Už na to byl určitě tlak, přiznává Zídek

Z roku na rok rostou jeho čísla v první divizi NCAA jako z vody. Po pěti bodech za 10 minut v první sezoně to v dresu kalifornské univerzity Pepperdine bylo loni už devět bodů za 21 minut a v letošní sezoně dokonce 13,3 bodu za 29 minut se všemi zápasy v základní pětce. 

A to už pro člena slavného basketbalového rodu není špatná vstupenka do přípravného kempu národního týmu, v němž bude 22letý pivot Jan Zídek na začátku července vyhlížet svůj první oficiální start v reprezentaci dospělých.

„Ještě ve druháku jsem byl v rámci týmu trochu v pozadí, nebyl jsem ten hlavní, ale ve třeťáku se to otočilo a byl jsem už jedním z těch klíčových hráčů. V útoku přese mě šlo hodně akcí a získal jsem tak dost zkušeností,” pochvaluje si 205 vysoký power forward.

Jak si předsevzal po prvním roce na škole, kdy si bral spoustu střel z trojkového oblouku, v posledních dvou sezonách už výrazněji zlepšil hru do koše. „Už na to byl určitě tlak. Mnohem víc jsem tak skóroval z blízkosti koše a většina střel už nebyla z trojek. I statistická čísla šla postupně nahoru, takže bodově to letos odpovídalo mým představám. Jen doskok by mohl být ještě lepší,” dodává ke svému letošnímu průměru 3,7.



Týmově už to ale v uplynulé sezoně dopadlo o dost hůř. Po slibné loňské sezoně s bilancí 15-12 to mělo Pepperdine letos jen 7-25. „Ve druháku jsme měli slušnou sezonu, letos nám to ale moc nevyšlo. Měli jsme hodně mladých hráčů, což byl jeden z důvodů, proč jsem dostával tolik prostoru. Přece jen už jsem byl jedním z těch zkušenějších,” podotkl Zídek, jenž musí zaklepat na dřevo, že v průlomové třetí sezoně v NCAA se mu vyhýbala zranění.

To loni takové štěstí neměl. „Na konci druháku jsem měl celkem bolestivý výron kotníku, což pak v létě ovlivnilo i první týdny s reprezentací,” přiznává pivot, který po třetím letním návratu už nebere jako velký problém zpětné přizpůsobení na taktičtější a kolektivnější eurobasketbal.

Naopak už se těší, jak se za pár dnů bude na trénincích srážet s duem „japonských legionářů” Ondřejem Balvínem a Patrikem Audou. „Pokaždé je ten návrat určitou změnou. Posledních pár let jsem ale mohl v létě po sezoně trénovat s nároďákem a mohl jsem se evropské hře líp přizpůsobit a je to tak pro mě čím dál snazší. Proti našim nejlepším klukům, kteří jsou na mezinárodní úrovni elitní hráči, je těžké se na tréninku prosadit, ale já se s nimi rád utkávám.”

Dění v reprezentaci Zídek během sezony i přes oceán sleduje a zároveň doufá, že už brzy přijde i jeho šance. Třeba už prvního července v Pardubicích při duelu světové kvalifikace proti Bosně. „Z každé příležitosti se snažím vymlátit všechno, co jde. Ještě jsem za dospělý nároďák neměl možnost hrát oficiální zápas a byl by to další krok v mé kariéře. Samozřejmě ale musím trenérům ukázat, že na to mám a o tom ty poslední dny přípravy budou. Byl bych moc rád, kdybych se na hřiště podíval,” vyzývá na dálku kouče Ronena Ginzburga podkošový pilíř Pepperdinu, který už i ve Spojených státech - zatím zlehka - našlapuje ve stopách táty Jiřího, jinak také prvního Čecha v NBA.

Díky blízkosti arény obou losangeleských týmů od jeho školy už osobně zhlédl i duel nejlepší ligy mezi LA Clippers a Denverem. Právě za Denver hraje jeho oblíbený srbský pivot Nikola Jokič. Ovšem nějakých 24 let zpátky dres stejného týmu oblékal i Janův otec.

I po třech letech v zámoří si Zídek junior takového diváckého zážitku cení. Stejně jako možnosti vyrazit si ve volných chvílích z univerzitního kampusu v luxusní čtvrti Malibu na pláže k Pacifiku. „Tohle je pro mě super, můžu se tam vydat kdykoli. Běžně člověk takovou šanci nemá, jen tak si vyjít k oceánu. A klidně i o Vánocích,” směje se.