Lepší už to nebude, tak děkuju!

Na galavečeru v Mariánských Lázních zářila ve všech směrech. I když prý strávila přípravou „jen” 90 minut, výsledný efekt stál za to, včetně růžových pramínků vlasů, na které se jí kdekdo ptal.

Metr devadesát čtyři vysokou reprezentační pivotku samozřejmě nejde přehlédnout ani na hřišti, nicméně v impozantním sále lázeňského hotelu byla tentokrát přímo super hvězdou - ve 24 letech se poprvé stala Basketbalistkou roku, když se posunula z loňského druhého místa za kariéru končící Kateřinou Elhotovou.

Po ní nyní Julia Reisingerová přebírá nejen symbolickou korunu pro českou podkošovou královnu, ale i ústřední roli v razantně se proměňujícím národním týmu. Dcera slavné pivotky Petry Reisingerové premiérovým triumfem velmi potěšila oba své rodiče, jež měla během večera po svém boku. A den před návratem za novým dobrodružstvím ve Španělsku ještě v královském křesle stihla jednu věštbu směrem k blížícímu se EuroBasketu mužů.

„Naši kluci mají generaci, kterou my holky teď nemáme, a je třeba z toho vytěžit co nejvíc. Věřím, že budou bojovat o medaile,“ pravila nová posila předního euroligového týmu ze Salamanky.

Julie, s jakými pocity jste převzala svou první trofej pro Basketbalistku roku?
Se skvělými. Je to zadostiučinění za celou naši práci a odměna za dřinu všech těch roků bez volna, dovolených nebo leckdy i bez Vánocí, kdy nemůžete dělat prakticky nic jiného.

Vy, hráčky, se můžete na slavnostní večer i náležitě vyparádit. Vy jste zvolila tmavomodré dlouhé šaty. Kolik hodin jste si na přípravu vyčlenila?
Ano, je to pro nás změna, přes sezonu není moc možností a prostoru se hezky obléct. Vždycky se tak na tenhle večer těšíme, týden dva tři dopředu s holkama řešíme, co si tak jako vezmeeem, je to hezké a těšíme se, že se můžeme někam hezky obléknout. Mně osobně přípravy moc dlouho netrvaly, asi jen hodinu a půl, já se s tím zase tolik nepiplám. A buď to je dobré, nebo ne...

Je to dobré.
Lepší už to nebude, tak děkuju. (smích)

Jak vznikly ty narůžovělé pramínky vlasů?
To byla zkouška, bohužel to ještě není celé venku, tak se mnou musela kvůli přípravě jet i sem na vyhlašování paní kadeřnice. Všichni se na to ptali, takže to asi je zajímavé (směje se).

Jaká byla uplynulá sezona ve španělské Gironě?
Byla hodně složitá, fyzicky i mentálně, měli jsme v týmu i dost zranění. Občas jsme hrály s pěti šesti hráčkami. Bylo tak psychicky těžké sezonu dohrát do konce. Bohužel druhý rok za sebou jsme neuhrály to, co jsme chtěly. V Eurolize jsme se chtěly dostat mezi nejlepších osm, což se tedy povedlo. I když jsme se tam chtěly dostat tou správnou cestou, ne vyloučením ruských klubů. A ve Španělsku bylo cílem vyhrát Španělský pohár, nebo si zahrát finále ligy. Bohužel ani jedno nevyšlo, a i když jsme věděly, že to bude těžké, trochu zamrzelo odjíždět s prázdnou.

S čím se s Gironou loučíte?
Miluju to tam. Jestli bych se někdy někam měla vrátit, nebo tam žít, bylo by to právě tady. Našla jsem si tam druhou rodinu, je to absolutní srdcovka. A docela často Gironu nazývám domovem. Teď mě ale čeká nová výzva v Salamance, což je taky krásné město, a hlavně tam bude krásný basket, na který se moc těším. Budu mít cílevědomého trenéra Roberta Inigueze, který z nás chce vytáhnout maximum.

Trenérům v Salamance jste asi během posledního čtvrtfinále Euroligy, které jste prohrály až po boji 1-2 na zápasy, utkvěla v paměti.
Očividně jo, asi jsem je zaujala, Robertovi jsem zůstala v hlavě a asi mě chtěl do týmu. (směje se) Bylo to angažmá na poslední chvíli a jsem ráda, že to dopadlo.

Jako třetí tým letošní Euroligy bude asi chtít útočit i výš.
Myslím, že to bude zajímavé. Španělská liga i Euroliga se mění, tak nechci říkat, že budeme útočit na stejné pozice, ale bude to nová výzva. Jde o velmi ambiciózní tým, vždycky chtějí maximum a nikdy jim není jedno, když se prohraje.

V Gironě teď bude působit jako asistent u mužů Luboš Bartoň, staví se tam tým pro ACB kolem Marca Gasola...
Škoda, že se nepotkáme. Já doufám, že Marc jednou založí i ženský tým a všechno to skoupí. (směje se) Ne, já jsem ráda, že Luboš tam jde, protože si to tam podle mě hrozně užije a s rodinou si to zamilují. Hlavně bude v blízkém kontaktu s mým přítelem (španělským kondičním trenérem mužů Girony Arnaum Sacotem - pozn.). Navíc tam míří i Ondra Hanzlík, můj blízký kamarád. Všichni se tam najednou hrnou a mě tak ten odchod i mrzí.

V Salamance se dostáváte už na špičku španělské ligy. Kam zamíříte dál?
Uvidíme, třeba chvilku na tom vrcholu zůstanu. Já vždycky říkám, že nejde o to, kam se dojde, ale hlavně si to užívat. Dokud mě to bude bavit, klidně zůstanu na špičce, anebo půjdu o krok níž, to mi nevadí. Basket byl pro mě vždy hlavně zábavou, neměl se stát černým broukem v hlavě, že zase musím na trénink.

Je i WNBA něčím, co vám hraje v hlavě mámivou hudbou?
Každé léto a každé Vánoce, kdy se o WNBA začíná mluvit, mi to hraje v uších. Bohužel dřív jsem byla zraněná a tato moje sezona na WNBA tak dobrá nebyla. Doufejme, že tu následující vyšperkuju a bude možná šance se tam dostat. Když bychom se ale náhodou dostaly na EuroBasket, byl by tam dvojitý zájem.

Náhodou?
No, já nemůžu říct, že se tam jistě dostaneme. Čekají nás ještě důležité a těžké zápasy. Proto pro sebe říkám náhodou a budu pak radši příjemně překvapená než velmi zklamaná.

A jak jste viděla svou sezonu v reprezentaci?
Očekávaly jsme víc, chtěly jsme dát Česku něco lepšího. Bohužel nás teď čeká generační obměna, byť na ten věk samozřejmě nejde vše svádět. Tohle léto už jsme na nové generaci začali pracovat. Uvidíme, jestli se nám podaří kvalifikovat na EuroBasket a budeme moct předchozí roky napravit.

Lvice U20 čerstvě získaly stříbro na mistrovství Evropy, jak se těšíte na spolupráci s nimi?
Moc! S přítelem tyhle mládežnické výběry pořád sledujeme. Koukali jsme na dvacítky, budeme koukat i na osmnáctky a na šestnáctky. Jde tam přečíst, co nás čeká. Po dosavadní zkušenosti myslím, že nás čeká zajímavá budoucnost. Jen doufám, že holky nepřestanou pracovat. Já měla v šestnáctkách spoustu spoluhráček, které už basket nehrají, tak doufám, že to ty současné mladé holky nepřestane bavit a ten chtíč, který mají v kategorii U18 a U20, jim zůstane i do dospělých. Budeme to potřebovat, je nás opravdu málo.

Asi není automatické, že stejně dobré jako v mládeži, budou hráčky i v dospělých, že?
Jistě, mezi evropským basketbalem mládeže a žen je velký rozdíl. Je to velký skok a je rozdíl, pokud tým dospělých má větší počet mladých hráček. Odrazí se to i na tom EuroBasketu. Hráčky z francouzské nebo španělské ligy už několik let hrají ligu ve své zemi (jedny z nejlepších soutěží v Evropě), přičemž naše ŽBL se jim nemůže vyrovnat. Je tak třeba nejdřív tu evropskou kvalitu natrénovat a zvyknout si na ni. A na to bude potřeba nějaký čas. Nepřijde to ze dne na den, ani z roku na rok.

Může být výhodou nové trenérky reprezentace žen Romany Ptáčkové, že mladší hráčky dobře zná?
Ano, donese nám novou šťávu a impulz, což bude skvělé, a těšíme se na to. Po pár prvních soustředěních vidíme už nějaké změny. Jen se my i paní trenérka musíme trochu aklimatizovat, zvyknout si na sebe a ten evropský basket postupně pochytávat.

A vy nejspíš budete hlavní tváří této nové reprezentace...
Snad nás bude víc. V anketě za mnou skončila Veronika Voráčková, třetí Tereza Vyoralová. Máme řadu kvalitních hráček, snad ještě pár let vydrží. I tyhle holky ale budou potřebovat se sehrát s těmi mladými a naopak. Máme různé povahy, my starší už taky něco za sebou, ale všechny jsme na to docela připravené a těšíme se, abychom se dostaly někam dál a basket tu zase trochu zvedly. My starší s nějakou zkušeností z národního týmu se taky snažíme těm mladším ukázat cestu, něco jim vysvětlit. Někdy je to složité, taky jsme do této role byly trochu hozeny. Přišly jsme o pět lídrů a bylo to: „A teď budete lídři vy”. Probíhá tak proces adaptace, který se ale, myslím, daří.

Přichází nyní, po skončení kariéry Kateřiny Elhotové, éra Julie Reisingerové?
To nevím, to uvidíme příští rok (šibalský úsměv). Já bych chtěla kralovat, dokud to půjde, ale jestli to vyjde, to nevím. Přeju si to ovšem moc. Třeba letos jsem to vítězství úplně nečekala, věděla jsem, že na slavností večer jede i „Vory” (Veronika Voráčková), která by to bývala mohla vyhrát, protože měla skvělou sezonu. V USK dostávala víc šancí i se víc prosazovala. Mně s „Vory” hrálo do karet, že působíme v Eurolize a za to, myslím, dostáváme v anketě dost bodů. Kdyby do ní chtěl někdo další, mohl by velmi slušně konkurovat.

Když jste zmínila, že někdejší spoluhráčky už basketbal nehrají, z jakých to bývá důvodů?
Těžko říct. Všechny jsme byly hodně mladé, měly nějaké cíle. Kreslily jsme si, jak bude krásné hrát basket. Ale ono je to dost práce. Spousta holek pak neustojí ten tlak, nebo jim kvalita české ligy nestačí, tak jdou do zahraničí, jenže tam jim zase chybí rodina, přátelé. Vrátí se zpět a už nemají do basketu takovou chuť. U mladých je potřeba udržet chuť k basketu a lásku k tomu sportu, ale zdravým způsobem.

Byl i u vás moment, kdy jste to chtěla zabalit?
Byl a bylo jich spousta. Říkala jsem si: Ale moje kamarádky jsou venku, nakupují nebo chodí na tancování. A já musím na trénink. Je pak těžké udržet hlavu v basketu, naštěstí mi pomohli rodiče. Vždy, když přišel takový moment, řekli mi: „Takhle je to teď a kde budeš za pár let ty?” Jsem tak ráda, že mi to vždycky připomněli. A že to tak bylo správně, dokazuje tahle získaná trofej. 

Autor: CZ BASKETBALL
Reklama
EuroBasket - děkujeme