Šém, který ve statistikách nenajdete

S PETREM BENDOU O tenhle rozhovor si řekl sám - svým prohlášením bezprostředně po čtvrtečním postupu do Final-8 Ligy mistrů, který byl pro české šampiony už druhý v řadě. Petr Benda právě zopakování průniku mezi elitu top soutěže FIBA označil za největší úspěch historie svého klubu. Klubu, s nímž tento 39letý věčný mladík spojil více než třetinu svého plodného života. 

Zažil s ním tak víc než kdokoli a může porovnávat. Jeho čtvrteční verdikt tak má váhu. A i následující rozhovor proto nemohl mít jiného respondenta.   

Petře, jste si jistý, že dvojitý postup do Final-8 Ligy mistrů je skutečně nejvíc a že ční i nad dvěma postupy do čtvrtfinále Eurocupu?
Ano, nadřadil bych to. Z dlouhodobého hlediska jsme byli schopní udržet formu dva roky po sobě. Když to vyjde jeden rok, může se říct, to se jim zrovna povedly nákupy a trefili složení týmu. Loni se ale tým úplně obměnil a my to zopakovali znovu a v tom je to pro mě hrozně cenné. Mít stejný tým, jistě by to nebylo takové překvapení, ale teď se možná až ze dvou třetin obměnil a odešly klíčové opory. Trenéři ale opět přivedli takové hráče, kteří doplnili českou osu a znovu dokázali bojovat o přední příčky v Lize mistrů.

Ve skupině s dvanáctým týmem z nabité ACB, osmým týmem z vyrovnané bundesligy a čtvrtým celkem z neméně kvalitní italské ligy, navíc během druhé covidové pauzy sezony a také bez některých klíčových hráčů mít postup už za první čtyři zápasy v kapse - jak velký majstrštyk to je?
Když jsem se dozvěděl složení skupiny, tak jsem se trochu zhrozil. Dostali jsme opravdu výborné týmy, čekal jsem vyrovnané zápasy a ani v nejdivočejším snu jsem si nepředstavoval, že by mohlo být rozhodnuto už po čtyřech zápasech. Vypadalo to spíš na boj do posledního kola. Jsem tedy určitě překvapený, že jsme to i s těmi překážkami dokázali. Tým byl schopen konkurovat soupeřům a ty zápasy vyhrávat. Kompletní jsme byli prakticky jen na úvod doma s Bambergem, ve druhém utkání už chyběl Vojta Hruban a já, ve třetím a čtvrtém Vojta s Retinem Obasohanem a v tom je postup ještě cennější. Pro mě to ale není až takové překvapení, protože tým i při té obměně funguje dva roky super. Každý hráč má od trenérů vštípenou osobitou roli a přijal ji, aby tak byl pro tým co nejplatnější, a to je taky cenné. Každý má totiž své ego a někdy je těžší, kdy hráč přijde z týmu, kde hrál 30 minut a měl míč skoro každý útok, aby najednou hrál jinak, uskromnil se na dvacet minut a neměl balon tak často. Za to patří obrovské uznání trenérskému týmu, ale i tomu širšímu manažerskému, že poskládal tým, který si dokáže vyhovět a fungovat spolu. Málokdo hrává přes 23 minut a tahle vyrovnanost je jednou z našich největších výhod.  

Se Sassari doma a venku s Bambergem jste i při známých absenci zvládli dva neuvěřitelné obraty, které se dlouho nezdály ani trochu pravděpodobné. Dřív by k nim možná vůbec nedošlo. Díky čemu se to teď povedlo? Je znát nárůst sebevědomí a psychiky u hráčů po návratu z velkého tažení na MS, které se přeneslo na celý tým?
Jedna věc je, že ti hráči jsou zase o rok zkušenější a jistě poznamenaní tím úspěchem, ale taky jsou schopní následovat a plnit systém hry týmu. Ani ten úspěch na MS automaticky neznamená, že daný hráč bude stejnou hru předvádět během sezony v Nymburce. Je tak důležitá přidaná hodnota každého hráče a poslední dva tři roky se v zápasech opravdu nestává, že by se tým někdy vzdal, i když je to o dvacet nebo víc, a střelecky se nedaří. Už jen to nastavení hlavy, že nechceme připustit snadnou porážku, pomůže dostat se z těžkostí v utkáních, kde to nejde. V této sezoně se to stalo několikrát a i já cítil, že ty zápasy můžeme stále vyhrát, což se pak většinou podařilo. Když to teď v poločase s Bambergem bylo minus dvanáct, v šatně nebyla vůbec poraženecká nálada. Věřili jsme, že to můžeme otočit. A právě tam se rozhodlo o postupu nejvíc.

Až při rostoucím oslabení a druhém zápase venku za 48 hodin se v Zaragoze nepodařilo nastavit rekord soutěže o devátý zápas v řadě s 90 body v útoku. S průměrem 89 vedete celou soutěž, jste tedy ofenzivně na vrcholu?
To nevím, já nerad hodnotím hru a zápasy po útočné stránce. Pořád si stojím za tím, že pokud dobře bráníme, vyhrajeme jakékoli utkání. Aktuálně máme útočných zbraní daleko víc než loni, včetně střelců na perimetru. I při té těžké situaci v Zaragoze jsme se několikrát dokázali vrátit a 29 minut byli na dostřel. Je ale těžké to porovnávat. Tým se v létě změnil možná víc než minulé roky a noví hráči si museli zvykat na nový systém. Zapadli ale dobře, umíme si vyhovět a možná jsme skutečně v útoku lepší.      

Lize mistrů navíc doslova kralujete na doskoku s průměrem 44,4, z čehož 14,6 doskoku připadá na útok.
Základem je nastavený systém hry a snaha o velký tlak na útočný doskok. Hlavní ale je, že my jako hráči to plníme, protože jinak je i sebelepší systém k ničemu. My víme, že to funguje a chceme tak hrát.

Zdá se ale, že třeba ten útočný doskok nevypouštíte ani při větším fyzickém zápřahu, jako by to byl automatismus.
Tohle je jistě hodně o vůli, ale je to už i dost nadrilované. Když se o to snažíme každý den včetně tréninků, pořád dokola, i v únavě pak hráč ty dva tři kroky navíc udělá, a právě ty dva kroky můžou k tomu doskoku pomoct. Dá se říct, že tam chodíme automaticky. Jasně, jsou zápasy, kdy to děláme hůř, ale v 80 až 90 procentech případů z toho neustoupíme.      

Po posledních dvou zápasech, kdy byl vaším nečekaným top skórerem, nejde přehlédnout útočnou produkci Lukáše Palyzy, který přišel až během sezony a je už v průměru vaším šestým dvojciferným střelcem. Jaký progres u něj vidíte mezi jeho prvním a druhým nymburským angažmá?  
Tady bych nejdřív skočil v čase dopředu, protože týmu už dřív hodně pomohl příchod Retina Obasohana, který nás posunul o stupeň výš a sedl nám. A ”Paly”? Mezi oběma angažmá tady se z něj stal daleko zkušenější hráč. On byl vždycky střelec, ale je znát, že si prošel i jinými týmy, byl taky v zahraničí a je schopný bez problémů zastoupit i našeho nejlepšího střelce Vojtu Hrubana. S Bambergem jsme se o něj mohli opřít. My tam začali hodně bláznit (řečeno v pozitivním duchu) v obraně, ale potřebovali jsme někoho, kdo by zvedl prapor i v útoku, což ”Paly” dokázal, a já opravdu nevím, jestli jsem od něj kdy viděl lepší zápas.

Před časem u vás kouč Oren Amiel zavedl netradiční hodnocení hry každého hráče (70/30), kde je zohledněna i spousta činností mimo oficiální statistiky, kde se najdou i hráči určení víc na nepopulární ”černou práci”. Jak to bylo zpočátku přijímané a je to už na vaší hře výrazně znát?
Po většinu mých sezon v Nymburce fungovala týmová chemie na vysoké úrovni, nicméně poslední roky k tomu tento systém ještě něco přidal. Trenéři po nás šlapou non stop, i v tréninku, a jsou schopní z nás vyždímat i věci, co v základních statistikách nenajdete. A je opravdu něco jiného, když hráč ”na papíře” vidí, že týmu je prospěšný i jinak než střelbou nebo doskokem. A není špatné sledovat i to porovnání s ostatními z týmu, protože v tom hodnocení je vidět určitá hladina, na níž je v těchto statistikách soupeř, a vy jste prospěšný, pokud jste nad touhle čarou, a naopak. A pro jakéhokoli hráče není příjemné se vidět pod tou dělící čarou. Dám příklad - když třeba v základních statistikách máte 13 bodů a 3 doskoky, tak si často řeknete: ”Jo, dneska jsem zahrál supr a týmu jsem pomohl”. Jenže druhý den dostanete do ruky papír a vidíte, že v těch ostatních, méně viditelných parametrech jste propadl. A zjistíte, že jste pod tou čarou, takže jste nebyl tak prospěšný, jak jste si myslel. Je to tedy super věc pro další rozvoj nás, hráčů. Víme, že nejde jen o body, doskoky a asistence, ale že pro úspěch týmu je důležité i to, že někde někoho odcloní, někde získá míč, nebo doskočí a hned přihraje do protiútoku, ze kterého je koš, nebo že se snaží zblokovat střelu, a i když na blok nedosáhne, ten soupeř nedá, protože má pokus ztížený, a za to se v tom systému přičítají kladné body.  

Jak reagují na tuto novinku noví zahraniční hráči?
No, i my na to před dvěma a půl roky nejdřív koukali a trvalo delší dobu, než jsme pochopili, o co v tom systému jde. Druhý rok už to ale bylo daleko jednodušší. Pro nové hráče to je určitě těžší. Nám to trvalo dobré dva měsíce, než jsme tomu začali víc věřit, ale když to přinášelo výsledky a málokdy jsme prohráli, nebo hráli špatně, tak to rozhodlo o tom, že jsme tomu věřit začali. A ti noví hráči vidí, že tým v tom už nějakou dobu funguje, my délesloužící se jim snažíme vysvětlit, že to má cenu a je to jedna z těch klíčových věcí, co nám pomáhá. Někomu to trvá déle, než na to přijde, ale pokud týmu chce pomoct, tak se přizpůsobí, a i když některé ty věci málokdy dřív dělal, tak to v sobě má a dokáže na to přepnout a přidávat to do hry.

Pojďme i k vám. Letos máte v Lize mistrů nebývalou 48procentní fazonu z trojek díky bilanci 25/12. Ještě v sezoně 2017/18 jste přitom v NBL skoro z oblouku nevystřelil. Dokladuje i tento váš vývoj coby seniorního hráče, že váš tým neusíná na vavřínech?
Je to o důvěře trenéra. Když mě do toho po odchodu Nena (Ginzburga) Oren začal celkem nutit, respektoval jsem to jako pokyn a snažil se to plnit. Oren mi tu střelbu trojek v podstatě nabídl (smích) a já to nějak uchopil a víc jsem se tomu věnoval v tréninku. Nechci se do trojek v zápasech extra nutit, ale už s tím ani nemám vnitřní problém. A taky hledám, čím dál pomoct mužstvu, jak obohatit svou hru, a i v pozdějším věku se snažím zlepšovat. To jde dělat kdykoli, když tomu dáte ten čas a energii.

Momentálně už je známo šest týmů pro Final-8 Ligy mistrů. Vedle vás jsou to Holon, Burgos, Tenerife, Zaragoza a Nižnyj Novgorod. Lze předpokládat, že byste chtěli dojít alespoň o kolo dál, než v loňském vydání, kde jste skončili hned ve čtvrtfinále?
Já v to věřím. Doufám, že to nebude jen jeden krok, ale třeba tři. Věřím v sílu týmu a v to, že jsme schopní ještě mnohé dokázat. Že můžeme porazit kohokoli, pokud máme svůj den, a jsme dobře připravení. Pak není moc soupeřů, nad kterými bychom nemohli vyhrát. Je to tedy otevřené a já osobně tam nepojedu odehrát jen čtvrtfinále.