Naděje, pak zrušený let. Izraelský horor Březinové

Ještě nějaký čas bude hledat vnitřní rovnováhu a psychickou pohodu. Poslední dny byly pro basketbalistku Renátu Březinovou, bývalou kapitánku národního týmu, emočně extrémně vysilující. Kéž by to bylo kvůli vypjatým sportovním bitvám. Jenže třiatřicetiletá pivotmanka prožila v Izraeli dny hrůzy a strachu po útocích ozbrojenců z radikálního hnutí Hamás, kdy několik dnů marně čekala na návrat domů.

Teprve v noci ze čtvrtka na pátek přistála v Praze s dalšími zhruba čtyřiceti evakuovanými Čechy, pro které vyslala vláda repatriační let do Tel Avivu. 

„Nejsem v dobrém rozpoložení, psychicky určitě necítím pohodu. Potřebuji se nějaký čas srovnat. Za poslední týden jsem toho moc nenaspala. Bojíte se, kdy znovu zazní siréna, spánek je mělký, každý zvuk vás probudí. Zažít na vlastní kůži válku a bombardování není opravdu nic příjemného,“ svěřila se Březinová, která ještě na letošním EuroBasketu vedla české basketbalistky jako kapitánka.

Nejprve jí v další kariéře lákal návrat domů, ale nakonec se domluvila na novém angažmá z izraelským klubem Elitzur Ramla. Jenže v novém působišti strávila pouhé dva týdny bez jediného odehraného utkání, než začala válečná hrůza. 

Kde vás zastihly první raketové útoky Hamásu?

Pár dnů předtím jsem se z domu, kde jsem bydlela s polskou spoluhráčkou, přestěhovala do svého bytu a několikapatrovém domě. V sobotu ráno jsem se probudila, najednou zazněla siréna. Myslela jsem si, že je to nějaký požární signál, protože něco podobného jsem předtím zažila. První reakce byla, že někde hoří. Jenže sirény houkaly pořád, skla v oknech se třásla. a když jsem se podívala do telefonu, už jsem tam měla strašně zpráv. Od lidí z klubu, že je to bombardování a ať se schováme do úkrytu. Přijela za mnou spoluhráčka i s jídlem, volal mi týmový manažer, jestli jsem v pořádku a že můj úkryt je kuchyně. Vysvětlil, že když zazní siréna, nějakých šest minut se musím krýt. A takhle to trvalo dvě hodiny. Siréna, schovat se, pak zase vyjít. Pochopíte, že se bojíte o život. 

Místní spoluhráčky vás uklidňovaly, že takhle se to občas děje, je to tak?

Líčily mi, že to zažívají každý rok. A od základní školy se na takové věci připravují. Izraelská raketová obrana je dokonalá, takže ony opravdu svým způsobem zůstávají v klidu. Ale když to trvalo déle, došlo jim, že tentokrát jde o rozsáhlý útok. Při každém zvuku ve vás hrkne. Lidé z klubu byli skvělí, opravdu se starali, neustále volali. Dovezli mi i novou televizi, protože ta moje nefungovala. Ukázali mi velký úkryt na ulici pro více lidí, kam jsem chodila při dalších bombardováních. Strach máte pořád, ale postupně vám některé věci přijdou skoro normální. U mě se pak přidal ten strach, jak se odsud dostanete domů.

Vaši blízcí museli doma trnout...

Když voláte mámě a slyšíte, v jakém je psychickém stavu, musíte být silní vy. Doma sledovali zprávy celý den. Já se snažila uklidňovat, říkala, že jsem v pořádku a všechno bude dobré. Pokoušela jsem se přihlásit do systému DROZD (projekt Dobrovolné registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí) a čekala, co bude. Ještě v sobotu volal trenér s tím, že v neděli se bude trénovat. To asi ještě nikdo nečekal, že tentokrát je to jiné. Jenže pak už kolovaly zprávy a videa, co strašlivého se dělo u hranic s Gazou. 

To už jste se snažila odcestovat do vlasti?

Od začátku. V neděli volal trenér, že letadlo odváží sportovce do Larnaky, jestli chci na Kypr. Hned jsem kývla. Jenže za dvě hodiny byl let zrušený. Pak se řešilo, že máme začít hrát EuroCup doma s Edinburghem a je ve hře výměna pořadatelství. Ale ani do Skotska se pak letět nemohlo. Když jsem volala na českou ambasádu, řekli mi, ať zkusím jít na letiště a protlačit se do nějakého komerčního letu do Evropy. Tam strašně lidí, nervozita, panika. Žádný brzký odlet nebyl k dispozici, poradili mi stoupnout si do nejdelší fronty u izraelské společnosti El Al. Tři hodiny ve frontě, pak mi jeden pán přišel říci, že letenky došly… V ten moment jsem se ještě proklikala na úterní letenku do Budapešti, kamarádi z domova mi zase našli let se Smartwings na čtvrtek do Prahy, že ten určitě poletí. A najednou se na letišti rozběhl dav lidí a křičel. To už jsem si říkala, jestli někdo nepřišel zabíjet a že tam umřu. Strašný. Taxíkem jsem odjela domů a za další dvě hodiny let do Budapešti zrušili...

A všechno se řešilo nanovo?

Hledáte další a další lety. Do toho jsem zjistila že polská spoluhráčka už je doma, že vláda poslala dva repatriační lety. Maďarsko také, Slovensko se chystá. Byla jsem frustrovaná, protože mně na naší ambasádě řekli, ať si hledám komerční let. A v té frustraci jsem si postěžovala na vládu na sociálních sítích. Nechtěla jsem nikoho urazit, chtěla jsem se jen dostat domů. Prostě jsem to dala na internet a věřila, že se něco pohne. Že přece nejsem jediný Čech, který tu volá o pomoc. Když jsem se dozvěděla, že přiletí ministr zahraničí Lipavský, hned jsem volala na ambasádu. Ale tam mi pověděli, že let už je plný. Ale že už evidují víc lidí a pošlou zprávu, jestli budou další.

Pomoci se vám snažil i předseda České basketbalové federace Miroslav Jansta.

Volal mi, vysvětlila jsem mu celou situaci. Pak vyjednal, že Smartwings pošle letadlo na jih Izraele do Ejlatu. Jestli se tam můžu nějak dostat. Jedinou šancí bylo sednout na linkový autobus, jet blízko pásma Gazy na letiště. Ale vidina, že ránu budu sedět v letadle, byla silná. Cestou létaly rakety, museli jsme do krytu. Jela jsem do Beer Ševy, řidič i místní byli skvělí, snažili se pomoci. A už tam byla spousta vojáků, což mě také uklidnilo. Do toho však volal pan Jansta, že ten let zase zrušili. Dvacet minut od letiště jsem se dozvěděla, že se trmácím na nic…

Jak jste sebrala energii na další varianty?

Napadlo mě, že celkem blízko je letiště za egyptskými hranicemi a zjistila, že odtamtud letí ve středu spoj do Katovic. Pan Jansta volal na ministerstvo zahraničí, začali mi vyřizovat víza. Pak se ozvala klubová manažerka, že mají let do Říma, abych se rychle vrátila do Tel Avivu. Do toho informace, že bude další vládní let, místo Říma se vzápětí řešily Atény… Nakonec mě pan Šebek, předseda Národní sportovní agentury, dostal na seznam vládního letu. Proto jsem se z Ejlatu vydala zpátky do Tel Avivu. Na ambasádě mi potvrdili, že se mnou počítají a v kolik je sraz na terminálu.

Musela to být obrovská úleva.

Něco neskutečného. Nejkrásnější pocit, ohromná úleva. Ale naplno jsem uvěřila až ve chvíli, kdy letadlo vzlétlo.

Máte teď vůbec myšlenky na basketbal?

Klub se snaží najít alternativu, pokusí se asi na čas přesunout někam do Evropy. Podobně, jako to mají některé ukrajinské sportovní kluby. Na druhou stranu nevím, jestli by holky dokázaly opustit rodiny. Hlavně všichni doufají, že se to u nich dá brzy všechno do normálního stavu. Smlouva mi neskončila, pořád ji mám. Jsem hráčka a můj úkol je se připravovat a udržovat. Zatím budu trénovat sama, možná později někam zavolám, zda bych se mohla připojit do týmového tréninku. A až mi z Ramly zavolají a řeknou, dojeď tam a tam, vyrazím.

Vyvázat se ze smlouvy a hledat jiné angažmá vás nenapadlo?

Přestup jinam neřeším, to klubu nechci udělat, chová se ke mně skvěle. Jen pokud by přišli s tím, že se všechno ruší, nebude se hrát EuroCup a nebudu moci hrát, budu se rozhodovat o dalších možnostech. Ale teď to nemám v plánu.