Věřím, že jsme ready se s Nymburkem utkat. A porazit ho

Že by z ústeckých Pand spadl postupem do historicky první finálové série NBL veškerý stres? Tak na to rychle zapomeňte! Kouč SLUNETY to na úsvitu titulové řežby řekl jasně a naplno: „Nejdeme si nic zkoušet a chceme být pro Nymburk takovým soupeřem, abysme ho porazili.”

A to je ta hlavní zpráva, kterou před bitvou o nový Pohár Jiřího Zídka Jan Šotnar vyslal do veřejného prostoru. První díl série přijde na řadu až v šest večer, ale už nyní je tu namnoze zákulisní zpověď Trenéra sezony, která se zdaleka nebude dotýkat jen finále, ale zabrousí i do žhavého dění unikátního severního semifinále.

Kouči, byla to s Děčínem jednoznačná série vaší kariéry? A jak se vám dařilo v tom bengálu v obou halách zachovávat chladnou hlavu?
Kariérní série to byla určitě. Šlo o moje zatím nejdůležitější zápasy. Sám jsem nevěděl, co čekat, a jak to zvládnu, takže jsem rád, jak to dopadlo. To jsou ty momenty, které člověka v životě posouvají, nejen jako trenéra, ale i celkově, protože až pod tím tlakem zjišťuje, jaká je jeho kapacita, a jestli je schopen to zvládnout. My jsme to zvládli a za to jsem rád.

Co jste tedy o sobě a své kapacitě zjistil, když jste se po každém zápase ohlédl?
Když jsem se na to koukal zpětně, byly tam věci, které bych jak z basketbalového hlediska, tak přístupem k zápasu mohl vyřešit líp. Od toho ale tahle utkání jsou a pro mě jako stále mladého trenéra bylo důležité to zažít. Ty zápasy byly emočně velmi vypjaté. Já mám výhodu, že jakmile se vhodí rozskok, jsem absolutně soustředěný na to utkání, což je to koření práce, a já to miluju. Nesoustředím se na věci okolo, jako kolik je v hale lidí a podobně. Samozřejmě před a po zápase to vnímám trochu jinak, před některými tam byla i nervozita, ale jak se vhodí míč, je mi jedno, jestli jsem v Litoměřicích na dorostenecké lize, nebo na SLUNETĚ v sedmém semifinále s Děčínem před dvěma tisíci lidí.

Vy v zápase na pohled vypadáte pořád skoro stejně, ale jak psychicky a emočně vyždímaný jste po bitvách, jako jsou ty semifinálové, končil?
To bylo náročné, ale třeba před tím sedmým zápasem jsem se uklidnil, odstřihl se od internetu, sítí a snažil jsem se soustředit jen na to utkání, jak promluvit k hráčům, individuálně i týmově, protože už to nebylo o nějaké velké taktice. Do samotného zápasu už jsem šel v takovém klidu, ač to zní možná divně. Věřil jsem nám, každý jsme udělali, co jsme mohli, kostky byly vrženy a my čekali, jak to dopadne. Ač to ale na mně navenek není tolik znát, tak vnitřně se to ve mně po stránce emocí hrozně moc pere, protože tahle utkání emoce vzbuzují. Nemyslím si ale, že jsem teď nějak vyčerpaný, postupem do finále máme před sebou další výzvu a naopak s jídlem roste chuť. Těším se na finále.

Jak dlouho po těch vypjatých zápasech usínáte?
To už je horší. Před zápasy problém nemám, udělám si svou rutinu a většinou usnu dobře. Po utkáních je to ale hrozně těžké, ať je vyhraný, nebo prohraný. A sedmé semifinále už je samozřejmě extrém. Já byl po něm s kluky jen na začátku oslavy a pak jsme se s realizačním týmem rozjeli domů. Stejně jsem ale usnul až někdy ve 4 ráno. Ten zápas i ty emoce jsem si ještě promítal. Tam jsem si je ještě chtěl dovolit, ale druhý den už jsem chtěl začít přemýšlet o finále, které čekalo už za tři dny.

Říká o semifinálové sérii všechno, že ani jeden tým neslepil dvě výhry za sebou?
Asi ano. Bylo to vyrovnané. Oba týmy jsou rozdílné, ale zároveň jsou si blízké, nejen geograficky, ale i tím, že ani jeden nebyl vyložený favorit. Byli jsme takoví černí koně soutěže, i pak v play-off, přece jen tam byl Nymburk, byla tam Opava, před sezonou vypadaly silné taky Pardubice a já tady nechci podceňovat tu čtvrtfinálovou sérii s nimi. Výsledek 4-1 vypadá jednoduše, ale bylo to taky hodně těžké. Na druhou stranu jdeme do finále s nejlepším možným příběhem - vyřadili jsme Pardubice a Děčín. Nevím, co k tomu semifinále ještě říct. Bylo to derby na sedm zápasů, byly tam basketbalové věci, bohužel i nebasketbalové, kterými se ta série „proslavila”, ale většinou to vzbudilo spíš pozitivní ohlasy, nejen v lize, ale i celkově v basketbalovém prostředí a myslím, že to přesáhlo i sportovní prostředí v Česku.

Pokud jde o vzedmuté emoce a stinnější momenty zejména v Zápase 5, původně by se jich čekalo asi i víc než jen v jednom utkání. Jak jste to viděl vy?
Upřímně, po prvních třech utkáních se mi atmosféra na hřišti zdála dost poklidná, chladnější. I v sezoně to bylo občas vyhrocenější než tady. Možná tomu napomohla i ta delší pauza před sérií, kdy my jsme postoupili 4-1, a Děčín 4-0 s Brnem. Byly tam skoro dva týdny. Ve čtvrtém zápase se ale vše i celá hra absolutně změnila, kdy Děčín začal využívat to, v čem je silný, tedy fyzičnost a tvrdost, která byla hraniční, a to vše se pak překlopilo do pátého utkání. Tyhle dva zápasy se tak odehrály ve velmi tvrdém stylu, což vyvrcholilo tím pátým zápasem s některými excesy. Jsem ale rád, že jsme ukázali, že basket je pořád kultivovaný sport, nejen na hřišti, ale i v hledišti a šesté a sedmé utkání už rozhodovaly spíš basketbalové akce než některé zápasnické zákroky.

Je ještě něco, co byste k pátému zápasu chtěl dodat? A jak jste se v té vypjaté atmosféře s řadou obvinění z obou stran chystal na ten šestý?
My si to páté utkání uvnitř týmu i s protivníky ohledně těch incidentů vyříkali, nebo je nějak umírnili. Pro mě je to uzavřené, vůbec k nikomu necítím žádnou zášť. Některé věci jsme v týmu vnímali jako nerespekt vůči nám, ale v šestém zápase se to vrátilo do normálních kolejí a tak by to mělo být. Spíš by se tak mělo vzpomínat na pozitivní okolnosti série a možná do budoucna by se měl do play-off zařadit někdo jako supervizor navíc, který by sledoval ty nebasketbalové aspekty zápasů a liga by se pak postarala o to, aby se je snažila vymýtit. To je ale spíš otázka do budoucna, aktuálně k tomu vedení soutěže nemá pravomoci. Všechny ty incidenty, které se staly, by se mohly prošetřovat jen na popud jednoho z týmů, což my jsme nechtěli udělat, a neudělal to ani Děčín, v žádném z utkání série. Takže to proběhlo bez trestů, ale možná do dalších let by to bylo na zvážení. Myslím, že to pro všechny byla velká zkušenost, nejen pro oba kluby, pro mě, pro hráče, ale i pro celou ligu. Tahle utkání se už hrají opravdu na krev, ta rivalita je tam velká. Já bych si hrozně přál, aby to do budoucna nepřerostlo do nějaké nenávisti, ale udrželo se to ve zdravé rivalitě, kdy se budou všichni v rámci možností respektovat. (Pozn.: podle aktuálních informací NBL.basketball liga do určité míry možnosti vyhodnocovat a dohlížet i nad dalšími okolnostmi utkání má a v Zápasech 6 a 7 tak byl v hledišti i extra supervizor)

Teď jste narazil na něco, k čemu vyzývala třeba na sítích řada fanoušků, tedy aby vedení soutěže některé situace začalo řešit. To ale zatím příliš nejde bez podnětu nebo žádosti ze strany některého z klubů. Vy, ani Děčín jste ale nic takového neiniciovali, bylo to po vzájemné dohodě po onom pátém zápase?
Nemůžu mluvit za Děčín, ale když na mě přišla otázka ohledně incidentu s Tomášem Pomikálkem, jestli to chci řešit, já jsem řekl, že ne. Jsou to věci, které tam samozřejmě nepatří, což jsem řekl i do televize po zápase, protože to překročilo veškeré míry ve sportu a bohužel se to přeneslo i do hlediště mezi fanoušky, kde došlo i k některým vzájemným napadením. Já jsem touhle promluvou chtěl jen ukázat, že ten směr, kam se derby série vydala, není správný. Jsem rád, že se v šestém utkání i za pomoci veřejného vyjádření předsedy klubové asociace pana Kotrče situace uklidnila a oba týmy se k tomu postavily tak, že se nemstily a zároveň si uvědomily, že ten pátý zápas není to, co se od derby série chce a uklidnilo se to.

Ukázala tahle série, že pro příště už by se hodily i ty zvažované hokejové stadiony?
(usměje se) Myslím, že pro nás to bylo dostačující takhle. Návštěvy 2000 až 2200 jsou krásné, reálně by při větší kapacitě mohlo u nás přijít o nějakých pět set až osm set lidí víc. Ukázal se nicméně vzestupný trend basketbalu v Česku. Když se podíváme všude po Evropě, na Balkán, do Španělska, Itálie, tak všude vidíme na prvním místě fotbal, ale už na druhém basket, který zažívá hrozně dobré období a já věřím, že se to projeví i v Česku. Že ty dvoutisícové návštěvy nebudou už nějak zázračné a nebudou se stávat jen jednou za čas v play-off, ale bude to takový standard, abysme se přiblížili těm hlavním dvěma kolektivním sportům u nás.

Jakou ranou do psychiky týmu byla nečekaná porážka ve druhém zápase série doma, zejména po zvládnutém prvním duelu i přes nezávratnou hru v útoku?
Mně se první dvě utkání hodnotila hrozně těžko. Ani v jednom jsme nehráli dobře, v prvním jsme si to vybojovali, ve druhém jsme si mysleli, že už hůř hrát nemůžeme, nebyli jsme stoprocentně koncentrovaní a Děčín nás výborně nachytal. Pro nás pak nejstěžejnější utkání bylo to třetí v Děčíně. Já do série vstupoval s tím, že máme výhodu domácího prostředí, kterou nechceme ztratit, protože v Děčíně se těžko vyhrává. Nám se to ale povedlo hned napoprvé a to označuju za nejdůležitější vítězství série kromě Zápasu 7. Hned jsme si vzali domácí výhodu zpátky.

Čím to, že poražený vždy okamžitě zareagoval a následný zápas vyhrál a žádný tým nezopakoval ten lepší výkon z vítězného utkání?
Budu mluvit za nás. Některé faktory byly evidentní. Děčín hrál v o něco větší rotaci, takže měl vždy výhodu v těch druhých zápasech ve dvou dnech, což se projevilo v prvních čtyřech utkáních, kdy vyhrál vždy to druhé. Dál už rozhodovalo domácí prostředí. Zároveň mi přišlo, že ten vítězný tým se vždy malinko uspokojil a ten druhý byl naopak víc motivovaný a s větší energií. To je jistě zvláštní, protože v play-off už chce vyhrát každý jakýkoli zápas.

Co faktor individualit? Jde i přes výpadek Autreyho v jednom nebo jednom a půl zápase říct, že vaše dvě hlavní opory předčily ty soupeřovy a že se na ně dalo vždy spolehnout?
Jo, tohle bylo důležité. Řekl bych, že Děčín o trochu změnil taktiku oproti sezoně, kdy využíval aktivní agresivní obranu. Proti nám se teď stáhl do konzervativní defenzivy, kde chtěl, aby Lamb Autrey a Ty Nichols zakončovali a nedostávali se moc do šancí ostatní a nutil je do těžkých střel. Bránil velmi dobře, na  druhé straně Tyovi a Lambovi to nakonec vyhovovalo a i přes některé výpadky se prosadili. Jsem za to rád a byl to klíčový faktor. Věděl jsem, že jestli máme nějakou výhodu, jsou to tihle dva. Zaprvé jsou to jediní hráči, kteří mají zkušenosti s většími zápasy v play-off, a zároveň nás táhli celou sezonu včetně play-off.   

Další důležitou veličinou série byly ztráty, kterých jste měli šestkrát nejvýš 11 a dvakrát pouze jednociferný počet a bylo to i dvakrát méně než v případě soupeře. Není to při důležitosti zápasů až překvapivé?
To je, myslím, spojené s defenzivní taktikou Děčína. My většinou míváme proti němu víc ztrát než v této sérii a bylo to tím, že bránil konzervativněji a nebyl tak agresivní jako většinou, kdy to ke ztrátám nutí. Asi v tom hledali nějakou výhodu. Musím říct, že Lamb není rozehrávač, který by dlouhodobě dělal moc ztrát, což je další z faktorů. My většinou s Děčínem prohráváme na doskoku, což až na jedno utkání platilo i v této sérii. Vychází to z dlouhodobých statistik, kde i my ve ztrátách patříme k nejlepším.

Pojďme nyní na finále s Nymburkem, který na rozdíl od vás postoupil po dvou jasných sériích s výhrami 4-0. Jaké to tedy bude?
Čekám takové finále, aby to byl dobrý produkt pro český basketbal a českou ligu. Věřím, že jsme připravení se s Nymburkem utkat a porazit ho. Určitě do finále nejdeme jen zkusit překvapit a získat nějaké vítězství. My jsme si cíl splnili postupem do finále, ale ten sen je získat titul. A není to něco neuskutečnitelného. Vše je umocněné tím, že Nymburk je dlouhodobě bez Spencera Svejcara, teď přišel o Ondru Sehnala, a my i když jsme unavení, tak na rozdíl od Nymburka už dva měsíce hrajeme každý zápas o život. Soupeř si i díky skvělé dlouhodobé části na konci nadstavby mohl relativně odpočinout a ještě ho v play-off čekaly dva týmy ze skupiny A2. Za to ale nemůže, tak to prostě vyšlo. My za sebou máme těžší boje, jistě uvidíme, jak se projeví ta akumulovaná únava, ale po úspěšném semifinále jsme dobře zregenerovali a na finále jsme dobře připravení.

Jakým zdrojem víry a sebevědomí jsou ty dvě domácí výhry nad Nymburkem z dlouhodobé části?
Hodně velkým. Víme, že jsme Nymburk dokázali porazit, ale taky víme, jakým způsobem. Někdy to je tak, že Nymburk nemá den a vy trefíte jakoukoli střelu. My ale v obou zápasech nehráli senzační basket a přesto jsme dokázali vyhrát. Cítíme, že Nymburk je pro nás mnohdy lepší soupeř než Děčín, protože s tím je to o fyzičnosti, tvrdosti a doskoku, ale nám spíš vyhovuje, když je to basketbalovější jako třeba s Pardubicemi. Na finále se tak těšíme a věříme, že to pro nás bude dobrý match-up.

Váš kapitán Ladislav Pecka si ulevil, že po semifinále už nebudete ve finále pod takovým tlakem. Na druhé straně jde tak hrát historicky první klubové finále?
Zaprvé před Láďou smekám za to, co předvedl v posledních dvou zápasech semifinále, protože na něm bylo vidět, jak hrozně chce. V Ústí je přes 10 let a poprvé hrál takové zápasy. Jsem rád, že uspěl a těmi skvělými výkony nám pomohl. Já se ale snažím hráčům předat něco úplně jiného. Vy nikdy nevíte, kdy ta možnost hrát finále přijde příště, a jestli vůbec, takže když už v něm jsme, tak musíme udělat všechno pro vítězství. Nejdeme si jen zahrát a myslím, že už po prvním zápase, stejně jako s Pardubicemi a Děčínem, kde jsme zprvu vypadali jako míň nervózní tým, tam ta nervozita stejně přijde. Jakmile se začne o něco hrát, musí tam ta zdravá nervozita být. Chceme být Nymburku takovým soupeřem, abysme ho porazili a jako první získali ten nový Pohár Jiřího Zídka.