Úkaz Neči, magie Šťowitzkiho, Orenova Deka a pochyby o zázraku

Jak pravila americká baseballová legenda Yogi Berra - „není konec, dokud není konec”. A přesně touhle věčnou sportovní mantrou se beze zbytku řídil tým dvacetiletých lvů na posledním evropském šampionátu divize A. A nejen na celém turnaji, kde ve skupině ztratil všechny tři duely, ale také v klíčovém zápase celého podniku proti Srbsku.

Každý rok se měnící skvadra kouče Lukáše Pivody si tak v této kategorii připsala další zásadní zářez. Po nečekaném triumfu na nabitém mezinárodním challengeru v Brně v roce 2021 a loňském vítězství v evropské divizi B letos zapsala velepřekvapivé šesté místo na kontinentu. A to už je sukces, který stojí za větší než malý rozhovor s hlavním kormidelníkem, který ovšem mluvil především o všech ostatních větších či menších strůjcích tohoto parádního umístění.

Třeba o neuvěřitelném představení Jakuba Nečase, který vystoupil do světel ramp jako senzační top skórer kariérního turnaje. Nebo o příteli na telefonu Orenu Amielovi, jenž velkoryse poskytl celé své doskakovací know-how. Taky o informátorovi z oblasti charakterů internacionálních arbitrů Janu Balounovi. Nebo o nebývale magické trefě Petra Šťowitzkiho. A hlavně o stále rostoucí víře mocně se zlepšujícího týmu, který i přes lecjaké herní a fyzické deficity dokázal vyšplhat až za hranice svých možností.

Kouči, jde celý turnaj s nevelkou nadsázkou shrnout tak, že jeden magický výkon a překvapivý až senzační výsledek zařídil celý úspěch?
Dá se na to tak pohlížet, osmifinálové utkání je vždy na šampionátech divize A nejdůležitější. Ne že by základní skupina důležitá nebyla, hraje se tam o místo, z jakého půjdete do play-off. A jít ze čtvrtého na vítěze jiné skupiny není úplná výhra. Ale třeba i loni se ukázalo, že možné je leccos, když Izrael šel ze čtvrté pozice na Španěly, dokázal vyhrát a padl pak až ve finále po prodloužení s Francií. Tyhle věci se stávají, a o to zajímavější to je pro týmy, kterým se skupina nepovedla. Je to o jednom utkání. My si tohle řekli před osmifinále se Srbskem. Že to není žádná série, ale pouze jedno utkání, ve kterém se může stát cokoli. Všichni, hráči i realizák, jsme se nastavili tak, že jdeme vyhrát. „Pišta” se „Šířou” (asistenti Antonín Pištěcký a Jakub Šiřina) udělali výbornou přípravu na soupeře a všichni jsme měli obrovské odhodlání a víru zvítězit. Jsem moc rád, že se nám to povedlo.

Na co jste reálně mysleli před turnajem?
Upřímně, hlavní cíl byl udržet divizi A. Každý šampionát divize A v jakékoli kategorii znamená pro český basketbal velké zkušenosti. Hra v ostatních zemích, i těch méně basketbalových, jde nahoru a na turnaji nenarazíte na slabého soupeře. Také nevíte, s jakými jmény ty týmy přijedou. Já tak nechtěl dávat přehnané cíle, ale ani nízké. Víceméně jsme se o tom před turnajem nebavili. Za cíl jsme si ale dali, abychom každé utkání chtěli vyhrát víc než soupeř. Upřímně, po stránce talentu, fyzična nebo zkušeností, které měli hráči jiných reprezentací z nejvyšších soutěží, které jsou často ještě lepší než NBL, v tom jsme na ně neměli. Mohli jsme ale nabídnout to, že budeme vždy bojovat víc než soupeř a uděláme pro výhru maximum, byť ne vždy se to povedlo, protože turnaj je dlouhý a utkání jsou náročná, fyzicky i mentálně.   

Kdo vám chyběl do ideální sestavy?
Stojím si za tím, že ta ideální sestava na turnaji hrála. Je pravda, že během přípravy jsme měli velké zdravotní problémy, ať už ty, které si hráči „přinesli“ z klubů, nebo lehčí zranění z perné přípravy. Tohle bylo náročné jak pro našeho fyzioterapeuta Michala Nagaje, tak kondičáka Honzu Zlámala, kteří odvedli i v komunikaci s kluby výbornou práci. Kromě Benjamina Köpkeho, který si poranil koleno na turnaji v Turecku a který by býval byl v té finální patnáctce na konci přípravy, se nám všechny hráče povedlo dostat do herní i zdravotní formy odpovídající nárokům šampionátu.

Jak kvalitní ročníky se letos v týmu sešly?
Celkově ten ročník 2004, pro který letošní turnaj byl, je velmi silný. Pomohl už loni klukům ročníku 2003 vyhrát divizi B a postoupit do áčka. A ty chybějící dílky letos krásně doplnil ročník 2005. To, co ročníky 2003 a 2004 loni a 2004 a 2005 letos spojovalo, byla skvělá týmová chemie a parta. To jsem hráčům řekl už na prvním srazu, že to bude alfa a omega. Společný čas v přípravě je strašně krátký a po basketbalové stránce nemůžeme hráče zase v tolika věcech zlepšit, tedy hlavně v těch individuálních. Zlepšíme je ale herně a v tom obouchávání v utkáních proti top týmům této kategorie. I proto jsme měli v přípravě jedenáct zápasů, což se může zdát jako velmi vysoké číslo, ale bylo to potřeba, protože naši hráči nejsou zvyklí na tenhle tlak, fyzično a intenzitu. A my měli minimum kluků, kteří by hráli větší porci minut v nejvyšší mužské soutěži a hlavně měli v týmu nějakou roli. Můžeme se bavit o třech hráčích s zkušeností s mužským basketem a dobrými minutami. Byli to Kuba Nečas, kdy v NCAA to fyzično je ještě možná na vyšší úrovni, dál Šimon Svoboda z Brna a „Tedy” Slowiak z Děčína. A tohle je velký limit oproti týmům a hráčům, kteří proti nám nastupovali a měli za sebou třeba už dvě tři sezony v mužských soutěžích, což se nedá nahradit. Jinak ta parta a týmová chemie v našich nároďácích funguje. Když jsem byl rok a půl u mužů pod „Nenem” Ginzburgem, tak neříkám že jen na tomhle to bylo založené, samozřejmě tam musí být i kvalita, tvrdá práce a další věci, ale hlavní bylo, že kluci drželi spolu a přáli si jen to dobré. A nás ta týmová chemie dostala loni i letos k velkému úspěchu.

Až šokujícím top skórerem turnaje se stal Jakub Nečas, který měl za sebou první rok v americkém univerzitním basketbale a hrál jen jedenáct minut s 2,6 bodu na utkání, a v Polsku explodoval na průměr téměř 19 bodů. Překvapil vás všechny?
Já o tom takhle nepřemýšlel. Od „Nečiho” jsem si sliboval opravdu hodně. Byli jsme v kontaktu i během sezony. Jirka Welsch (generální manažer mužských reprezentací) dokonce navštívil jeho univerzitu. Abychom udělali maximum pro to, aby s námi byl. Hlavní bylo, že on sám chtěl, čehož si vážím. „Neči” je pro mě úkaz. Má to v hlavě naprosto srovnané, dokázal najít balanc mezi sebevědomím a pokorou, a dal týmu, co potřeboval. Vůdcovství, pochvaly, aby klukům zvedal sebevědomí, nebo když bylo potřeba, tak řekl i něco peprnějšího. Kluci ho brali, byl výbornou spojkou mezi hráči a realizačním týmem. Komunikace byla na vysoké úrovni. S takovým typem hráče jsem se ještě za osm let v mládežnických reprezentacích nesetkal. A v útoku byl naší největší zbraní. S tímto očekáváním jsme do toho šli. Jistě, soupeři se na něj připravovali, což mu situaci ztěžovalo, ale díky tomu, jaký chytil lauf a díky útočným systémům, ve kterých nesl velkou zodpovědnost, se v každém zápase zlepšoval. Dokázal si poradit i s těmi nejtěžšími obranami. Já vždycky ctím hlavně týmový výkon a nerad vyzdvihuju jednotlivce, ale po posledním zápase jsem v šatně klukům řekl, že tentokrát to udělat musím, protože co „Neči” na turnaji předvedl, bylo něco neskutečného. Jistě, bez týmu by to nemohl dokázat, a on to ví. Sám měl po posledním zápase krásnou řeč, kterou stvrdil svou vůdčí roli v týmu. Já tedy po naší přípravě spíš překvapený nebyl, byť „Neči” s námi byl až na poslední dva kempy. Vypadalo to, jako by s námi fungoval od začátku léta, a jako bych ho trénoval už několikátou sezonu. Bylo to opravdu výjimečné.    

Chápu, přesto - z NBL loni neodcházel s nějak zářivými čísly a první rok v NCAA měl bodově i minutově velmi skromný.
Souhlasím, ale tam hrálo roli víc faktorů. U nás měl úplně jinou roli než loni v NBL jako mladý hráč. Hrál sice spoustu minut, ale byli tam zkušenější hráči, na kterých to stálo víc, a on tak nemusel být skórující silou. V NCAA začal velmi slušně, pak mu minuty klesly a až poslední dva měsíce dostával dobrou porci minut a větší roli. Zhostil se toho výborně, měl tam super zápasy a ten konec sezony mu pomohl v sebevědomí. A druhá věc je jeho tvrdá práce. On na sobě tvrdě pracoval a spoustou opakování v různých drilech to do sebe dostal, čímž také získal velké sebevědomí. Navíc po sezoně pracoval se svým kondičákem, kterého poznal v Brně, a trénovali spolu v Česku a pak spolu odcestovali i do Ameriky. Bylo tak jasné, že bude ve formě.

Nečas je levák, a i když jeho střelecký styl na pohled není do učebnic, v Polsku měl z trojek výbornou úspěšnost, dal třetinu všech celého týmu a bez toho by to zejména do zón soupeřů bylo dost složité, že?
Určitě. Pokud jde o styl, má velmi dobrý ten závěr při vypouštění míče a hlavně na tom záleží. Nemyslím, že by jeho střelecký styl byl špatný. Má to vystřílené, střílí se sebevědomím, z výšky, těžko se to blokuje a díky tomu všemu pálil s takovým procentem. V posledních třech zápasech měl průměr pěti trojek na utkání (celkem bilance v nich 30/15!), což je výborné číslo, a pokud tak bude střílet i v budoucnu, bude mít v útoku opravdu málo limitů a těžko se bude bránit. Může hrát skoro každou pozici, od jedničky po pětku, zády i čelem, má nájezd i střelu, střílel i přes 95 procent z šestek. Je to komplexní hráč a věřím, že má před sebou v zahraničí zářnou budoucnost.

Využíval jste ho víc na pozici 3, nebo 4?
Byl víc trojka, jen párkrát nastoupil na pozici čtyři nebo i pět. Když byl ve hře se Šimonem Svobodou, lišilo se to podle toho, kdo je bránil. Když bránil pomalejší obránce Šimona, chtěli jsme ho vytahovat dále od koše, aby stavěl clony a soupeř to s těmi těžšími pivoty musel řešit. A když byl pomalejší obránce na „Nečim”, vytahovali jsme nahoru jeho.    

Na turnaji jste měli jedenáctý útok z 16 týmů s necelými 73 body. Byl to strop této sestavy?
Ne, upřímně jsem doufal ve vyšší procento střelby. Nám ale ani jeden zápas střelecky nevyšel, což je velká škoda. Je třeba říct, že v těchto dvou ročnících není vyloženě čistý střelec. Je tam ale spousta kluků, kteří jsou schopní trojku dát a jsou velmi slušní střelci. Ale s přihlédnutím k počtu volných střel jsme to procento měli opravdu nízké. A když jsme první čtyři zápasy nestříleli dobře, tak Belgie na nás ve čtvrtfinále vytáhla zónu, postavila skoro všechny hráče do bedny a my se bohužel nemohli trefit. Nešlo ani hrát dovnitř a mít v útoku balanc, protože na to nebylo místo a hrálo se jeden do dvou nebo do tří. Těžko se to dobývalo. Za vedení 19-12 po dvou trojkách Šimona Svobody jsme měli další dvě otevřené trojky a šanci jít na 25-12, kdy by pak třeba od té zóny Belgičané odešli a nám by se to celé otevřelo. Jenže jsme netrefili, oni se dotáhli a vydrželi v té zóně, do které se bez trojek nedá hrát, celých 40 minut. Na druhé straně jsem rád, že třeba proti Srbsku nám to z trojek nevyšlo, a nikdo nemůže říct, že vítězství byla náhoda, protože nám to padlo z dálky. My je přehráli a byli lepší na obou stranách hřiště.

Proti zóně asi ještě víc bylo znát, že tým neměl moc hráčů schopných napadnout obranu jeden na jednoho, což je náš zřetelný handicap napříč týmovými sporty. Chybí takoví borci hodně a zaměřujete se na to třeba ve federační akademii?   
V tomhle souhlasím. Chybí nám to a bavíme se o tom dnes a denně. Bylo by fajn mít více takových hráčů se sebevědomím, kteří by se nebáli to na sebe vzít. Někdy za mě v těch mladších kategoriích kluky příliš trestáme (střídáním), když něco nestandardního zkusí, ale o tom to je. Aby měli odvahu a variabilitu v zakončení a zkoušeli různé věci, hlavně v nižším věku, kdy by nemělo jít o výsledky. Všichni si to říkáme, ale ne všichni se tím řídí. Ty výsledky pro většinu klubů jsou důležité, což jistě chápu, je to třeba spojené s nějakou finanční podporou od města a tak dále. Pokud ale nebudeme tolerovat chyby, které hráči dělají ve snaze být kreativní, a pokud to nebudeme podporovat, těžko ty lídry a hráče s velkým sebevědomím vychováme. A je to jeden z limitů našeho útoku. Jistě to pak jde kompenzovat lepším pohybem míčem, systémy a tak dále, ale čím víc hráčů schopných hrát jeden na jednoho budeme mít, tím úspěšnější v útoku budeme a tím víc se bude otevírat prostor pro další hráče. V našem týmu jsme situace jeden na jednoho vyhledávali hlavně pro „Nečiho”. Samozřejmě po přebrání a vzniku „mismatche” (fyzické či rychlostní výhody) byli i ostatní hráči schopni hrát, ale neměli jsme velký počet hráčů, kteří by na šampionátu byli schopni vzít míč a kdykoli hrát jeden na jednoho.

Ve skupině vám zápasy zabila buď jedna horší půle, nebo dokonce jen jedna čtvrtina, a také jste si téměř nepomohli protiútoky a šestkami. V dalších utkáních se to ale zlepšovalo, dávali jste na to pak větší důraz?
My si na dobrém obranném doskoku a protiútocích chtěli zakládat, ale proti tak kvalitním soupeřům se to hraje trochu hůř a řada týmů také nechodila v útoku doskakovat v tolika lidech, aby  zabránila našim protiútokům. Ale například v prvním poločase s Litvou jsme měli 25 bodů z protiútoku, což bylo neuvěřitelné, a byl to náš nejlepší poločas na turnaji. Další faktor našeho nižšího počtu bodů z protiútoku byl, že náš hlavní rozehrávač „Tedy” Slowiak s námi byl kvůli zranění jen jeden kemp a toho běhání dopředu tam nemohlo být tolik, jako kdyby byl stoprocentně ready. Navíc není typickým hráčem do tranzice. Na druhé straně ve hře pět na pět jsme byli mnohem lepší, než jsem čekal. Ve hře tak byl balanc a v útoku jsme byli efektivní a konkurenceschopní i při hře do plných, kde české nároďáky nikdy tolik nevynikaly. A pokud jde o nárůst šestek, hodně jsme se o tom bavili a začali jsme být agresivnější. Bojovali jsme s tím už v přípravě, protože v tom fyzičnu jsme soupeřům opravdu nemohli konkurovat, a jinak se zastavuje hráč, který má o deset patnáct kilo víc, než hráč, který váží stejně. My si pak musíme pomoci více fauly, nebo takzvanou „gap defense”, kdy jsme se snažili zesilovat krytí hráčů s míčem, aby soupeři hráli jeden do dvou nebo do tří. To se nejvíc dařilo proti Srbům, kdy jsme hlavně ve druhé půli odvedli super práci. Nešlo to ale pokaždé. S Litvou jsme její dva obrovské pivoty až ztrojovali a přesto se dokázali prosadit, protože ten rozdíl ve fyzičnu byl obrovský. Soupeři pak stříleli spoustu šestek. Naopak sami tolik faulů používat nemuseli. Tohle vidím jako velký limit v Česku. Máme málo hráčů, kteří jsou v nájezdu přímočaří. Minimum hráčů si vezme míč a při nájezdu jdou opravdu rovně do koše, kdy je nevychýlí ani nějaká ta rána a kontakt. Takových hráčů jsme měli ve srovnání se soupeři na turnaji málo. Postupně jsme si na to ale začali zvykat a zlepšovali se. I proto jsem chtěl tolik přípravných zápasů. Věřil jsem, že se oproti soupeřům budeme opravdu hodně zlepšovat. Například prvních 35 minut proti Litvě jsme dokázali konkurovat obrovskému favoritovi na medaile, který na tom byl možná po Francii fyzicky nejlíp. Tam kluci odvedli obrovský kus práce. Ještě před dvěma lety na Evropě U18 proti tomuto týmu prohráli o třicet, což je velký rozdíl proti letošku.  

Kde byl klíč ke dvěma velkým čtvrtým čtvrtinám se Srby v osmifinále a v duelu o páté až osmé místo s Polskem s obratem z minus 20 bodů?
To byly velké věci! Se Srby tam byla obrovská víra ve vítězství. Měli jsme tam to, co nám chybělo v prvních třech zápasech. Ohromnou koncentraci a hlavně trpělivost. Třeba proti Německu jsme ve skupině hráli velmi dobře prvních 25 minut, ale jakmile šlo trochu přes nás, najednou jsme upustili od všeho, co jsme hráli do té doby, a mysleli si, že to musíme co nejrychleji stáhnout a celé se nám to rozsypalo. Proti Srbům jsme ale i přes skoro celozápasové manko pořád rozdíl ukrajovali, zlepšovali se a nakonec našli recept na jejich útok a individuality. Dokonce nám padly nějaké důležité trojky, dvakrát tam dal po přebrání „Neči” nájezd a Petr Šťovíček vsítil neuvěřitelný „fadeaway” (těžká střela ze záklonu), co snad z toho úhlu a postavení nohou ani nešlo dát. Díky tomu dostal od našeho manažera Filipa Rytiny přezdívku „Šťowitzki”. Byla to určitě největší střela jeho kariéry. Po vítězství nastala neuvěřitelná euforie, bylo tam i hodně fanoušků, viděli to i Jirka Welch s Diegem Ocampem (kouč dospělých lvů), kteří nám gratulovali a byli šťastní. Byly to určitě jedny z nejkrásnějších chvil v mé kariéře. Porazit na této úrovní Srbsko, to se téměř neděje. Ale my předvedli výkon na hraně sebeobětování a máme zážitek do konce života.

Navíc jste jeden z nejlíp doskakujících týmů turnaje brutálně přeskákali...
Na doskoku jsme si zakládali od začátku přípravy. A tady bych chtěl zmínit jedno jméno. Je to Oren Amiel (bývaký kouč Nymburka). Já asi před půl rokem přemýšlel, co bych chtěl zapojit do hry v reprezentaci U20 i v CZ ACADEMY, protože mám rád doskok ve všech pěti lidech. Chtěl jsem do toho ale dostat pravidla a mít jasný koncept a vzpomněl jsem si, že Nymburk za Orena v Lize mistrů, kdy měli výborné úspěchy, chodili doskakovat ve všech pěti. Nakonec z toho byl videohovor na dvě hodiny, ve kterém mi dal všechna pravidla, celý protokol, jak to dělali, co sledovali včetně videí z Ligy mistrů, kde to bylo všechno vidět. Já to už letos úspěšně aplikoval ve druhé lize mužů s týmem akademie a teď mi nezbývalo, než přesvědčit hráče i v nároďáku U20. Času nebylo moc a ze začátku tomu hráči tolik nevěřili. Číst ty situace a předvídat, kdy na útočný doskok jít, nebo kdy jen tlačit hráče před sebou a nejít tam, není právě jednoduché. Tenhle koncept založil jeden australský trenér, který měl problém s návratem svého týmu do obrany po útočném doskoku. Tak začal chodit doskakovat v pěti hráčích, a když byli všichni aktivní a své hráče hrnuli před sebou, tak i když nedoskočili, vytvořili pět dvojic a všichni mohli ihned začít bránit a nikdo nebyl volný. Tohle jsme se snažili dělat i my a dlouho jsme byli nejlíp útočně doskakující tým na turnaji, než nás přeskočila Litva s jejími pivoty přes 210 centimetrů (218 a 212). Kluci tomu postupně začali věřit, protože viděli spoustu klipů z přípravy, kde jsme v tom byli efektivní a získávali spoustu bodů z druhých šancí. Ještě jednou děkuju Orenovi za ochotu. I v průběhu šampionátu jsem mu posílal vyfocené naše čísla a psal, že koncept, který jsme si nazvali „Deka“, funguje.    

A pak přišlo drama s výhrou o bod nad domácím Polskem...
Upřímně, když jsem po té výhře svolal kluky do středového kruhu, a začali jsme tam všichni řvát, přepadla mě myšlenka, jestli se to opravdu stalo. Na chvíli jsem o tom zapochyboval. To, co jsme zvládli za posledních osm a půl minut, bylo tak rychlé a neuvěřitelné, že ani nešlo zachytit, jak se nám to podařilo. Ten úsek jsme vyhráli o 21 bodů. Hlavní bylo, že jsme to nevzdali a měli fyzické i mentální síly na obrat proti domácímu týmu, na který přišlo spousta lidí, a který byl přesvědčený, že už to nemůže ztratit. My byli 32 minut velmi špatní v útoku, ale poté jsme předvedli velký útočný koncert a dali za čtvrtou čtvrtinu přes 30 bodů. Po zápase se mi těžko hledala slova. V šatně mluvili i Kuba Nečas, „Tedy” Slowiak, který byl na začátku přípravy určený jako kapitán, než jsme to při jeho vleklém zranění posunuli na Matěje Rychteckého. Těch lídrů tam bylo víc, což byl výsledek naší přednášky před odletem na turnaj. Zavolali jsme si na ni mého velkého kamaráda, Viktora Kusteina, který působí i jako mentální kouč v CZ ACADEMY. Udělal prezentaci ke zvýšení sebevědomí hráčů, aby byli schopni odemknout svůj potenciál. Udělali jsme to i loni a bylo to velmi efektivní. Takže Viktorovi moc děkuju. Poděkování patří i rozhodčímu Honzovi Balounovi, se kterým poslední dvě léta komunikuju. Před každým zápasem mi dává poznatky k rozhodčím, kteří nás budou pískat. Jak s kým mluvit, na koho jde více zatlačit, kdo to naopak nemá rád. Byla to týmová práce, která se snažila posunout produkt český basketbal co nejdál. A rád bych poděkoval i svým kolegům z realizačního týmu. „Fílovi”, „Šířovi”, „Pištovi”, „Zlámimu” a „Miškovi”. Byl bych překvapený, pokud někdy existoval lépe fungující tým lidí, kteří by k sobě měli tak velký vzájemný respekt a drželi spolu za každé situace. Kluci jsou velcí profíci a hlavně skvělí lidé.

Ještě jedna zajímavá statistika. Jako tým jste měli nejvíc faulů na turnaji, skoro 26 na zápas. Bylo to vzhledem k fyzičnu soupeřů skoro nevyhnutelné číslo?
Ano, bylo to zapříčiněné zejména fyzičnem ostatních týmů. Taky hráči nejsou zvyklí, že proti nim někdo takhle tvrdě a přímočaře hraje jeden na jednoho. Neděje se to v takové míře ani v NBL. Pořád jsme tak používali hodně rukou a rozhodčí to pískali. Ale i v tomto jsme se na turnaji zlepšovali.

Španělský kouč dospělých lvů Diego Ocampo se v létě snažil setkat se všemi trenéry mládežnických reprezentací mužů, aby se sjednotily některé herní principy. Jak vidíte tento příspěvek do dění?
Já s Diegem mluvil dvakrát po dvou hodinách už loni v létě. A tohle léto jsme se potkali ještě před šampionátem, odehráli jsme cenný zápas proti jeho výběru do 23 let a během mistrovství Evropy jsme spolu třikrát seděli. Ta komunikace, když bude i během sezony, bude pozitivní a tohle je cesta sjednotit víc všechny mužské reprezentace. Ale i v tomto jsme se už hodně posunuli. S trenérem U18 Torstenem Loiblem jsme v kontaktu na týdenní bázi díky CZ ACADEMY. A i proto je trochu jednodušší přebírat herní prvky z akademie do reprezentace U18 i U20. I i s kadety Františka Róna ta komunikace funguje. Jsme na dobré cestě to dál posouvat a kéž by tyhle úspěchy jako šesté místo v U20 nebyly jednou za devět let, ale i častěji.