Mám to pořád v srdci!

Jako obvykle, když se někde objeví, i tady se svými 217 čísly mezi ostatními vyčníval, byť zejména vedle někdejších reprezentačních parťáků zase ne o tolik. Ani brněnský rodák Jiří Okáč, vicemistr Evropy z roku 1985, a tedy i člen poslední medailové národní skvadry, si nenechal uniknout tuhle speciální událost.

Tou nepochybně byla čtvrteční slavnost ke stoletému výročí oficiálního vzniku česko-slovenské basketbalové obce. Stalo se na nezvyklém místě, na hraničním přechodu Kohútka necelých třicet kilometrů od Vsetína. A právě tady byly oficiálně odpáleny stoleté oslavy, jež budou provázet na obou stranách řeky Moravy celou nadcházející sezonu.

Jiří, jak se vám líbila společná akce obou federací na tomhle netradičním místě, i s basketbalovým kurtem ve výšce 913 metrů nad mořem?
Pro nás, veterány, bylo úžasné moct se tady potkat - se slovenskými kolegy, bývalými spoluhráči, se kterými jsme hráli za Československo. Pro případné diváky to nebylo tak snadno dosažitelné, ale doufám, že se to povedlo a že to stoleté výročí nastartuje celý basketbal jak v Česku, tak na Slovensku. Mně se to tu strašně líbilo, delší dobu jsem ještě reprezentoval Československo, mám to pořád v srdci a jsem Čechoslovák. Jsem určitě rád, že se na tyto úspěchy stále vzpomíná a s těmi kamoši ze Slovenska, se kterými jsme to zažili, jsme se tu mohli potkat.

Jste hodně hrdý na to, jak jste se do společné historie sám zapsal?
Za nás byla vždycky velká hrdost reprezentovat. Tehdy nebyly takové profesionální smlouvy jako dnes, kdy se hráči leckdy bojí reprezentovat, aby se nezranili a o ty smlouvy nepřišli. Situace tehdy byla prostě jiná a pro nás byla možnost reprezentovat největší možnou odměnou.

A hřeje právě tohle výročí o to víc, že jste se podílel i na slavném evropském stříbru z roku 1985?
Na jedné straně je krásné zavzpomínat na tenhle úspěch, na druhé je ale i hodně smutné, že řada z těch kluků tady mezi námi už není. Vzpomínáme na ně ale v dobrém, na všechny ty krásné historky, co jsme spolu zažili. Je to vážně dojemné.

Kdy jste se sešli naposledy?
V roce 1995 při desátém výročí, pak už k tomu docházelo spíš sporadicky. Všichni už jsme se nesešli nikdy, jen v menších partách.

Bývalo ve federální reprezentaci i nějaké dělení na partičky?
Ne, ne, nějaké dělení bylo spíš Morava se Slovenskem a pak Praha s Čechami (usměje se), že jsme si jako Moraváci byli se Slováky blíž. Vždycky záleželo, jestli trenér byl z Prahy, nebo ne, kterým hráčům věřil víc a tak dále, ale my jsme vždy fungovali spolu až do roku 1991, kdy už na mistrovství Evropy začaly určité odtrhávací tendence (před rozdělením republiky). Tam to bylo cítit. Samozřejmě to ale nebyly žádné boje, stejně jako při rozdělení obou zemí, a i dál jsme se setkávali, když na Slovensku byly nějaké akce, byli jsme tam zváni a my naopak zvali Slováky do Brna. Jsou to obrovské vzpomínky, velká součást našeho života a vždycky se rádi vidíme.

Věděl jste, že se výročí sta let blíží?
Já vůbec, dozvěděl jsem se to na poslední chvíli. Já na statistiky a čísla nikdy moc nebyl. (usmívá se)

Výroční akce v Kohútkách se odehrála 900 metrů nad mořem. Kde jste v kariéře hrál nejvýš vy?
V italském Bormiu (1225 metrů) a myslím, že i v Jižní Americe, což bylo určitě výš. Nikdy jsem ale nehrál venku, tohle tak bylo pro mě poprvé, kdy jsem se na hřišti objevil i pod širým nebem.

Co je vaším top zážitkem z celých česko-slovenských dějin?
Pro mě je to samozřejmě přebírání těch stříbrných medailí v pětaosmdesátém roce, to člověk nezapomene.

Co byste českému a slovenskému basketbalu popřál do další stovky?'
Co nejvíc úspěchů naší reprezentaci, aby navázala na ta úspěšná minulá léta a aby se zaplnila ta hluchá místa, co máme teď. A Slovensku přeju, aby se vzepjalo a dařilo se mu tak jako za československých dob.

Ještě stále někde aktivně hrajete?
Moc ne, basket už je pro mě nebezpečný sport (usmívá se), bolí mě pak kolena. Věnuju se spíš cyklistice.

A co vás nyní naplňuje pracovně, je to basketbal?
Ano, zůstal jsem u něj. V Brně jsme před osmi lety založili klub Tygři, máme tam teď všechny kategorie a už začneme mít i muže. Snažíme se tak o rozvoj mladých basketbalistů.