Finský guru: Češi, dorazte! Uvidí se, kdo dá víc piv

Byl to poměrně nevšední výjev z podkošového světa.

Finové, kteří se na konci srpna jako první evropský tým probili na mistrovství světa 2023, ve svém úvodním utkání na EuroBasketu právě padli v prodloužení s Izraelci, ač duel dlouho kontrolovali. Přestože v takový moment v sobě museli dusit velehořké zklamání a vztek, ihned po podání rukou svým pokořitelům se seřadili do zástupu a začali dokola obcházet pražskou O2 arénu. A do jednoho tleskali. Nejdřív tisícům svých věrných a o chvíli později, na čele s hvězdou NBA Laurim Markkanenem, poděkovali také táboru příznivců Izraele - za to, že vážili cestu do Prahy a podíleli se na více než pětitisícové kulise zápasu.

Jistěže to není ten jediný důvod, ale i tohle gesto, následující po každém utkání bez ohledu na výsledek, pomohlo k ohromující vlně podpory, jíž se poslední roky finská reprezentace těší. A když pak dojde na mnohem radostnější moment, jakým byla sobotní kanonáda proti bezbranným Polákům, oddanost fanoušků „Vlčí smečky”, jak se finskému celku přezdívá, nezná mezí.

Desítky až stovky se jich srotily nad prostorem, kde probíhaly pozápasové rozhovory pro televize a další média, a stále dokola vyvolávaly jména svých největších opor, až zoufalí reportéři museli své otázky pokládat hráčům z blízkosti několika centimetrů, aby je basketbalisté vůbec slyšeli.

Ohromná armáda finských fandů je v těchto dnech v centru hlavního města i ve fanzóně u arény k nepřehlédnutí. Její velikost se vedením týmu odhaduje na nejméně pět tisíc, ale celkem se v Praze může objevit i sedm nebo osm tisíc příznivců. To ale stále nedosahuje kóty deseti tisíc Finů, kteří za národním týmem dorazili v roce 2014 na mistrovství světa do Španělska, kde tak způsobili hotovou senzaci.

Když tohle všechno našinec sleduje, ani se mu nechce věřit, že se tohle všechno podařilo v zemi posedlé hokejem, lyžováním či fotbalem a florbalem.

„Zaprvé jsme od začátků budování našeho projektu měli pohromadě výbornou skupinu schopných lidí. A zadruhé jsme pochopili, že pokud chceme být v něčem vážně dobří, základem je kvalitní vzdělávání. Opravdu hodně jsme tak investovali do výchovy koučů a totéž platilo i o hráčích,” začíná záhadu objasňovat 64letý Henrik Dettmann (na druhém snímku shora), který se stal jedním z klíčových hybatelů finského basketbalového zázraku. A během této mise se mimochodem stihl velmi výrazně propojit i s českým prostředím.

„Ve finské společnosti navíc existovala jakási skrytá poptávka po něčem jiném, než je hokej. Nic proti němu, jsou tam ty největší hvězdy, které lidi sledují, ale bylo potřeba i něco dalšího a basketbal zaplnil tuhle skrytou díru na trhu a dostal se k lidem. I tady v Praze během turnaje vidíte spoustu rodin s dětmi i s dědečky a babičkami. Teď na konci srpna jsme hráli světovou kvalifikaci v Estonsku a vyfotili si tam rodinu dokonce se čtyřmi generacemi, která za námi na zápas dorazila. To bylo neuvěřitelné!” dodává s údivem.

Dettmann si udělal jméno už u německé mužské reprezentace, když byl v letech 1997-2003 u jejího znovuzrození po propadu následujícím po senzačním titulu na EuroBasketu 1993. Využil nástupu Dirka Nowitzkiho a s „multi-kulti” sestavou, reflektující měnící se společnost, nejenže předběhl německé kolegy z fotbalových trávníků, ale skrze individuální zajímavost získal týmu i mediální pozornost. Z pár set diváků při svém prvním utkání v Duisburgu tak šel během pěti let na 18.000 fanoušků v Kolíně nad Rýnem v přípravě na světový šampionát 2002, kde s Němci překvapil ziskem bronzových medailí.

Ještě mnohem větší otisk ale tenhle rodák z Helsinek s německými předky vyrůstající ve švédsky hovořící rodině zanechal ve Finsku, kde se stal obdobou legendárního kouče fotbalistů Manchesteru United Alexe Fergusona. Národní tým mužů vedl ve dvou obdobích (1992-97 a od roku 2004 do letoška) neuvěřitelných 23 let!

Ale zpět k finskému basketbalovému vzestupu. Při něm byl podle Dettmanna klíč v přitažení pozornosti dětí a mládeže díky pozitivním vzorům. „A těmi byli a jsou naši nejlepší hráči. Tihle Lauriové (narážka na Markkanena), Petteriové (odkaz na hlavní hvězdu nedávné minulosti a i v 34 letech nadále velmi platného reprezentanta Koponena) nebo Hannové (Hanno Möttölä byl prvním Finem v NBA). Další věc, za kterou jsme moc rádi, je, že bývalí hráči, kteří spolu se mnou byli u zrodu celého basketbalového projektu, jsou teď na lavičce jako součást realizačního týmu. A na turnaji v Praze jsou v těchto pozicích nováčky.”

S tématem samozřejmě souvisí i otázka, jak si aktuálně stojí hlavní hvězda týmu Lauri Markkanen mezi sportovními celebritami v pětiapůlmilionové severské zemi. „Když se zeptáte někoho z basketu, tak vám řekne, že Lauri je zdaleka ten nejlepší. Když se ale zeptáte hokejisty, nebo lyžaře, jistě budou mít jiný názor. Pro mě je teď Lauri nejlepší finský sportovec. O parník. O tom není pochyb,” usmívá se Dettmann, který ale ve výčtu top sportů poněkud pozapomněl na fotbal. A právě z něj se rekrutoval třeba Sportovec Finska roku 2020, jímž se stal v Bratislavě narozený reprezentační brankář Lukáš Hrádecký! A mimochodem - druhé místo tehdy v novinářské anketě bral golfista.

Finský basketbal nicméně neusíná na vavřínech, a to ani v Praze. Dettmann tak ochotně vypráví i o pražské restauraci Občanská plovárna na vltavském nábřeží, kde si Finská federace zřídila po dobu základní skupiny svou fanouškovskou základnu, a kde pravidelně probíhá celodenní program včetně návštěv národního týmu.

„Je to jedno z nejlepších míst v Praze a i Češi jsou sem zváni, aby se zjistilo, kdo je lepší v pití piva. Čech, nebo Fin? Byla by to velká soutěž,” vyzývá před úterním duelem finských vlků s českými lvy sportovní ředitel reprezentace.



Ještě před vypuknutím EuroBasketu mohl být velmi spokojen. Jeho Finsko jako první evropský tým postoupilo na mistrovství světa 2023 - už po dvou zápasech druhé fáze kvalifikace s vítězstvími doma nad Izraelem a v Estonsku. A to tým v první fázi dvakrát zlomil jak Slovinsko, tak Chorvatsko!

„To, že jsme postoupili jako první, překvapení je. Hráli jsme ale v kvalifikaci zatím velmi dobře a jsme za to moc šťastní. V podstatě jdeme ve stopách Čechů. Vy jste byli pohádkovou Popelkou v poslední kvalifikaci a došli až na olympiádu. A to byl pro nás dobrý příklad,” oceňuje úspěchy lvů do letoška kouč Finů.

Ten by v rámci EuroBasketu považoval za první splněný sen postup do play-off v Berlíně. „To je taky krásné město, ale ne tak nádherné jako Praha, i když je to těsné,” usmívá se chlapík, který trénuje už od svých 15 let.

Pak ale musí zvážnět při odpovědi na to, proč se po 23 letech v čele národního týmu rozhodl skončit, byť podle všeho nemusel. „Pro mě byl vždycky finský basketbal velkou osobní záležitostí. Teď už jsem ale došel k tomu, že pokud chceme, aby dál rostl a rozvíjel se, zkušenosti musí získávat někdo další. Jistě, i pro mě by to v Praze bylo z pozice kouče skvělé a vzrušující, ale zároveň dobře vím, jak moc se na takové akci naučíte a nebyla by to správně využitá příležitost, pokud bych všechny ty zkušenosti posbíral jen já. Je tak čas pro další generaci, aby se to naučila a mohli jsme mít i úspěšnou budoucnost,” pravil Henrik Dettmann, aby už s humorem dodal: „Měl jsem do letoška dvě funkce a jako sportovní ředitel jsem dal trenérovi padáka.”

Volba nástupce byla jasná. Stal se jím dlouholetý asistent Dettmanna u týmu, teprve 35letý Lassi Tuovi, který už dříve nahradil kolegu i na pozici trenéra Štrasburku, kde poslední dva roky vedl českého reprezentanta Jaromíra Bohačíka. Navíc už za vlády Dettmanna u reprezentace mohl třeba při timeoutech v rámci zácviku volit další herní systémy.

„Je to velký pracant, otevřená hlava. A to je způsob práce, který se nám líbí. Spolupracovali jsme velmi dlouho a Lassi je na tuhle pozici dobře připraven. Začal u mě jako videoanalytik v roce 2010 a už tehdy jsme tušili, že by mohl mít zářivou budoucnost, pokud tomu dá vše, co bude třeba. Je to jako s dobrými hráči, snažíte se získat ty nejlepší, záleží jen, kolik do toho jste ochotný ze sebe dát,” podotýká Dettmann, jehož manželkou je bývalá česká reprezentantka Mirka Jarchovská, s níž má dvě dcery.

Do Prahy si však s sebou rodinu nevzal. „Bohužel to nešlo, Mirka nechtěla přerušovat tréninky v naší dívčí akademii. Jinak se ale snažíme tu být aspoň jednou ročně. Loni jsme sem přijeli v srpnu a teď tu byly naše děti. Milujeme to tu a já se v Česku cítím jako doma,” vzkazuje nejdůležitější osobnost finských basketbalových dějin.