Když basketbal i uzdravuje aneb oddanost na věky

Ač jej pro basketbal objevili na západě Čech až v dorosteneckém věku, těžko by se hledal věští podkošový fanatik, pro nějž byl basket - vedle rodiny - prakticky vším. Čerstvě to jednou historkou ilustroval jeho syn, který tak demonstroval, že zamilovaný sport může mít i léčivou schopnost.

„Když už na tom táta nebyl zdravotně moc dobře, a vzali jsme ho na trénink mého syna, nebo když se mohl podívat na pražskou Folimanku na jakýkoli zápas USK, tak jen vešel do haly a sedl si do hlediště, a třeba za ním přišel Petr Jachan, který klub vede, tak on úplně ožil. Tou dobou už se mu hůř mluvilo, ale najednou byl schopný plynule konverzovat o basketbalu a byla tam naprosto jiná energie. Tam jsem nejvíc viděl, jak důležitý pro něj basket v celém životě byl, jaká to byla obrovská vzpruha a jednoznačně jsem cítil, že to byla jeho celoživotní láska,” vypráví o svém otci Jiřím Zídkovi starším syn Jiří, první Čech v NBA a také první český vítěz Euroligy i zámořské univerzitní soutěže NCAA.

Včera zastupoval slavný basketbalový rod na slavnostním odhalení nové trofeje pro vítěze Kooperativa NBL, které nese jméno Pohár Jiřího Zídka staršího, Nejlepšího českého basketbalisty 20. století a člena Síně slávy FIBA, který zemřel před necelými dvěma lety ve věku 78 let.

„Jak jsem znal tátu jako celoživotního absolutního basketbalového nadšence, tak si myslím, že by byl tímto pohárem velice potěšen, a jestli se na nás kouká odněkud svrchu, tak je rád. Je to velice zdařilá trofej a pro celou naši rodinu je velká čest, že tento pohár ponese jméno našeho táty. Jsme za to opravdu vděční,” zdůraznil Zídek junior.

Ten začal sportovní zápal táty-legendy vnímat až v jeho trenérských letech. „Tehdy jsem jako kluk začal chápat, že basket je pro něj velice důležitý a že s ním byl celoživotně spjatý. Pamatuju si, jak těžce jako trenér USK prožíval porážky, kdy po každé o pět deset let zestárnul. Měl k tomu obrovské pouto a měl v sobě velikou soutěživost, jako hráč i jako trenér, což jsem vnímal už v těch dětských letech. Jak jsem ale řekl, vůbec nejvíc jsem si toho všeho všímal až na úplném konci.”

Pojmenování ligové trofeje je dalším z řady velkých ocenění Jiřího Zídka staršího, který si podle syna i manželky Heleny z individuálních úspěchů nejvíc cenil trofeje pro top skórera světového šampionátu 1970 v Lublani. A pak samozřejmě ceny pro českého basketbalistu století.

„I když ale ta ocenění byla důležitá, tak já ho samozřejmě nejvíc vnímal jako tátu. Myslím, že kdokoli by měl slavného rodiče, tak po překročení prahu domu se ta osoba změní v tátu, nebo mámu, a to je to nejdůležitější životní poslání každého z nás. Koho pak zajímá těch 15 minut slávy? Jistě, jsou důležité pro toho, kdo něčeho dosáhl, dává mu to sebevědomí nebo určitou pozici ve společnosti, ale já si otce pamatuju hlavně jako skvělého tátu, který mě vychoval, dal základní vlastnosti do života, vždycky tu pro mě byl a neúnavně mě povzbuzoval v kariéře i v životě a mohl jsem se na něj obrátit pro radu, ať už jsem se jí pak řídil, nebo ne,” cení si nyní 51letý Zídek.  

A ač jej prý táta většinou do ničeho, zejména kolem basketbalu, nemusel nutit a o všem možném spolu otevřeně diskutovali, tak v jednom momentu byl naprosto neústupný.

„Když jsem v šestnácti na radu doktorů kvůli zádům musel na půl roku vysadit z tréninku, taky jsem se tehdy zamiloval do své pozdější ženy. A když se záda zlepšila, přišel jsem za tátou, že už bych ten basket možná nehrál a soustředil se pouze na školu. On to ale prohlédl, rázně zakročil a prohlásil, že to nepadá v úvahu. Tehdy na mě byl asi nejpřísnější v životě, naprosto nepřipustil žádnou diskusi, ale s manželkou jsme už 33 let, tak všechno dopadlo dobře,” usmívá se Zídek, který v roce 1995 debutoval v NBA zápasem proti Jordanovým Bulls.

Právě jeho vstup do nejlepší ligy tehdy pro tátu znamenal svět. Sám kdysi mohl hrát za Boston Celtics v jejich nejslavnější éře, ale pokud by opustil Československo, způsobilo by to jemu i rodině spoustu těžkostí.

„Když jsem tak byl do NBA draftován, bylo pro něj velké zadostiučinění, že jeho syn naplnil jeho určitý sen, který mu byl odepřen kvůli politickému režimu,” říká Zídek, který v NBA strávil tři sezony.

Nakročil směrem k ní už ale mnohem dřív. A opět díky otci, který díky pravidelným zápasům reprezentace proti univerzitním soupeřům v USA nabyl pocitu, že by to mohla být cesta i pro talentovaného potomka. „V roce 1991 to bral jako obrovskou příležitost, a když jsem odlétal, řekl mi - „Tohle je tvoje životní šance, jdi za ní a měj oči otevřené”. Z jeho pohledu tam hrát a studovat bylo absolutní terno,” vzpomíná Zídek na slova táty, který v aktivní podobě zůstal svému sportu věrný až do více než šedesáti let.

Za Radotín odehrál v nižší pražské soutěži spoustu sezon, a to ve zcela speciálním režimu. „Vždycky před zápasem rozrazil dveře tělocvičny v 19:27, když se hrálo od 19:30, jednou si vystřelil přes hlavu a řekl - „Kluci, jdeme na to”. Jen se lehce rozhýbal, na tréninky nechodil, ale následek byl, že po každém zápase ho manželka tři dny musela zvedat z postele. Táta byl ale opravdový srdcař. A díky tomuhle působení jsme si jednou na pár minut zahráli oficiální zápas i spolu,” těší dnes Jiřího mladšího.

A ještě něčemu zůstal jeho táta naprosto a až do konce věrný - hráčské partě ze Slavie VŠ Praha, udržované jako hlavním koordinátorem dalším basketbalovým velikánem Jiřím Zedníčkem. Všichni se scházeli každé první pondělí v měsíci ve čtyři odpoledne v nějaké restauraci a o Vánocích si navzájem vyměňovali dárky. Díky pokročilým technologiím tradici nepřerušili ani za covidu, kdy Jiří Zedníček zavedl setkání přes videokonference.

„Takové kamarádství je unikátní, některým z těch bývalých hráčů už bude kolem osmdesáti. Přiznávám, že tohle jsem tátovi záviděl, jak spolu zůstali celý život,” oceňuje Jiří Zídek.