V NCAA už je to jako v profisportu, všiml si Marek Welsch z týmu plného federálů

Syn a synovec dvou bývalých reprezentantů se loni v létě vydal za „velkou louži“, aby otestoval, jak se může v basketbalových bitvách univerzitní divize 1 prosadit proti létajícím americkým atletům evropský rozehrávač se 180 čísly. A jak bývalý svitavský Tur Marek Welsch ve své nováčkovské sezoně dopadl? V 27 utkáních se dvěma základními pětkami psal v dresu Jacksonville State průměry 2,3 bodu a 1,6 asistence za 11,6 minuty, když jeho výstavním číslem byla 56procentní úspěšnost trojek. „Dvanáct minut v první sezoně je docela dobré číslo. Po stránce jejich využití ale mám rozhodně na víc. Z mé strany šlo spíš o horší sezonu, ale budu na sobě dál makat a v dalším ročníku doufat v delší minuty i lepší statistiky,“ hlásí stále ještě z Alabamy 20letý rodák z Holic, který se do Česka chystá vrátit až v červnu.

Marku, jak první rok v NCAA naplnil očekávání, se kterými jste do ní odcházel?
Naplnil všechna očekávání po stránce života v Americe i studia. U basketu se naplnilo to, jak bude vypadat styl univerzitní hry. Jen jsem měl větší očekávání stran mých osobních výkonů. V tom jsem byl trochu zklamaný, ale jinak vše probíhalo, jak jsem si představoval, a určitě bylo správné rozhodnutí do NCAA odejít. Před odchodem jsem měl dostatek informací, které se mi potvrdily, takže jsem nelitoval ani výběru školy. A spokojený jsem byl i s trenéry a s týmem i místem, kde se škola nachází.

Řadě hráčů je od trenérů nebo asistentů při rekrutování slíbeno leccos, co se pak ale nenaplní. Ani tady jste nenarazil na problém?
Trenér mi dopředu vůbec „nemazal med kolem pusy“ a narovinu mi řekl, jak všechno bude, a tak to i bylo. Vím, že jiní kluci mají svoje zkušenosti, ale já měl na tohle štěstí.

Fungoval jste výhradně na pozici rozehrávače?
No, občas jsem v některých akcích mohl zahrát i křídelní pozici 2, ale devadesát procent času jsem byl na rozehře, přičemž v týmu jsme byli tři rozehrávači. Předem nebylo stanovené, kolik kdo bude v sezoně hrát, trenér to určoval až v utkáních, i podle tréninků, našich výkonů nebo soupeřů. Většinou jsem byl druhým rozehrávačem, někdy jsem nastoupil i v základu a jindy byl naopak až třetí. Bylo to tedy dost flexibilní. 

Jak jste se v úvodní sezoně popasoval s vysokým herním nasazením v NCAA?
To byla dost velká změna. Všichni hráči jsou velice atleticky nadaní, ať už výškou, silou, nebo výskokem a rychlostí. V tomhle to byl velký boj, ale na první rok jsem to docela zvládl a teď už to bude jen lepší.

A jak se dalo prosadit s vaším metrem osmdesáti? Byl to velký kumšt?
Jistě je nevýhodou být menší, ale pokud chci později hrát basket profesionálně, nesmí mě to omezovat a musím najít jiné způsoby, jak být úspěšný. V trénincích nebo i v zápasech se mi to dařilo nahrazovat docela dobře, i když ještě mám před sebou spoustu práce, a mohl jsem být lepší. Taky ale nejsem zklamaný, jak jsem se s tím popasoval. Rozhodně už to není tak, že bych si mohl kdykoli najet do koše, protože tam většinou stává dva deset vysoký černý hráč. Ještě víc tak musím o hře přemýšlet a řešit, kdy, kam a jak.

Kolik týdnů dopředu jste do USA v létě odjel?
Nejdřív to bylo na celý červen na letní školu, pak jsem se vrátil na reprezentaci U20, načež jsem měl problémy se získáním víza, a na začátek přípravy jsem přiletěl do Jacksonville o dva týdny později. Naštěstí to ale nemělo žádné negativní následky.

Dva vaši vrstevníci a rovněž mládežničtí reprezentanti Samoura s Böhmen strávili letošní sezonu na „přípravné“ junior college nebo v poststředoškolské soutěži, která ale ještě není na úrovni univerzit. Vy jste se nebál jít do první divize NCAA rovnou? 
Já si věřil, že mám na to jít rovnou do NCAA a že to je správné rozhodnutí. A myslím si to i dál.

Týmově sezona nedopadla při bilanci 13-19 nic moc. Na co vedení myslelo před sezonou, a co vám chybělo k lepším výkonům nejvíc?
Čekalo se, že vyhrajeme naši konferenci a postoupíme do March Madness, což se nestalo. Neměli jsme úplně dobrou týmovou chemii a nehráli spolu moc jako tým, což se na konečné bilanci projevilo.

Zůstává u týmu kouč Ray Harper?
Ano. V předešlých třech sezonách tu trhal rekordy v počtu vítězství a důvěru má i dál.

Co po vás chce při hře a jak mezinárodní tým měl k dispozici?
V týmu je i další Čech Martin Roub a Slovák Maroš Zelizňák plus jeden kluk z Británie, což je docela dost Evropanů. Vlastně všichni kromě měli už aspoň roční zkušenost z NCAA. Jinak naše hra se v sezoně měnila. Trenér se nejdřív snažil hrát co nejrychleji a těžit body z protiútoků. Pak ale zjistil, že při našem složení to není ideální styl hry, takže jsme zpomalili a víc hráli připravené akce. Tím, že jsme si jako skupina tolik nesedli, to ale na hřišti příliš nefungovalo a mělo to vliv i na naši bilanci.

Třeba oproti vašemu týmu Svitav v české lize - byl to velký rozdíl po stránce týmové hry?
Ve Svitavách jsme měli skvělou partu a všichni si navzájem sedli, což byl velký rozdíl. Na univerzitě hodně hráčů myslí na své statistiky, berou to na sebe, byly tam těžké střely a těžko se vyhrávalo, když jsme si navzájem moc nevěřili.

Jako rozehrávač jste tedy míč mockrát neviděl, když jste ho poprvé poslal dokola.
Často to tak bylo. Doufám, že příští sezonu se to změní a budeme týmovější.

V týmu jste tři hráči z Česka a Slovenska, což je možná v divizi 1 rekordní počet. Byli jste místními borci v týmu přijímaní v pohodě, nekouká se na Evropany trochu skrz prsty? A nedochází tam k „mezikulturnímu tření“?

Přijímaní jsme byli normálně, je jedno, kdo je odkud, byli jsme prostě spoluhráči. Jasně, oproti Evropě je to jiná kultura, ale spoluhráči byli ochotní nás zapojit mezi sebe a v tomhle nebyl problém.

Pomohlo vám hodně, že v týmu byli dva „federální“ kolegové, kteří už v týmu měli nejméně rok za sebou?
Tohle bylo úplně super a trochu to i ovlivnilo moje rozhodování při výběru školy. Martin hrál dřív za Pardubice jako já a s Marošem jsem dva roky působil v pražské GBA. Oba jsem tedy znal a měl s nimi dobré vztahy. Jejich přítomnost byla proto obrovským plusem.

Jste asi jedním z mála českých hráčů, kteří po nástupu koronavirové pandemie v USA zůstali. Jak vůbec situace v Alabamě od března vypadala?
Všechno se „hroutilo“ rychle. Už asi týden po konci našeho konferenčního turnaje se začaly zavírat NBA i NCAA, baseball… V březnu navíc nastaly jarní prázdniny a všichni studenti odjeli na floridské pláže, jako by se nic nedělo. To mě dost překvapilo, že to v Americe nebrali tak vážně jako v Evropě. Roušky nebyly povinné ve všech státech, třeba u nás v Alabamě se nosit nemusely a lidi to dost podceňovali. Alabama byla ale až mezi posledními zasaženými státy a probíhalo to tu celkem klidně. Já se ale snažím držet doma a chodím si maximálně koupit jídlo.

Kromě vás zůstával ještě někdo?
Já tu zůstal s Marošem a Martin odjel do Nebrasky, kde hrál předchozí sezony, a má tam známé.

Proč jste se vlastně nevrátil do Česka?
My o tom přemýšleli, ale jak byly zrušené všechny lety do USA, nebyli jsme si jistí, jak to bude vypadat v srpnu, jestli se sem dostaneme, už jen kvůli letní škole, pokud by se konala. Vypadá to ale, že nebude, takže se za nějaký týden vrátíme.

Školu jste i vy dokončoval online, včetně testů?
Ano, po internetu se dělají i testy. Je to o něco lehčí než sedět přímo v učebnách, takže to je výhoda. Děláme to přes program, kdy u toho sedí jeden člověk, a sleduje vás po celou dobu testu. Jakmile se na chvíli koukáte jinam, nebo mluvíte, dostanete varování a při opakovaných napomínáních vám můžou test i zrušit. 

Jak jste na škole pro zhruba pět tisíc studentů, kde roční školné pro studenty mimo Alabamu stojí 30 tisíc dolarů (Welsch měl nicméně sportovní stipendium), dopadal v prvním roce akademicky?
Škola tu není tak těžká a vše bylo v pohodě. Ještě nejsem úplně rozhodnutý, jakým směrem se vydám, ale chtěl bych nejspíš studovat byznys.

Stihl jste během roku vidět i něco z Ameriky?
Jacksonville je hodně malé (12 tisíc obyvatel), v podstatě je tu jen univerzita, jde tak jen hrát a studovat. Byl jsme se ale podívat do Atlanty na NBA, což je hodina a půl autem. Shodou okolností šlo zrovna o utkání, kdy se držela pieta za Kobeho Bryanta. A taky jsem občas vyrážel do přírody kolem. Přes sezonu ale toho času na výlety moc není.

Jaký máte výhled do své druhé sezony a jak bude vypadat tým?
Dva senioři nám teď odešli, navíc odcházejí další čtyři kluci, protože jim přišlo, že nedostávají dostatečný prostor, nebo trenér viděl, že do týmu nezapadají a vyloženě jim řekl, že pro ně nebude místo. Tým tak bude z poloviny nový a jsem na něj zvědavý. Snad si herně sedneme líp a budeme úspěšnější.

Mění hráči v průběhu studia školy hodně?
Určitě, je to už normální, v podstatě jako v profisportu. Buď se v týmu necítí dobře hráč, nebo se nezamlouvá trenérovi. Nejsem si jistý, jak je to teď s tím povinným rokem mimo hru po přestupu v rámci divize 1, protože hráč může NCAA požádat, aby mu po přestupu bylo umožněno hrát hned. Netuším, jak se to posuzuje, kdo tu stopku dostane, a kdo ne.