Zemřel úspěšný trenér Alois Brabec

Další smutná zpráva postihla český basketbal v době, kdy vzpomíná na 70leté výročí zisku zlata z ME 1946. Zemřel Alois Brabec, trenér, který se svými výsledky zapsal do historie československého, ale i českého basketbalu.

 

Jako vzpomínka může sloužit i úryvek z publikace Jakuba Bažanta a Jiřího Závozdy Nebáli se své odvahy po čtvrtém místě z ME žen 1980: Podle trenéra Brabce družstvu prospěl především návrat Klimešové Ptáčkové. Hra dostala novou tvář a výkon celku stoupl. Trenér Brabec si prosadil i návrat dalších hráček, které se s reprezentací již rozloučily. Alois Brabec je československá legenda. V Karlových Varech patřil k průkopníkům ženského basketbalu. „Nedělali jsme žádný výběr, my jsme si prostě vybrali pár hezkých holek a ty jsme basket naučili.“ Byla mezi nimi pozdější manekýnka v Paříži Regina Kowalská, ale i Lída Lundáková. Skutečná basketbalová hvězda, opora reprezentace. Ta jeho slova potvrdila, když vyprávěla, jak začala hrát a neznala ani pravidla. Alois Brabec s Romanem Malečkem mají také zásluhu na přerodu nadějné atletky v nejlepší ligovou střelkyni: Jmenuje se Petra Reisingerová.

 

Vzpomínku na svého kolegu a kamaráda přidává také Miroslav Vondřička:

„Byl skvělý basketbalový trenér, ale stejně tak byl skvělý člověk. Vždy skromný, lidský a kamarádský, velmi čestný a možná proto, bohužel, také nedoceněný. Jako trenér měl nesmírný cit pro hru, pro vyhledávání talentů a nadějí a vždy dokázal své svěřenkyně získat k poctivému přístupu k tréninkům a také vytrvalému vztahu ke hře. Jelikož byl obětavý ve všech směrech a práce se nebál, měl podíl na vybudování sportovní haly z bývalé konírny v Karlových Varech.

 

Ve Varech hrál za muže, ale hlavně jako trenér vychoval řadu výborných reprezentantek, například Zdenku Motlovou, která byla na ME vyhlášena nejlepší hráčkou. Jako trenér národního týmu žen a juniorek působil od roku 1972 do roku 1983 a získal s nimi řadu stříbrných i bronzových medailí. Určitě nejcennější byla první zlatá z MEJ v roce 1975.

 

Měli bychom mu dnes, my všichni basketbalisté poděkovat, za jeho obrovský podíl na rozvoji naší hry. Navíc pro mně osobně byl ten, kdo mi otevřel cestu k dlouhodobé činnosti v reprezentaci. On mě v trenérské radě navrhl jako asistenta pro národní tým kadetek. Asi se mu líbila naše hra, když jsme spolu bojovali v dorosteneckých soutěžích. Tenkrát se trenéři hledali jinak než dnes.

 

Jsem dodnes rád, když po úspěších s juniorkami mě vedení svazu přemlouvalo, abych vystřídal Lojzu u národního týmu žen, že jsem to kategoricky odmítnul a po delším přemlouvání jsem nabídl svou spolupráci jako jeho asistent. Byl to můj kamarád a já si ho vážil.

 

Lojzo děkuji.“