Ve Francii se bouří. V Japonsku nikdo nic nenamítal
Na vlastní kůži okusil ”japonský masakr motorovou pilou”, proti kterému se v zemi poslušných a oddaných makáčů nemá kdo bouřit. Ostatně není divu. V Japonsku se běžně pracuje dvanáct hodin denně, s desítkami hodin přesčasů měsíčně a s minimální dovolenou, kterou se mnozí stydí si vůbec vybírat.
Důsledky jsou už dlouho známé - sebevraždy i úmrtí z přepracování, které už se letos rozhodli řízeně řešit i tamní zákonodárci, zvažující experiment - se čtyřdenním pracovním týdnem!
Věrna tradicím nezůstává však zatím zpět ani nejvyšší basketbalová soutěž mužů, požadující po týmech odehrání šedesáti zápasů během sedmi měsíců, tedy s utkáním téměř co tři dny, navíc se standardními po sobě jdoucími kruťárnami o sobotách a nedělích.
”Sezona byla dlouhá a náročná,” odfoukl si podkošový pilíř Jokohamy Patrik Auda, který se kvůli potížím s vízy dostal do Japonska loni na podzim později a stihl tak z 59 utkání týmu odehrát “jen” 52. I tak to ale mezi přístavními železnými muži platilo za třetí nejvyšší počet z celého týmu.
”Hlavně ze začátku bylo těžké si na ten program zvyknout. Některé týdny se hrálo středa, sobota, neděle, k tomu cestování, a když to tak šlo třeba měsíc v kuse, už to bylo hodně náročné. S tím pak souvisela zranění, nebo jejich zvýšené riziko. My jich v týmu měli letos hodně a já jako jeden z mála odehrál všechny zápasy, co jsem mohl,” popsal martyrium své nejtěžší sezony reprezentační power forward.
Jak vypadaly víkendové ”dvojáky” jeho očima?
”Ještě v sobotu jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. To jsme do toho šli všichni úplně naplno a až v neděli to člověk cítil a snažil se najít si v zápase místa, kde si mohl víc odpočinout. Pro všechny to ale bylo stejné a věděli jsme, že i soupeř v sobotu hrál a není na tom o nic líp, takže pak je to hodně i o hlavě.”
O tom, že by se hráči proti nelítostnému programu bouřili, jako je tomu nyní při smrtícím finiši se zápasy takřka obden ve francouzské Pro A, to v práci oddaném Japonsku nečekejte.
”Jo, ve Francii, tam se nějaké stávky řešily celý rok, to se nedivím,” zavzpomíná 31letý hráč na svou loňskou zkušenost. ”V Japonsku ale nikdo nic nenamítal, aspoň jsem nic neslyšel. V jedné čtvrtfinálové sérii play-off, kdy se hrálo na dvě výhry, se dokonce stalo, že se hrálo sobota, neděle, pondělí v kuse. To už pak ten třetí souboj vypadal jako zápas veteránů, jen se tam chodilo,” usmívá se Auda, kterému japonské nasazení rozhodně není cizí. A v Jokohamě si tak angažmá prodlouží o další sezonu.
V desetičlenné Východní konferenci B1 League sice se svým týmem skončil až osmý (bilance 19-40), a tedy daleko od vod play-off, ale jako druhý střelec mužstva s 16,6 bodu a 5,5 doskoku za 27 minut, si jednoznačně o další rok řekl.
”V týmu jsem měl dobrou pozici. Byli jsme v něm čtyři cizinci, i když mohou hrát jen tři, protože jeden z Američanů už měl díky deseti letům působení v zemi japonský pas. Hlavně ale my tři mladší pod košem jsme všichni měli herního prostoru dost, navíc jsme si dobře sedli a mně vyhovoval i systémem amerického kouče Millinga.”
Auda si na rozdíl basketbalových kolegů v celé Evropě i NBA po celou sezonu užíval přítomnosti fanoušků v hledištích. ”Nevím, jestli to takhle fungovalo ještě jinde, ale v japonské lize diváci byli. Sice smělo být obsazeno jen asi 50 nebo 70 procent kapacity, ale na naše domácí zápasy běžně chodilo kolem dvou tisíc lidí.”
Ač rozhodně nepatří k vášnivým cyklistům, v Japonsku přišel na chuť i bicyklu. ”Do haly, kam jsem to měl dvě stě metrů, jsem sice chodil pěšky, ale jinam jsem kolo využíval. Při tom provozu na silnicích, kde se navíc jezdí vlevo, a měl bych tak o řízení strach, je to na kole mnohdy jednodušší. Japonci na něm jezdí hodně, často i maminky, které mají jedno dítě usazené vepředu a druhé vzadu. Přišlo mi taky, že i řidiči jsou ukáznění a nikdo tam nejezdí šíleně, jako jsem to zažil v Itálii,” vysvětluje.
Patrik Auda také ukázal, že se vyzná i v lecčem jiném než ve světě basketbalu. V nabídce nejen jokohamských obchodů jej tak překvapilo, že v nich objevil i plechovky plzeňského pěnivého moku, a to navíc za velmi přijatelnou cenu.
”Nejčastější to byla značka Asahi, což je jejich nejznámější pivo. Tahle firma dokonce před pár lety koupila i Plzeňský Prazdroj, tak možná dostala od nás nějaký recept,” usmívá se reprezentant, který je nyní hlavním tuzemským basketbalovým odborníkem na blížící se olympiádu v Tokiu, o niž bude s národním týmem na začátku července bojovat v kanadské Victorii.
”Přišlo mi, že v Japonsku se o olympiádě moc neví, ani z reklam nebo z televizních upoutávek. Jako kdyby si ještě nebyli jistí, že skutečně bude, tak možná aby tomu zbytečně nedělali reklamu,” spekuluje na téma váznoucí propagace o rok odloženého megapodniku.
”Já ale měl z Česka celou sezonu zprávy, že Hry budou. Počítám s tím a na kvalifikaci jsem se tak moc těšil. O to víc, že v sezoně jsem nemohl přiletět na zápasy evropské kvalifikace, protože bych kvůli následné karanténě přišel o dost zápasů v japonské lize, což mě celé dost mrzelo.”