Trampoty pana kapitána na brexitové Temži

Stal se předsunutým průzkumníkem tuzemci dosud zcela neprobádaného terénu. Z 21. patra jedné z nejvyšších budov metropole shlíží na třetí nejlidnatější město Evropy, ovšem ani tak nezmerčí volné místo na parkování či jedinou dostupnou základku pro svou dcerku.

Zato vidí mraky Londýňanů, kteří by se tuze rádi vrátili do unijního lůna a kteří také ve velkých houfech chodí na jeho Lions, podporované unikátní živou kapelou i šikuly na sociálních sítích, kteří dokážou živě odvysílat celý eurocupový mač na TikToku! To je neuvěřitelný počin na aplikaci, která před šesti lety na svém startu nepovolovala delší než 15vteřinová videa.

Reprezentační kapitán Vojtěch Hruban se v britské lize také odnaučil ježdění autem nebo sprosté mluvě, ale hlavně je rád, že díky velké kupě štěstí vůbec mohl dorazit na aktuální národní sraz, kde bude už zítra v Pardubicích proti Černé Hoře (18:15) jeho služeb, včetně těch rozehrávačských, hodně třeba.

Vojto, prý za sebou máte rodinnou cestovatelskou odyseu. Že by i vám zkomplikoval život nechvalně proslulý brexit?
Trošku komplikovaná naše cesta z Londýna byla. Je to věčně nekončící boj s britskými vízy. (unaveně) Po brexitu v zemi pořád ještě nevědí, co si s tím počít, takže je to radost.

Co přesně se vám stalo?
Pasy manželky a děcek se v rámci vízového procesu musely nedávno poslat do nějaké agentury v Česku, která ten proces zajišťuje. Rodina už sice víza má, ale bylo potřeba i nějaké razítko nebo samolepka do pasů. Ty se tím zasekly v Praze, ale my je teď potřebovali k cestě do Česka, takže jsme museli na poslední chvíli vyběhávat náhradní pasy. A pak jsme si museli přebookovat letenky z pondělního rána na večer. Naštěstí v tom všem pomohla jedna obrovská klika. V létě jsme při soustředění v „Mariánkách” potkali profesora Jana Marka, který se tam na nás byl podívat. Dřív hrál i českou ligu, pak dělal šéfa dětské kardiologie v jedné londýnské nemocnici a teď ve městě učí. Přes něj jsem dostal dobrý kontakt na naši ambasádu v Londýně, jinak by se to tak rychle nevyřešilo. I na velvyslanectví byli vstřícní, takže to dopadlo dobře, ale měli jsme s tím hodně problémů. V pátek dopoledne jsem se dozvěděl, že nikam nejedeme (směje se). Já svůj pas měl sice v pořádku u sebe, ale bez rodiny nevím, jestli bych odjel. Bylo by to těžké. Já na ambasádu poprvé volal v pátek večer, přičemž přes víkend mají zavřeno...

Je tohle další z příkladů, jak nejen nám brexit komplikuje život?
Stoprocentně. Zatím jsem za ty dva měsíce v Anglii neslyšel nikoho, kdo by řekl, že to byla dobrá věc. Británie si v podstatě odhlasovala něco, co ve většině vůbec nechtěla. Před šesti lety to prošlo na základě toho (většinou jen 52 procent hlasujících), že byla pokažená kampaň proti vystoupení z Unie a naopak ta pro brexit byla udělaná dobře, když to pár lidí zaplatilo. Nedivil bych se, kdyby se za pár let chtěli vrátit.


Aktuální průzkumy už hovoří o tom, že většina 57 procent obyvatel by byla pro.
Jasně, musí tam jen uplynout nějaký čas, aby si zachovali tvář.

Má podle vás vystoupení z EU i vliv na skládání týmů v britské lize?
Takhle podrobně jsem to s nikým neprobíral. Vím, že dřív měli oddělené kvóty na Američany a zbytek světa. Byli povolení snad čtyři Američani a dva hráči odjinud. Teď už to ale spojili, že je jedno, kdo je jaký cizinec, a pro Evropany bude těžší se tam dostat, protože by se tak vlastně zabíralo místo Američanům, kteří tam jsou jako doma. Jinak cizinecká kvóta je teď pětičlenná.

Naplnily se předpoklady a sliby, se kterými jste do devítimilionového Londýna odcházel?
Jsou některé věci, co měly nějak dopadnout, a nedopadly, ale drtivá většina toho, co bylo klubem slíbeno, se splnila. A život v Londýně? Tam se taky naše očekávání naplnila - je to obrovská multikulturní metropole a jde o poměrně velký rozdíl oproti Poděbradům. (úsměv) Ale zvykáme si a je to hezká zkušenost.

Popište trochu lokaci, kde bydlíte. Platí to, že jste blízko olympijského komplexu?
Nakonec tam nejsme, celé se to změnilo. Bydlíme v Canary Wharf, což je velké finanční centrum, a to v jedné z nejvyšších obytných budov ve městě. Jsme v 21. patře z asi 58 a máme krásný výhled na město, na řeku nebo na slavný Tower Bridge. Je to trochu blázinec, kolem je dalších dvacet skleněných mrakodrapů. Bydlení je ale určitě super.

Jakou šanci máte na umístění svých potomků do školského nebo školkového systému?
Školy hledáme od začátku a je to zatím jediný problém. Pro dceru jsme chtěli nějakou skupinu, kde by se naučila anglicky. Podle českých pravidel ještě do školy nemusí, ale podle anglických už by měla a nakonec asi bude muset rovnou do školy, protože ty výukové skupiny jsou brutálně plné s čekací listinou na několik měsíců. A stejné je to se všemi hezkými státními školami. Kdybychom do takové dceru chtěli zapsat, tak možná na příští školní rok. Budeme se tak muset kouknout na nějakou soukromou, která je samozřejmě obrovsky drahá, ale co se dá dělat. V Anglii se chodí do školy od pěti a podle mě už tak při třetích narozeninách je čas začít tu lepší veřejnou školu shánět.

Jak při londýnském provozu vypadá logistika dojíždění do tréninkové a zápasové haly vašich Lions?
Od zápasové Copper Box arény jsme 15 minut autem, jistě záleží na hustotě dopravy, anebo 20 minut s MHD. Trénujeme na střídačku na univerzitě East London, kam je to podobně daleko, a v naší Copper Box. Jezdíme ubery ve dvojicích až trojicích, což je v režii klubu.

Sám jste už vlevo řídil?
My od klubu auta nemáme. V Canary Wharf by ani nebylo kde zaparkovat, a ani upřímně nevím, kam bych jezdil. Leda mimo město a takový výlet jsme zatím podnikli jen do Southamptonu, a to vlakem, což je rychlejší. MHD funguje po Londýně super, člověk se většinou dostane všude rychleji než autem.

Ven jezdíte v lize na devět míst, čím se nejvíc dopravujete?
Něco autobusem, ale většinou vlaky, které jezdí rychle, načas a jsou příjemné. Nejdelší štreka je do skotského Glasgow, asi pět a půl hodiny, jinak to je od hodiny do tří. Vlak je proti Česku změna, ale je to rychlejší a pohodlnější. Někdy se taky stane, že na zápas jedeme vlakem a zpátky už nás veze autobus, protože je pozdě. Haly zatím byly v docházkové vzdálenosti od nádraží, třeba do deseti minut, anebo pro nás přijedou taxíky.

Co návštěvy, jsou v BBL, která je uzavřenou soutěží, zajímavé?
V našem případě jsou o něco nadsazené. Venku na nás zatím bylo všude vyprodáno, což znamená od asi devíti set lidí v nejmenší hale v Bristolu po skoro 4000 v Newcastlu. Lidi jsou na náš tým (s řadou reprezentantů a bývalých hráčů NBA) zvědaví, takže trochu vybočujeme. V Copper Boxu chodí průměrně 3500 na ligu a 5000 bylo na EuroCupu s Trentem.

Jsou fanoušci hluční a existuje v těch fotbalovějších městech i nějaká propojenost s fans ze zelených trávníků? Nebo existují fankluby?
Zase tak moc to nežije. Třeba Newcastle měl nějaké choreo a mají asi nejlepší publikum, protože to je zřejmě nejtradičnější basketbalový klub v celé zemi a je to i základna pro reprezentaci. Celkově to ale není fotbal, lidi se přijdou podívat na basket a není to tolik o fandění. Když je zápas dobrý, tak ale umějí být i hluční.

Zápasová zábava v nějaké formě funguje?
Při našich domácích zápasech se toho děje hodně, aby ty lidi dokázali do haly přivábit. Máme tam živou hudbu díky dechové kapele s trubkami a pozouny, v poločase zahrají dvě svoje písničky, něco i mezi čtvrtinami. Jsou tam cheerleaders, taneční skupiny, na zápasy zvou i různé místní celebrity. Plus v Cooper Boxu máme i videoprojekci. Kostka byla, jen když jsme spíš výjimečně hráli s Podgoricou EuroCup ve větší aréně ve Wembley, což je hlavně koncertní hala pro asi jedenáct tisíc lidí. V ostatních halách jsou většinou cheerky, ale jinak je to slabší. Nebo spíš na to není prostor. Ty haly jsou starší a právě lepší prostředí je jediné, co lize ještě chybí.


Kolik se schází na zápasech novinářů a jsou utkání vysílána live?
Tady musím říct, že je ta účast malá. I mediální pokrytí je tak slabší. Kluby si to tak řeší hlavně samy přes sociální sítě, což Lions dělají velice slušně. Ti kluci to umějí a má to moderní šmrnc. Není to ani tak informační servis, jede se hlavně Instagram a TikTok. Věci jako výsledky, reporty nebo rozhovory se dělají strašně málo. Jinak celá liga je na YouTubu, kde se vysílají zápasy live. A dokonce při EuroCupu se našla nějaká klička v regulích a celé naše poslední utkání se vysílalo na TikToku! (směje se) Prý to fungovalo a bylo to úplně v pohodě.

Už pár let zpátky se daly zachytit články o tom, jak je basketbal v Británii pomalu nejpopulárnější sport mezi mládeží, a jak i díky sledovanosti NBA roste. V lize je nicméně při 67milionové populaci Spojeného království jen deset celků, čím je to dané?
Myslím, že ve spoustě i těch větších měst nemá organizovaný basket tradici. Britové jsou posedlí NBA, to je jasně vidět, ale BBL má problém hlavně s lokalitami a vhodnými halami. Hráčská úroveň mě až překvapila, ale některé haly jsou opravdu slabší, na úrovni první ligy (druhá nejvyšší soutěž) u nás. Několik z těch stánků je univerzitních, někde z důvodu toho, že jsou tam čáry, které tam být nesmějí, jsou zakryté třeba linem, což není standardní a soutěži to dost ubližuje.

K čemu byste ligu přirovnal herně?
Je to blíž americkému stylu, nějaké NBA G-League. Američané, kterým se v tom podobají i Britové, jsou na tom velice dobře dovednostně a jsou to výborní atleti. K vidění je tak v zápasech spousta dunků a pěkných akcí. Naopak je hodně potlačená taktická stránka, připravenost na soupeře nebo týmovost, to moc nefunguje. Chybí k tomu i trenéři, kteří by ligu dokázali výrazněji zvednout.

Jak jste potkal muže s píšťalkou?
No, doufám, že si to teď někdo nepřeloží, abych nedostal v Británii pokutu (směje se). Ten metr je úúúplně jinde, než jaký je pak v EuroCupu (pod křídly Euroleague Basketball), což nám trochu ubližuje. Za zápas se píská třeba šest nelegálních clon, na kterých ale nic nelegálního není. Strašně moc se píská i „handchecking” („kontrola” pohybu útočícího hráče dotykem rukou obránce), něco jako v kontinentální Evropě před patnácti lety, kdy to byl ještě skoro bezkontaktní sport. Někdy se pivot v té cloně ani nemusí pohybovat, jen je to větší kontakt a hned se píská. A když na to ty týmy nejsou zvyklé a pak budou hrát evropské zápasy, můžou s tím mít problémy. My se snažíme tomu přizpůsobit, ale není jednoduché se pořád přehazovat mezi dvěma metry. V lize pak nabíráme hodně faulů, protože něco dělá hráč automaticky, ale najednou je to faul. K tomu je v lize průměr asi pět technických chyb na zápas, protože se udělují za jakékoli sprosté slovo, ale nejen vůči rozhodčím, ale i ke spoluhráči nebo soupeři. Dává se to za všechno, protože v hale jsou děti a musíme mluvit slušně. To je veliká změna, na kterou jsem si musel těžce zvykat, a taky mě to nějakou technickou stálo. Jednu jsem schytal za to, že jsem si někde v rohu hřiště vyměnil pár naštvaných slov se soupeřem. A najednou nám oběma přilétla technická. Když jsem se zeptal, co se stalo, tak rozhodčí řekl, že v hale jsou děti a nesmíme použít žádné sprosté slovo. Od té doby už mlčím úplně.


Ve vašem 71bodovém útoku v EuroCupu jste s 11,5 bodu třetím střelcem (plus třetím doskakovačem a druhým nejužitečnějším hráčem), v lize s deseti body pátým. Kolik se toho od reprezentačního křídla z kontinentu čeká?
Body se asi čekají. Já měl docela dobrých několik zápasů, když kolegové z křídla Sam Dekker a Aaron Best byli zranění, takže jsem měl docela dost balonů a prostoru. Teď už jsou ale oba zdraví, takže bodů mi bude ubývat. Já tam nejsem od toho, abych hrál s balonem a náš útok není postaven na pohybu míče v klasickém evropském stylu, kdy je potřeba v každém útoku pět přihrávek. A pak se ty míče ke mně tolik nedostanou.

Kdo je ředitelem vašeho útoku?
Teď hlavně Luke Nelson, který není kovaný rozehrávač. Klasického tvůrce hry pro ostatní teď nemáme, takže i my jsme jako tým víc naklonění přes oceán k té Americe.

Vy jste v lize jednou chyběl, z jakého důvodu?
Nehrál jsem první zápas, protože se ještě nestihla vyřídit moje víza. Nebylo to tak z důvodu cizinecké kvóty, kde se do těch pěti hráčů akorát vejdeme. Jsme tu já, Dekker (Američan), Best (Kanaďan), Koufos (Řek) a Zubčič (Chorvat).

Vy jste v lize vyhráli prvních sedm zápasů, ale teď jste venku prohráli s Sheffieldem a druhým Bristolem. Co tam nešlo?
V poslední době nejsme v nejlepší formě, hodně věcí nám skřípe. Byl to pokaždé stejný příběh. Začali jsme špatně, letargicky a soupeři chytili velké sebevědomí. A jak jsem řekl, individuálně v lize nejsou hráči vůbec špatní a těžko se zastavují. A i když jsme se ve skore vrátili, dostávali jsme pak těžké trojky, step backy metr za trojkou. V lize není jednoduché dominovat, jako bylo možné třeba u nás, protože je to daleko individuálnější, a ty zbraně, které jsme měli jako Nymburk, tady tolik nefungují.

Týká se to i týmového bránění?
My bráníme slušně, náš velký problém byl zatím v útoku. V Sheffieldu i Bristolu jsme v druhé půlce dostali kolem třiceti bodů, ale neměli jsme efektivní útok a pohyb míče.

V EuroCupu jste zatím vyhráli s Trentem a prohráli doma s Podgoricou a na Gran Canarii a v Tel Avivu. Byl rozdíl hlavně v těch taktických věcech?
Je to, myslím, vidět. Samozřejmě z Canarie a Tel Avivu se běžně vítězství nevozí, takže to není tragédie. Je ale hodně vidět, že jsme nový tým a nemáme ještě svou identitu v útoku a nejsme schopní hrát spolu.

S čím půjde národní tým pod vaším vedením do nadcházejícího kritického kvalifikačního dvojduelu?
S tím, že nemáme co ztratit. Situace v kvalifikaci je taková, že pokud nedokážeme vyhrát minimálně tři ze čtyř zbývajících zápasů, je hotovo. Nejsme v nejsilnějším složení, na druhé straně máme spoustu mladých kluků, kteří se budou chtít předvést. Máme i několik lidí, kteří toho v nároďáku už dost zažili. I když situace není ideální, neměli bychom do toho jít se svěšenou hlavou. Chceme si dát šanci se ještě v kvalifikaci udržet a protáhnout si v ní život.

Vzrůstá při tolika mladých puškách vaše role kapitána, nebo spíš učitele?
Nějak ano. Jsem jedním z těch, kdo toho tu mají nejvíc za sebou, ale nejsem na to sám. Pokud to je potřeba, nemám problém s tím říct, že se něco má dělat jinak. Je prostě potřeba zastávat tuhle roli daleko víc než v létě, kde bylo dvanáct zkušených lidí, a moc jsem do toho kecat nemusel. Jediné, co tihle mladí kluci potřebují, je trocha sebevědomí, které mít můžou, protože všichni na této úrovni hrát můžou. A potřebují jen zkušenosti. Česká liga je tempem a agresivitou úplně jinde, než tenhle mezinárodní basketbal, a mladí kluci se potřebují otrkat a odehrát pár takovýchhle zápasů, aby si hlavně zvykli na to tempo.

Trenér bude hledat druhého rozehrávače a zdá se, že vy, nebo Tomáš Kyzlink jste hodně ve hře. Jste připraven, ač to není vaše oblíbená role?
Samozřejmě že jsem, pokud to jinak nepůjde. Není to ale role, kterou bych zastával rád, protože to není to, co umím nejlíp. Někdy to tak ale dopadne. Vím, že budu muset hrát víc s balonem a tvořit pro ostatní. Jsem na to nachystaný, jinak to tu nepůjde.