky byl na naší škole takový průměr. Což nechci podceňovat a říkat, že když člověk ovládá dva jazyky, je to málo nebo špatně. Ale i tím si člověk nastaví ty cíle výš. Protože vlastně vyrůstá v prostředí, kdy ta laťka je takto nastavená.

Hrát basketbal na nejvyšší úrovni a do toho studovat takový obor je poměrně oříšek. Máš podporu od rodiny?

Jsme hodně rozlítaní, s mladším bráchou jsme studovali ve Vídni, mamka pracuje v Praze a taťka v Bratislavě. Rodiče hodně dbají na školu, je to pro ně priorita. Samozřejmě mě podporují i v basketu, jezdí na moje zápasy i do zahraničí. Ale vždycky mi připomínají tu školu. Adam (bratr) využil svého sportu veslování a dostal se do Ameriky na Harvard. Dostal takovou vstupenku na dobrou školu, kde chce hlavně studovat. 

Dá se studium a sport skloubit? 

V Americe je ten program hodně zkoordinovaný. Samozřejmě je náročný, ráno vstaneš na trénink, potom jdeš do školy, pak zase na trénink, mezitím úkoly do školy. Když máš zkouškové, tak ten čas plyne jinak. Z tréninku přijdeš domů a učíš se, pak máš období, kdy je toho méně. Musíme ale zabrat a někdy si odpustit věci, jako jít s kamarády ven. 

A co Emma dělá, když už to volno má?

Ráda zajdu s přítelem nebo kamarády na jídlo, na kávu, na procházku a do welneska. V poslední době jsem si hodně oblíbila divadlo. Doporučila bych jít například na Prachy, to je skvělé, nebo Velkého Gatsbyho! Nedávno jsem byla na Lakomci s Bolkem Polívkou a to bylo naprosto úžasné.

V rámci natáčení kampaně To dám! jsi kromě depa DPMB zavítala i do knihovny. Je to právě i skrz studiu tvoje teritorium?

Když jsem bydlela na kolejích první rok v Brně, tak jsem tam chodila často. Dobře se mi tam soustředí. Teď už mám svůj klid i na bytě. V knihovně je to ale příjemné. Není tam hluk, jen pozadí, kdy slyšíš ťukání do počítače nebo otáčení papírů, to mi vyhovuje. Na výjezdu se učím v buse a na letišti. Dám si sluchátka s tlumeným ozvučením. Vyhovuje mi to i víc, než jen sedět sedět u stolu. S Eliškou Hamzovou jsme tvořily takovou studijní dvojku, učily jsme se spolu a to mě motivovalo.

Považuješ se tedy za studentku, nebo basketbalistku?

Chtěla bych říct, že jsem studentka. Ale jsem spíš basketbalistka. Škola je pro mě priorita, ale upozaďuji ji vlastně tím, že sem přešla na práva bakalářské, které nejsou tak náročné jako magisterský program. Ale doufám, že se k tomu vrátím. Bylo to sice hodně náročné, hlavně časově, ale dost jsem si z těch předmětů a zkoušek odnášela. Vysokoškolský život vlastně nezažívám vůbec, což mě mrzí. Chodím na přednášky, semináře mám online a do styku se spolužáky moc nepřijdu. Jsem spíše introvertní, takže bych úplně nedošla za někým a řekla ”Čau já jsem Emma”. 

A kde bude Emma za 10 let?

To mi bude 30 že? Asi s miminkem (smích). Ne, zatím si nechávám všechny možnosti otevřené. Doufám, že vystuduju bakaláře, nějaký základ, a po basketbalové kariéře se k tomu vrátím. I kdybych měla studovat magistra blízkému právu, chtěla bych ty práva dostudovat.