Finská hospoda v Praze a Bohačík vykázaný z tréninků

Vidět ho zase rozesmátého je dobré znamení. Poslední čtyři měsíce totiž Jaromír Bohačík moc sportovních důvodů k úsměvům neměl. Na dlouhou dobu jej vyřadilo zrádné zranění achilovky. A slibně našlápnutou sezonu se Štrasburkem tak nemohl dotáhnout k blyštivým výšinám, kdy tým ještě s ním v akci dlouho válel ve francouzské LNB a stejně tak i v Lize mistrů.

Po exitu českého forwarda ale jako by mužstvo začalo opouštět štěstí. V lize prohrálo hromadu utkání posledními střelami soupeřů, když vrcholem bylo čtvrtfinále s euroligovým Monakem, jemuž v elitní kontinentální soutěži jen těsně unikl postup do FINAL 4. Po základní části sedmý Štrasburk vyhrál senzačně první bitvu čtvrtfinálové série na půdě soupeře, aby druhý i rozhodný třetí duel ztratil těsně až v prodloužení! A aby toho nebylo málo, ve čtvrtfinále Ligy mistrů s izraelským Holonem po prohře venku padl doma o jediný bod a jeho putování soutěží tak skončilo o kolo dřív než před rokem.

Národní křídelník ale tohle všechno sledoval už jen jako divák, byť nadále i jako člen týmu, který po základní části vyrovnané francouzské ligy byl jen výhru od čtvrtého místa.

Dokud byl v aktivní službě, Jaromír Bohačík ve své druhé sezoně ve Štrasburku příliš nerozlišoval mezi jednotlivými soutěžemi. V LNB doručoval během svých 20 zápasů - coby pravidelná součást základní pětice - 10 bodů za 24 minut při excelentních 41procentních trojkách a dokonalých trestných hodech (26/25), aby v Lize mistrů svou výkonnost potvrzoval průměrem 9,5 bodu za 27 minut.

Jaromíre, sedíme tu v nově zařízené síni českého basketbalu v pražské Galerii Harfa, kde to bude žít až do konce pražské základní skupiny EuroBasketu v prvních zářijových dnech. Co na tu výzdobu na stěnách kolem říkáte, když vidíte velkoformátové fotografie hvězd národního týmu?
Líbí se mi to. Samozřejmě nejvíc jsem ocenil moji fotku (smích). „Levoruký mág z Markvartovic”, na tom se tvůrci museli vyřádit. Já jsem ty fotky viděl už trochu v předstihu, takže jsem nebyl tolik překvapen, co měla ale překvapilo, byla ta velikost formátů na stěně. Bude to tu moc fajn, až se to zaplní lidmi a budou si to moct užít.

Jak byla v posledních týdnech cítit blízkost EuroBasketu v týmu Štrasburku, kde vás vede asistent kouče finské reprezentace Lassi Tuovi, který se tím pádem jako váš soupeř v září také chystá do Prahy?
Lassi už o EuroBasketu mluvil hodně. Kasal se i fotkami čímsi jako finským domem v Praze. Bude to prostě jedna hospoda, kterou mají zarezervovanou a dovezou si tam při turnaji lidi z finské kulturní scény, různé hiphopery a nevím koho ještě. Prý přijede z Finska spousta fanoušků, takže Lassi je nadšený už několik týdnů. Dokonce od doby, co jsem se zranil, mě ze srandy vyhazoval z tréninků, abych nemohl předávat informace „Nenovi” (kouči lvů Ginzburgovi). Bylo to samozřejmě v legraci, ale taky bylo vidět, že mu na EuroBasketu hodně záleží.

Máte teď před sebou nejspíš nejdelší okno celé světové kvalifikace, bude to výhodou?
Rozhodně to bude znát. Ta okna bývají obvykle extrémně krátká, sejdeme se, řekneme si ahoj a někam se hned letí. Tentokrát to bude o dost jednodušší, pro trenéra i pro nás. Po pravdě ani nevím, kdy jsem naposledy nastupoval k soutěžnímu zápasu prvního července. Letos je to pro mě navíc ještě umocněné tím, že jsem dlouho nehrál. Takže jsem natěšený a potřebuju do sebe co nejvíc dostat hru 5 na 5. Snažil jsem se sice připravovat, jak jsem mohl, ale ten „Nenův” styl basketbalu se musí prožít, to nejde získat nikde jinde.

Jak složitou sezonu máte za sebou?
Zrovna jsme se o tom bavili - dokud jsem hrál, byli jsme čtvrtí v lize a pořád ve hře i v Lize mistrů. Ale po mém zranění kluci skončili po základní části sedmí a v play-off šli na euroligové Monaco a vypadli i z Ligy mistrů. (usmívá se) Ne, teď si dělám legraci... Sezonu bych rozdělil na dvě poloviny - ta první byla týmově velmi pěkná, předváděli jsme docela hezký basket a i v Lize mistrů se nám dařilo. Pak ale v době, kdy už jsem nemohl hrát, i když to na to samozřejmě nesvádím, se prohrálo snad sedm zápasů poslední střelou a to v tak vyrovnané soutěži, jako je francouzská liga, hodně bolí. Byla tam i dvě prohraná prodloužení ve čtvrtfinále s Monakem a ten závěr sezony se nám celkově nepovedl.

Sedmé místo v lize bylo velkým zklamáním oproti očekáváním před sezonou?
To bylo. Po základní části v klubu nepanovala moc dobrá nálada, což ještě umocnil fakt, že padla šance na přímý postup do Ligy mistrů. Samozřejmě je to značka SIG Štrasburk a ještě tak bude snaha dostat klub aspoň do kvalifikace, případně jsou asi i další možnosti, ale celkově ta situace byla dost kyselá.

Mimochodem, povolalo za vás vedení klubu nějakou náhradu?
Nakonec ano. Naskytla se možnost získat z Andorry (klubu Davida Jelínka) Amine Noua, což byl jako by záskok za mě. Přišel ale skoro v polovině dubna, takže až několik týdnů po mém zranění.

Co přesně se vám vlastně přihodilo?
Jak bych to zkrátil... Měl jsem něco jako zánět v úponu achilovky. Asi to bylo dost podobné, jako to proběhlo u Vojty Hrubana loni před olympiádou, protože jsme si o tom trochu psali. Já to ale nějakou dobu ignoroval, protože to nebyla žádná hrozná bolest. V únorovém ligovém utkání proti ASVELu jsem ale dopadl soupeři na nohu, ta se mi zvrtla a vzalo mi to tu achilovku. A to už byl větší problém, který jsem musel řešit. Nejdřív jsme to řešili s doktory ve Francii, pak jsme se domluvili, že pojedu do Prahy za profesorem Kolářem, abych slyšel i jeho názor, což mi bylo umožněno. Názory se trochu lišily, ale následovali jsme úsudek profesora Koláře a dávali to pak na základě toho dohromady.

Co a kdy jste poté mohl začít dělat?
Dost často jsem jezdil do Prahy, ale protože jsem byl stále součástí týmu, tak až do konce května a tedy do vypadnutí z ligového play-off jsme zůstávali ve Štrasburku. Jinak jakmile mi to bylo umožněno, začal jsem na sobě individuálně pracovat, už jsem strávil i dost hodin v hale, i když hlavně individuálně, ale něco už odmakáno mám. A minimálně měsíc už jedu bez omezení v pohybu. Jen jsem neměl kde hrát 5 na 5.

Jak se aktuálně po té dlouhé pauze cítíte?
Jsem zdravý a plnohodnotně připravený nastoupit do kempu reprezentace. Během něj snad i něco naběhám, abych se cítil co nejlíp. Dlouho jsem nemohl nic moc urychlit a tu přípravu musel nejdřív dávkovat, takže vracení do určité zátěže bylo dost složité. Nicméně jsem se docela udržoval a vrátil jsem se bez zásadních komplikací.

Jaké zatížení v nadcházejících kvalifikačních zápasech očekáváte?
Většinou to bývá tak, že do toho jdu s nějakou představou a potom do toho vstoupí „Neno” a je to úplně jinak. (usmívá se) On to má pevně v rukou. Jistě, pokud se někdo vrací ze zranění, tak má třeba víc střídání, ale já doufám, že nebudu potřebovat žádné úlevy a budu dostatečně připraven vše zvládnout.

Budete mít aspoň nějaký kvazi přípravný zápas, nebo byste šel na Bosnu po čtyřech měsících takříkajíc z voleje?
Myslím, že se nic neplánuje a v tomhle termínu by se to i těžko domlouvalo. Takže to bude po čtyřech měsících první zápas. Naštěstí už mám v basketu něco za sebou, takže mě to neznervózňuje, navíc „Nenovy” tréninky jsou hodně o hře 5 na 5, přičemž on nás tam i dost koučuje, takže to musí stačit (směje se). Jasně že ty fyzické věci po té době budou otázkou, je to dlouhá pauza, zvlášť pro mě, kterému to vracení trvá trochu déle než třeba Vojtovi Hrubanovi. Věřím ale, že to bude v pohodě.

V únoru jste v dvojzápase s Bulharskem chyběl, těšil jste se nyní o to víc?
To jo. Když jsem teď jel do Prahy, uvědomil jsem si, že si nepamatuju, jak je to dlouho, co jsem se takhle těšil na „repre”. Zranil jsem se koncem února a od doby, kdy jsem mohl, jsem dělal jen tu suchou přípravu a k basketu si vůbec nečichl. Takže se fakt těším moc, i když ten program přes léto vypadá náročně a vlastně ani nejde odhadnout, kdy pro nás skončí EuroBasket. Řekl bych ale, že dost pozdě s ohledem na další klubovou sezonu. (směje se)

Už myslíte právě i na EuroBasket, nebo je zatím mysl plně soustředěna na Bosnu a Litvu?
Pořád mi to přijde strašně daleko. Všiml jsem si, když „Neno” stříhal v Praze pásku ke sto dnům do turnaje, ale já mám před sebou určitě zápas s Bosnou v Pardubicích, kde už jsme společně zažili pár super zápasů a úžasných momentů.

Ve Štrasburku vám právě skončila smlouva. Jak bude vypadat vaše klubová budoucnost?
To upřímně neumím říct. Ani jsme to ještě v závěru sezony neřešili. Díváme se s agentem po nějakých dalších příležitostech a já doufám, že se najde něco fajn.

Co třeba španělská ACB?
Ta samozřejmě má neskutečný zvuk, a o to těžší je se do ní dostat. Musím říct, že jsem v tomhle na svého agenta dost hodný, protože mu svoje požadavky moc nespecifikuju a čekám, s čím přijde. Chtěl bych se ale udržet v Evropě, nemám takové turistické sklony jako Ondra Balvín s Paťou Audou. (směje se)

Autor: CZ BASKETBALL
Reklama
ODM