2000 za reklamu na boty, uvítání od Kareema a životní výlet do Čech
Ne každý může říct, že dělal dvě sezony zálohu legendárnímu pivotovi Los Angeles Lakers Kareemu Abdul-Jabbarovi, který ještě nedávno držel pozici historického top skórera NBA. V dějinách soutěže ale existuje chlapík, kterému díky dědovi z jižních Čech koluje v žilách tuzemská krev, a ten se přesně tímhle pochlubit může.
Jmenuje se C.J. Kupec a minulý týden byl jako speciální host oceněn za své výkony pod bezednými koši Českou basketbalovou federací.
Psal se rok 1975, když se po draftu stal součástí ikonického klubu z Los Angeles. A v letní přípravě mohl poprvé na vlastní kůži zažít úžasného Kareema.
Charlesi, jaká je vaše hlavní vzpomínka na tohle období začátků u Lakers?
Nejdřív musím říct, že borci v NBA kvalitativně převyšují všechny ostatní basketbalisty a možná i spoustu jiných profi sportovců. A když jsem já byl nováčkem v NBA z University of Michigan, během letní přípravy roku 1975, kdy mi bylo dvaadvacet, pamatuju si, že jsem při tréninkové hře dostal míč a chystal se vystřelit někde u zadní lajny. Do té doby jsem byl ale zvyklý jen na obránce z univerzitního basketu, ne na NBA a zvlášť ne na Kareema. Než jsem nasadil ke střele, on vyrážel skoro od půlky hřiště. Já byl úplně volný, ale najednou přiletěl Kareem, já o něm ani nevěděl, a dal mi hrozný blok. Odmrštil míč někam do páté řady hlediště a myslím, že můj obličej vypadal tak, že jsem byl úplně v šoku, co se to právě stalo. Trenéři se tomu jen smáli a někdo z nich jen prohodil: „Vítej v lize, zelenáči!” (usmívá se)
V rámci oslav století česko-slovenského basketbalu jste byl s několika dalšími kolegy s českými kořeny speciálně oceněn. Překvapila vás tahle pozvánka do Česka?
Letos to ale nebyla vaše první zdejší návštěva, viďte?
Můj táta - Bůh mu dej lehké spočinutí - se poprvé dostal do Česka až někdy ve svých 85 letech a já před dvěma lety, když mi bylo devětašedesát, řekl své ženě - nechci už na nic čekat, možná se mi zhorší zdraví a už se tam nepodívám, a rozhodli jsme se tedy do Česka vyrazit. A byl to životní výlet. Lidé tady nemohli být vřelejší, zdálo se mi, že každý uměl anglicky, což vše usnadnilo, a k tomu samozřejmě dobré jídlo a pivo.
O kolik jinou NBA jste v 70. letech minulého století zažil?
Jsem v tomhle zaujatý. Podle mého názoru basket, jaký se hrál v 70. a 80. letech, byl ten nejlepší, jaký se mohl hrát. Měl v sobě velmi dobrý útok, techniku, hráče oddané dobrým útočným kombinacím a na druhé straně tam byl větší zápal spolehlivě bránit. Obrana byla tehdy důležitější. Dnes je to víc o střílení bodů než o opravdu kvalitní obraně. Stále jsem fanouškem NBA, ale řekl bych, že i v Evropě berou, řekněme, osmdesátá léta jako zlatý věk basketbalu, protože i tady byl stejný přístup - velmi fyzická hra a v útoku velice talentovaní hráči, kteří byli moc dobří střelci.
I podmínky v tehdejší lize musely být o dost jiné...
Prý jste měl nezvyklý střelecký styl s odpoutáváním střely jako by vedle těla a hlavně jste na pivota dobře pálil z dálky. Asi byste uvítal zavedení trojkového oblouku o něco dřív, že?
To rozhodně! Ještě když jsem na začátku 80. let přišel hrát do Itálie, trojka stále nebyla, ale když pak oblouk zavedli, patřil jsem tam několik sezon k lídrům statistik. Taky je třeba říct, že ač jsem hrál centra, neměl jsem v arzenálu střelu přes hlavu a víc jsem hrál pod perimetrem, kde jsem stavěl clony pro guardy a pak z toho sbíhal ke koši. Nějaké systémy byly i pro mě, ale hlavně jsem spoléhal na střelbu z jumpů. V Itálii považovali můj střelecký styl za trochu odlišný, což jsem si já nikdy nemyslel. Bral jsem ho za dobrý.
Jak jste se vlastně do Itálie dostal?
Byla to pro mě skvělá příležitost, protože po třech letech v NBA už jsem přestal být i trejdován a už o mě neměli zájem. Tehdy jsem si řekl, že moje léta v lize jsou u konce a možná přišel čas se posunout dál. Po dvou nebo třech sezonách v Itálii jsem ještě měl šanci jít do Chicaga, ale nechtěli mi dát garantovaný kontrakt, tak jsem se vrátil do Itálie.
Nejvíc jste zazářil v roce 1982, kdy jste jako MVP finále dovedl 23 body italské Cantu až k titulu v Eurolize. Musel jste se evropské hře nějak víc přizpůsobovat?