O vnitrotýmové střelecké pandemii i stříbru vůle

Jako by chtěla dát zvonivý „štempl” na oprávněnost nedávné inaugurace do role lodivodky národního týmu žen. Chybělo jen pár přesnějších pohybů jejích svěřenkyň v rozhodných vteřinách finále se Španělskem, aby to razidlo mělo dokonce zlatý lesk.

I stříbro, a to hodně nečekané, je ale nablýskané měrou vrchovatou. Nebývale přitopilo k české basketbalové horečce letošního léta a také symbolicky rozlomilo covidové okovy, jež veškerá mládežnická euromistrovství ve dvou minulých létech nedovolily uskutečnit.

Vše ještě umocňuje fakt, že cenný kov vzešel z evropského šampionátu v nejprestižnější mládežnické kategorii U20, přičemž pro mladé lvice jde o první medaili za 18 let. Dosáhl na ni tým, který vězel u dna ve střeleckých odvětvích, ale velkolepě válel ve všech ostatních disciplínách, závislých především na silné vůli. A té měly dospělou éru startující Češky na rozdávání - jako nejlíp doskakující a nejméně ztrácející tým turnaje a také jako tým neúnavně létající do protiútoků a inkasující pouhých 49 bodů na utkání!

Když se po národní rozlučce několika opor nedávné minulosti zdálo, že z dostupných zdrojů je bude v prvním týmu lvic nesnadné nahradit, ukázaly tyhle teenagerky, že nová vlna byla - jako by v utajení - už připravena v blocích. Nejdřív dobyla šesté místo na loňském mistrovství světa U19 v Maďarsku a letos ve stejné zemi i s řádně obměněným ansámblem navázala fantastickým stříbrem. Pokaždé pod vedením hloubavé dámy, která ví hodně o světě ženského basketbalu a rozhodně se o něm nebojí mluvit. Tohle je pohled nejen za kulisy jedné velké medaile v podání Romany Ptáčkové.

Paní trenérko, někteří vaši kolegové používají rčení, že zápasy vyhrávají hráči a prohrávají trenéři. Pokud s tím souzníte i vy, lze říct, že se vám teď do ruky dostala výjimečná generace, nebo ročníky hráček?
S tímhle náhledem nesouhlasím. Zápasy hráči s trenéry společně vyhrávají i prohrávají. A když to srovnám s hráčkami, které jsem vedla v minulosti, nemám ani pocit, že by šlo o výjimečnou generaci. Otázkou taky je, jak by to porovnání vyznělo vůči Evropě, nebo jak s tím zamával v jiných zemích covid, těch atributů je tak hodně. A zároveň si myslím, že na tomhle mistrovství mohl překvapit i leckdo jiný.

Sešlo se vám tedy v rámci jednoho turnaje vše, co se sejít mělo?
No, to se taky nedá říct. Oproti loňskému mistrovství světa U19 jsme z různých důvodů přišli o několik hráček. Hlavně se to týkalo Simony Fišerové jako velké opory a kapitánky týmu, která byla důležitá herně i po mentální stránce. V Ostravě má v ŽBL velkou minutáž Eliška Kubíčková, která se ale necítila v pořádku zdravotně. Pro zranění vypadla i Dominika Hynková, která hraje hodně v KP Brno. Těch ztrát bylo dost, a to nemluvím o některých omluvenkách dalších hráček, třeba z důvodu studijních pobytů nebo posezonních operací, což se ale v této kategorii stává. Na začátku léta to tak nevypadalo právě růžově. A to jsem ještě nezmínila (první rozehrávačku) Katku Zeithammerovou, která měla velkou absenci v přípravě a ještě těsně před mistrovstvím byla nemocná. K tomu bych měla doplnit i obrovský talent Lucii Svatoňovou, která si musela doléčit zraněné koleno. I pro tyto absence jsme tam měli dvě hráčky do 18 let, bez nichž bych si to neuměla dost dobře představit (18letou Kadlecovou a teprve 17letou Paurovou, jež je na snímku níže, v sestavě bylo navíc osmnáct i Ceralové, Hibalové a Vejvodové - pozn.). Spíš jsme tak spolu s asistenty měli obavy, abychom na šampionátu podávali slušné výkony. To stříbro je tak milé překvapení a určitě nadplán.



Při tolika absencích dosáhnout na stříbro, to byste s kompletnější sestavou už museli jít na titul...
Kdyby tam byly ještě ty zmíněné hráčky, tak si pak říkám, že bychom ten titul museli mít. Chybělo opravdu málo, možná jen trochu lepší zdraví Katky. A pak i Simči Fišerové. Ale ještě zpět k té výjimečné generaci - teď to ještě nedokážu říct, ukáže se to až za několik let.

Je ulovení stříbra v dané sestavě i senzací? A zároveň velkou věcí proto, že už se po úspěších kadetek nebo osmnáctek přidala i nejstarší mládežnická kategorie?
Je to tak. Já jsem dosud zažila jediné evropské finále, s kadetkami v roce 2006, i tehdy proti Španělkám. Hezky se mi tak uzavřel kruh. Finále ve dvacítkách je samozřejmě mnohem víc a je to obrovský úspěch. Zpětně mě ale trochu mrzí, že jsme neměly svůj den v ofenzivě. To ale přičítám těm sedmi zápasům v devíti dnech, což je obrovská zátěž při té rotaci ne úplně ve dvanácti hráčkách.

Na turnaji měl váš tým nejnižší průměr ztrát, ale v rozhodné čtvrté čtvrtině finále bylo ztrát víc, navíc se přidaly i minely zpod koše. Nakumulovala se tu únava z celého turnaje v nejnevhodnější moment?
Hrálo to velkou roli, ale nebylo to jen tím. Španělky hrály celé mistrovství ve větší rotaci, taky byly absolutně nejlepší v ziscích a v bodech po ztrátách soupeře, na což jsme naše hráčky připravovali. Navíc tam chodily na hranu a myslím, že i za hranu faulů, ale to se celý turnaj hodně pouštělo a ten trend, jak jsme slyšeli, je a bude. U nás by dobrá polovina z těch zákroků byla faul a naše hráčky na to nejsou ze soutěži mládeže, ani dospělých připravené. Pro mě tak ty ztráty byly i logické, protože říkat to nestačí, musí se to zažít.  

Dolehla pak těsná pětibodová porážka na vaše děvčata hodně, když titul byl tak blízko?
Holky byly strašně unavené, některé dohrávaly i pod prášky a chvíli pak byly nešťastné. Nějakých dvacet minut po skončení zápasu to bylo znát, každá si uvědomovala, že taková šance se nemusí opakovat a my ji nedokázali využít. Holky ale taky věděly, že do toho po stránce nasazení daly úplně všechno. Když pak dostaly na krk medaile a začaly slavit i s rodiči, už si to i dokázaly užít.



Bylo, nebo nebylo loňské šesté místo na MS U19 signálem, že by tyhle ročníky mohly i letos dokázat něco většího? Ptám se i proto, že loni o úspěchu hodně rozhodovaly až výhry v osmifinále nad Brazílií a pak nad Španělskem v souboji o páté až osmé místo.
Řeknu to takhle - kdyby loňský tým zůstal pohromadě, byla bych o hodně klidnější, protože jsem viděla, jak reaguje v těžkých zápasech, a toho vítězného ducha z Debrecenu jsme si do letoška chtěli přenést. To sebevědomí týmu by bylo od začátku vyšší, než bylo teď, ale zase jsme šli do základní skupiny s určitou pokorou a to taky není na škodu.

Jsou největším znamením toho, že se povedlo, něco výjimečného, dva triumfy nad Francií, která má obvykle silově, výškově a atleticky skvěle vybavené týmy? Vy jste ji přitom ve skupině přemohly na doskoku i v bodech zpod koše a v semifinále jste ji donutily ke 20 ztrátám...
Když jdete do zápasu v roli slabšího, samozřejmě hledáte veškeré možnosti, jak eliminovat přednosti soupeře, výškovou převahu, a kde být lepší. Na to jsme byli připraveni, hráčkám to stále opakovali a taky bylo nutné udělat něco navíc. My jsme tak měnili obrany, abychom jim narušili organizaci hry. Já bych tam tým pochválila za zesilování krytí pod košem, kde muselo o míč bojovat víc hráček než třeba v poměru 2 na 2. Výpomoc z perimetru musela být opravdu velká.

Se 177 centimetry v průměru jste zřejmě patřily k nejmenším na turnaji...
No, na FIBA se kolikrát používají údaje už z kadetek, takže hráčky tam mívají často uvedené o hodně menší centimetry. Rozhodně ale v naší skupině všechny zbývající týmy byly hodně vysoké, v jiných ale naopak ne. Ani Španělky ne. My si ale ve skupině zkusily hrát proti vysokým, což bylo dobře, a pomohlo nám to.



Tak či tak mít s nijak zásadně výškově vybaveným týmem nejlepší doskok na turnaji, o tři lepší než silné Francouzky, mít druhý nejlepší útočný doskok, který vás při neslavném procentu z pole hodně držel, toho si musíte považovat. A jak moc jste na tom museli v přípravě pracovat?
Tady musím říct, že k tomu musíte hráčky neustále nutit. Po celou přípravu, ve všech přátelských zápasech. Ještě po přípravném turnaji v Portugalsku jsem na tým byla naštvaná, protože jsme měly strašně málo útočných doskoků. Museli jsme to tak holkám omílat pořád dokola. Říkali jsme jim, že je nám v danou chvíli jedno procento střelby, nebo kolik dáme v útoku, ale že se musí bojovat o každý míč. Na mistrovství se to pak najednou úplně otočilo. Nevím, jestli se do té doby holky šetřily, nebo si uvědomily, že tu práci je potřeba udělat.

Napadlo by vás před turnajem, že by tým mohl být na doskoku nejlepší?
To v žádném případě. Jelikož už jsem ale v mládežnické reprezentaci pár let zažila a sledovala i naše jiné výběry, tak my jako Češky máme z nějakého důvodu vždycky slušný útočný doskok. Jsme tam ochotné jít ve více lidech, nebo máme tu vůli, to neumím posoudit, ale i když ty týmy byly menší, s útočným doskokem jsme nikdy neměly problém.

Sahat po titulu s průměrem 62 bodů, se střelbou z pole 34 procent, s trojkami dvacet procent a s druhými nejhoršími šestkami, stoupá tu hodnota vašeho stříbra? Anebo vás spíš mrzí, že ta procenta nebyla lepší?
No, já to holkám nemůžu zazlívat, protože každá chtěla dát zpod koše, každá chtěla proměnit šestku. Je to ale ohromná škoda, ta čísla nejsou právě dobrá. Stalo se nám to bohužel ve finále, částečně i kvůli té tvrdosti Španělek, takže některé střely byly pod velkým tlakem, byť tam byla i některá jednoduchá zakončení. Ono to ale vždy bývá tak, že nedá první, druhý, třetí hráč, což znám i z ligy, a prostě se navzájem „nakazí”. Tak jako se zase jindy stane, že dáte první trojku a najednou je z toho kanonáda, protože všechny hráčky „chytí slinu”. Když ale opakovaně nedáváte, už i celá lavička si říká: „Jéžiš, co když taky nedám?”. Do těch hlav se to dostane a to se nám bohužel stalo v tom finále.

S nadsázkou řečeno jste na turnaji odehrály tři opravdu těžké zápasy, z toho dva jste zvládly. Zbytek startovního pole jste už drtily. Je to velké překvapení?
Pro mě docela jo. Zažila jsem šampionáty „dvacítek” dřív a přišlo mi to vždy vyrovnané, pomalu od 13. místa po třetí, že pak šlo o pavouka, na koho narazíte, kdo vám víc vyhovuje. Prostě ne všechny týmy tu byly v top formě, asi i covid se do toho promítl. Na druhou stranu v zápasech, kde jsme vyhrávaly o dvacet, jsem i poměrně dost střídala a byla šance si odpočinout. Nebýt toho, nevím, jestli bychom vydržely až do finále těch sedm zápasů.



Vlastně jen dvě hráčky, Zeithammerová (na snímku výše) a Malíková, točily přes 25 minut, jinak to bylo mezi 20 až 23, což se týkalo i členky All-Star pětky turnaje Kadlecové. Bylo to ve vaší osmi až devítičlenné rotaci vynucené tím šíleným programem utkání?
Určitě jo. Pokud chceme hrát tak agresivně, jak jsme hrály, s celoplošnou obranou, s aktivním útočným doskokem, kdy se každá hráčka vydá na sto procent, tak podle mě nemůžete hrát ani třicet minut. Třeba Francouzky nebo Španělky se takhle prezentují na každém mistrovství, kdy hrávají ve dvanácti lidech. A to je cesta, tyhle turnaje nejde v sedmi osmi s průměrem 30 minut zvládnout.

I s tou obětí, že ofenzivně nadprůměrné hráčky nejsou ve hře tolik...
Ano, navíc i střelci si musí plnit své defenzivní povinnosti. Třeba Valentýna Kadlecová je s kondicí na štíru, což platilo i loni. Po třech čtyřech minutách na hřišti slábne a musím ji střídat, navíc musíme brát v potaz, že je věkově mladší (18 let) a je znát, že ještě nemá z čeho brát. I tělesnou konstitucí je velmi štíhlá a patří k těm, které je nutné střídat.

Nikdo z vašeho týmu neměl dosud zásadní zkušenost s reprezentací dospělých. Vzrůstá cena stříbra i tím?
Tady je spíš důležité, aby holky měly zkušenosti z ŽBL, což naštěstí bylo, ale rozhodně ne celý tým. Možná půlka měla větší minutáž v lize.

Vy se tímto turnajem prozatím loučíte s rolí kormidelnice v mládežnických reprezentacích. Loučíte se kariérním úspěchem?
Tak, zopakovala jsem stříbro z kadetek. Byla by to pohádka, završit to zlatem. Když jsme ale do Maďarska odjížděli, tak bych brala jako krásnou jakoukoli medaili. Velký úspěch to je, ale za kariérní ho nepovažuju. Letos jsem byla spokojená i se sezonou v Hradci Králové (ligový bronz s ženami, jež Ptáčková vede), se staršími dorostenkami jsme dokonce po dlouhých letech vyhrály titul. V reprezentaci to stříbro možná bylo nejvíc, ale já si nedělám žebříček, chci vždycky uspět s týmem, který vedu, a nerozlišuju, jestli jde o „devatenáctky” v Hradci, nebo o „dvacítky” v reprezentaci.

Koho z aktuální sestavy lvic U20 byste si hned vzala do národního týmu dospělých, jejž jste nedávno převzala?
Jsou hráčky, které už mám vytipované a které ten potenciál mají. Petra Malíková už ví, že je pozvaná na nejbližší sraz. Dvě hráčky, které teď pokračují s reprezentací U18, nemůžou, protože je nemůžeme přetížit. A určitě pak budu uvažovat o Katce Zeithammerové, které věřím, že na to má, ale měla tolik zdravotních problémů, že aktuálně nemá význam, abych jí po dvou týdnech volna dávala při nadcházejícím srazu takovou zátěž.

Aktuálně se jistě musí řešit, kdo zastoupí odcházející opory z týmu dospělých, kdy navíc poslední tři EuroBaskety skončily už v základní skupině. Když loni a letos přišla dvě slibná umístění z předpokoje dospělého basketbalu, je ta nejbližší budoucnost o něco světlejší?
Mohlo by to tak být. A je to i motivace pro hráčky, když vědí, že v této věkové kategorii se Evropě vyrovnají. Jistě, v dospělých už je to jiné, sejde se tam víc různých ročníků, ale minimálně ta šance je a holky by to mělo hodně motivovat k další práci. Musíme všichni doufat, že to může být lepší. Evropa je neskutečně vyrovnaná, ale proč v té konkurenci, která nás čeká spíš výš než níž, nebýt?

Mění se nejen český národní tým, ale i ostatní reprezentace, kde postupně odcházejí ty velké opory, z nichž šel strach. Vy máte eurodění dost zmapované, tušíte, zda v těch hlavních zemích dorůstají nové hvězdy podobných kvalit, nebo tomu tak spíš není?
Je to přesně tak, může se to stát. Nemám pocit, že bych teď viděla na mistrovství skutečně hvězdné mladé hráčky. Několik velmi dobrých tam hrálo, třeba v týmu Maďarska, kterému ale turnaj nevyšel a pak se mi strašně líbila italská křídelnice Panzera. Na druhé straně u Španělek nebyla jedna hráčka, která by vyloženě vynikala. Těžko ale předjímat budoucnost.



Pojďme k nové hvězdě vašeho výběru, Valentýně Kadlecové (na snímku výše), jež to dotáhla až do nejlepší pětky turnaje. Její průměr 11 bodů nebyl až tak výjimečný, ale střelecká odvaha, atletické předpoklady, samozřejmá palba z driblinku i z velké dálky, s až „mužskou” suverénností, i pohybová podobnost se Španělskou Albou Torrens, Ukrajinkou Alinou Jagupovou nebo hvězdnou Dianou Taurasi napovídají lecčemu. Je to hráčka, která má to cosi extra, o čem váš kolega od mužů Ronen Ginzburg říká, že to nejde naučit?
No, Torrens i Jagupova jsou pořád atleticky úplně jinde. Ani Valča nepřipomíná mužský styl. Co si ale cením, a co je její obrovskou devizou, je mentální nastavení střelce už od nejmladších kategorií. Jednou by tak mohla nahradit i takové střelkyně, jakou byla Katka Elhotová. Je jednou z mála, která je vychovávaná k tomu být primárně střelkyní. V tomhle máme v Česku co dohánět, protože těch hráček, které jsou v tomhle podporované, je zoufale málo. A pokud je k tomu odmala nevedeme, těžko takové budou v dospělejších kategoriích. Valča prostě chce dávat body, dává je a je tak nastavená.

Už v kadetkách byla star rozehrávačka Kateřina Zeithammerová, u níž bylo otázkou, zda si své přednosti dokáže přenést při výšce kolem 160 centimetrů i do starších kategorií. Jak tenhle aspekt vidíte vy?
Začínám být stále víc přesvědčená, že na to má. U malých hráčů musí být něco nadstandardního a ona je opravdu nadstandardně rychlá a má k tomu i obrovskou vůli. Ještě potřebuje zlepšit střelbu z dálky, být v ní odvážnější a pak bude těžko zastavitelná. Navíc její největší devizou pro mě je, že je naprosto skvělý obránce. Tu šanci tak má velkou.

Největší devizou byla obrana i v případě celého vašeho týmu. S celoplošným tlakem, velkou aktivitou ve vymezeném území, se spoustou výpomocí. Jak dlouho jste to museli pilovat?
Dlouho (usměje se), byť letos na to bylo mnohem méně času než loni. Je to o poctivosti na hřišti, ale musí tomu i něco předcházet v přípravě. Záleží, jestli v tréninku věnujete obraně aspoň půlku času ve srovnání s útokem. Myslím, že spousta trenérů inklinuje k poměru 10 procent obrany a 90 procent útoku, aby to do mistrovství vůbec dali nějak dohromady. My se ale snažili čas dělit spravedlivě. Využívali jsme celoplošnou osobní obranu, asistent Tomáš Holešovský se hodně věnoval zónovému presinku s návratem do zónové obrany a to všechno dělalo soupeřům problémy.

Týmy jste nutily ke spoustě ztrát, většinou kolem dvaceti, a většinou i k velmi nízkému procentu trojek. Bylo to součástí plánů?
Nějaký záměr by měl mít každý trenér, aby co nejvíc narušil soupeři organizaci hry a donutil ho ke ztrátám. Tohle zaměření tak bylo jednoznačné, usnadnilo nám to dost dalších věcí a mně to přijde jako samozřejmost.

Naopak vy jste ztrácely nejméně, padá to hodně na ramena rozehrávačky Zeithammerové?
Tohle je pro mě trošku překvapení, protože v přípravě s Německem i na turnaji v Portugalsku bylo ztrát hodně. I tohle jsme tak museli dokola omílat, že míče je nutné si vážit, i přesto, že chceme hrát rychle. Ale je to hodně i o té rozehrávačce, která dokáže udržet míč i pod tlakem.

Spokojená jste mohla být i s rychlým přechodem do útoku a nejspíš i s hrou 1 na 1, kde si člověk říká, zda s ní neměl víc společného asistent Martin Bašta od mužů USK Praha...
To zase ne, ale bavili jsme se o tom. Dělali jsme si z toho i legraci. (usmívá se) Martin měl ale na starosti hlavně výběr útočných setů soupeřů plus skauting jejich obran. Pokud jde o tu hru 1 na 1, určitě bych si představovala, že bychom v určitých chvílích mohly být ve hře chytřejší a mít větší přehled, měly jsme ale víc hráček zvyklých hrát 1 na 1, byť někdy i bez zvednuté hlavy, aby se líp viděly. A někdy jsme se proto na ně i zlobili. K té individualistické hře vás dost často tlačí i kvalitní obrana, kdy vám nedá prostor, a hraje jen hráčka s míčem. Jinak platí, že celkově to mělo být víc vybalancované. A pokud jde o protiútok, představovala jsem si, že ty chyby obran budeme využívat ještě daleko lépe. Snaha tam ale byla, jen nám někdy chyběla větší kvalita a delší čas na přípravu, kdy letos bylo jen pět přátelských zápasů. Loni ten počet byl dvojnásobný.

A co dvacetiprocentní trojky, znamenají, že jste nebyly týmem vyložených střelců?
V tomhle bychom měli přidat. Jak jsem už řekla, moc střelců nevychováváme. Snad jen Valča Kadlecová byla ochotná to zvedat i v těžkých chvílích a nebát se toho. To procento bych ráda měla lepší. A to jsme v přípravě střílely opravdu hodně, až někdy hráčky říkaly, že toho tolik nenastřílely za celou sezonu. Ani tak to ale nestačilo. Je to otázka dlouhodobé práce.

Hrály jste spíše s nižšími sestavami, i kvůli menšímu počtu vyšších hráček, což je trochu už tradiční nedostatek českých národních týmů. Bude tomu tak i dál?
Tohle je hrozně složitá otázka. Někdy hrajete i v těch menších sestavách o něco líp, agresivněji, rychleji dopředu, jste třeba i kontaktnější. Jistě, kdyby byla 188 vysoká hráčka atletická, důrazná a tvrdá, je to super, ale takové teď nemáme. Neumím odpovědět na to, kde jsou, nebo jestli jim dáváme málo šancí v kadetkách, ale určitě je to bolest všech reprezentačních výběrů.