Co by bylo kdyby Barbory Špotákové

NEJEN O BASKETBALOVÉ MINULOSTI HVĚZDY SVĚTOVÉ ATLETIKY Dělí je od sebe šest let, a pokud by při své enormní píli, odhodlání a bojovnosti v mládí pod koši vydržely, mohly by se bývaly jednou potkat i v basketbalové reprezentaci. Dvě fenoménky českého i světového sportu Martina Sáblíková a Barbora Špotáková jako žačky zkoušely i basketbal.

První jako rozehrávačka, druhá jako silová pivotka pro tvrdou práci kolem koše. Olympijské vítězky na svou podkošovou minulost dodnes vzpomínají a oštěpařská světová rekordmanka Barbora Špotáková si ji veřejně připomene i dnes večer, jako hvězdná porotkyně v All-Star Studiu, jež od 20:15 na ČT Sport nabídne premiéru unikátní soutěže smečařů Kooperativa NBL.

Barboro, jak se na tenhle osobní debut v roli televizní porotkyně těšíte?
Pozvání do poroty mě poctilo a příjemně překvapilo. Další porotci - Petr Kolečko a Jirkové Zídek a Welsch - jsou osoby, kterých si vážím, a ráda se s nimi uvidím. Já vždycky musím spojit příjemné s užitečným, takže jsem vlastně moc neváhala. Navíc k basketbalu mám kladný vztah, včetně těch smečí. (usmívá se)

To musíte víc rozvést...
Na základce v Jablonci jsem basket v páté a šesté třídě dva roky hrála a na střední jsem dělala talentové zkoušky na basket i atletiku. Do poslední chvíle jsem se rozhodovala, čemu dát přednost, až nakonec srdce zavelelo k atletice. Pozitivní vztah mám ale určitě i k basketu, protože jsem si zpod košů odnesla skvělé zážitky. Ty kolektivní radosti jsou úplně jiné než ty individuální, to se nedá srovnávat. Já jsem ale typ člověka spíš na individuální sport, což rozhodlo, a nakonec jsem si, myslím, vybrala dobře. Nicméně basket mě moc bavil a řekla bych, že by mi to šlo i dál.

O tom se ostatně mohli mnozí přesvědčit na vašich vítězných olympiádách v Pekingu a v Londýně, kde jste na improvizovaném kurtu v Českém domě basketbal hrála.
Jo, tam jsem si ten vztah připomněla. Ty roky se ženskému národnímu týmu hodně dařilo a já to sledovala. A teď je dobré, že se zase daří chlapskému nároďáku. Za to jsem vždycky ráda, když některý z kolektivních sportů vynikne, protože to se už musí všechno sejít. V tak malé zemi není jen tak, aby se sešlo tolik dobrých lidí. 

A jak vám to tedy šlo třeba v Pekingu přímo na hřišti?
Ráda na to vzpomínám. Byla to už i oslava, protože mně se tam povedlo něco úžasného (triumf posledním hodem finále) a tohle bylo součástí té oslavy. Se (čtvrtkařkou) Zuzkou Hejnovou a dalšími atletkami jsme si tam zahrály, myslím, že tam byl i (moderní pětibojař) David Svoboda. Bylo to skvělý. Český dům byl tímhle zajímavý, jako jeden z prvních byl zkoncipován takto ve větším měřítku. A samozřejmě jsem se tam potkala i s holkama z české reprezentace.   

Vy jste pod koši bývala jasná pivotka?    
Asi jo. Byla jsem hlavně na doskoky a dvojtakty, střelbu jsem úplně dobrou neměla - tam byly velké nedostatky. (usmívá se) Jinak jsem ale byla hbitější a ostatní věci mi šly. Nejlepší zážitky mám z 5. ZŠ v Jablonci, kde jsme se jako atletky dostaly do národního kola soutěže v basketu, což byl velký úspěch. Pamatuju si, že jsme tehdy porazily Děčín. To byly ty zápasy, co nezapomenete, když se vyhraje o koš v posledních vteřinách. A na střední škole na Přípotoční jsme taky jezdily na zápasy s jinými školami. S Pražačkou, což byla basketbalová škola, jsme odehrály vyrovnaný zápas, a to byly úplně jiné zážitky než z atletiky. To prostě utkví v hlavě, je to na celý život. 

To je až nečekaně zkušeností ze světa pod koši.
Mně do toho vždycky stáhli učitelé a já šla reprezentovat školu. A vždycky to dopadlo dobře, zvlášť když jsme se v Jablonci jako atletky dostaly do té celostátní soutěže.

Dnes vás čeká pro změnu soutěž ve smečování, tentokrát v roli porotkyně. Už jste někdy nějakou podobnou akci zhlédla?
Ve zprávách občas něco zahlédnu, ale takhle naplno to bude poprvé. Asi bych se předtím mohla na nějaký sestřih podívat, že?  

Budete se s někým předem radit?
Já věci moc neřeším dopředu, spíš se rychle zorientuju na místě, navíc jsem učenlivá.

Ligy mužů si jako bývalá hráčka sem tam ve zprávách všimnete?
Určitě ano. Atleti se často připravují ve Sportovním centru v Nymburce, kde se s místními baskeťáky potkávám a zdravím v ”posilce”. A kolikrát se nám stalo, že se hrál i nějaký zápas evropského poháru a minimálně pětkrát jsem nějaké utkání už viděla. I teď nedávno jsme tam ”na tajňačku” nakoukli. A v ženské lize mám zase kamaráda fyzioterapeuta u týmu USK, kde jsem už byla taky dvakrát na zápase.  

Zřejmě ani vás neminulo mistrovství světa mužů v Číně, stíhala jste ho předloni na podzim sledovat trochu víc?
Tehdy jsme měli před světovým šampionátem v Dauhá a v Jablonci jsme to poslouchali při tréninku. A já byla za kluky hrozně ráda. Vlastně se ”Satym” (Satoranským) se už i znám, to je skrz kapelu Tři sestry, kolem kterých se pohybuje jeho táta. Se ”Satym” máme spolu fotku, když jsme oba byli před čtyřmi lety právě na Sestrách v Bráníku. (Špotáková od frontmana kapely Fanánka Hagena dostala za zlato na OH v Pekingu osobní song nazvaný ”Čtvrtá sestra” - pozn.) 

Tak to budete teď v létě sledovat, jestli budete mít na olympiádě v Tokiu i posily z basketbalového týmu lvů.
To by bylo skvělý a sledovat to budu. A kdybych nestíhala, připomene mi to určitě můj přítel, protože to je fanoušek veškerého českého sportu. 

Vy jste si vynuceným odkladem olympiády o rok prodloužila kariéru. Jak složité bylo chystání, zvlášť ten poslední rok?
Když si člověk řekne, že to bude složité, tak to i složité bude. A naopak. Musíte tomu prostě věřit a zatím to jde docela dobře, ale samozřejmě věk nezastavíte. Mně ale to prodloužení o rok nevadí a je to i výhoda, protože od loňského ledna jsem u nového trenéra a ten půlrok do olympiády by býval byl málo. Nám se dobře spolupracuje, takže to odložení bylo plus. Motivaci mám, energii taky a těším se. 

Stihla už jste teď i soustředění ve vyhřátějším zahraničí?
V Turecku teď moc teplo nebylo a hlavně bych potřebovala, aby už bylo teplo tady. Musíme odtrénovat určitou kvalitu a na to je teplo třeba. Doufám, že se to teď zlepší, jinak už pomalu začne být zle, protože sezona je za dveřmi. Zase ale naházeno mám už tolik, že si rychle vzpomenu.

A dočkáte se v Tokiu aspoň nějakých diváků?
Snad tam budou ti domácí. Já si už ale olympiádu užila, pro mě byl nejvíc Londýn, kam přijela spousta Čechů, a to už by se stejně nikdy nezopakovalo. Teď by mi stačilo, i kdyby jich tam bylo pár, někdo z české výpravy, abych měla za zády ty správné lidi. A i když mi fanoušci fandí doma, já tu energii cítím taky.

Tak snad budete mít v Tokiu i basketbalové posily.
Jasně, kéž by u toho kluci taky byli!