MVP Hausknechtová: Teď mám medaili, na hodinky se dostane

Když v pohárovém finále sázela trojku za trojkou, její hra, střelba i příjmení poutaly stále větší pozornost. Ale kdo to vlastně je, ta Jana Hausknechtová? Čtyřiadvacetiletá 180 vysoká guardka, podle udávané váhy lehká jako papír, až do konce sezony 2013/14 vydatně zahřívala lavičku Hradeckých lvic. V ročníku 2010/11 u jejího jména vyskočilo 114 minut odehraných v ŽBL, sezonu nato 168, pak 150. V sezoně 2013/14 neodehrála nic, za další rok pouhých 36 minut a v minulé sezoně se protloukala první ligou v dresu Tišnova s průměrem 11 bodů za 24 minut. Až letos dostala v brněnském Handicapu první větší příležitost na nejvyšší ligové scéně, kde má dosud u pasu průměr 7 bodů za 21 minut.

Její produkce v pohárovém Nilfisk FINAL 4, kde se obsadila do role senzační top skórerky nových šampionek, byla tak doslova ohlušující explozí. V semifinále naložila Trutnovu 19 bodů za 30 minut a ve finále, které rozhodla, šla ještě o štok výš - 26 bodů za 36 minut! Trojky na turnaji měla 13/6, trestné hody 9/9. Její - i podle trenéra dosud nevelké – sebevědomí tak dostalo mocnou injekci, navíc se zlatou ražbou v podobě trofeje pro MVP FINAL 4.

Jano, teď, pár minut po skončení finále, stále ještě nevycházíte z údivu?
Nevycházím. A asi ještě chvíli z údivu vycházet nebudu.

Slyšela jste během pozápasového rozhovoru pro televizi, že jste byla zvolena MVP?
To jsem zjistila až potom. A bylo to nádherné. Nejdůležitější je ale vítězství, ocenění pro MVP bylo jen takovým „dodatkem“.

Šlo by si všechno tohle představit v sobotu, den před turnajem?
Těžko říct. Nebylo to lehké. Doufaly jsme, že Trutnov porazíme a ve finále už to bylo… Chtěly jsme KP potrápit a hrozně moc vyhrát, už proto, že jsme hrály doma. A nakonec to dopadlo. A MVP? To by mě nenapadlo nikdy. Musím za to moc poděkovat holkám, které mě v útoku výborně nacházely. Bez nich by se to určitě nestalo.

Jak přerod z hráčky, na kterou v Hradci několik sezon nezbývalo místo, až do role MVP FINAL 4 prožíváte?
Je to celé super. Na začátku sezony to nebylo lehké, protože jsem přišla z první ligy, kde taková úroveň nebyla. Přizpůsobování probíhalo složitě, ale doufám, že jsem se už trochu adaptovala. Snad je to i vidět. Ještě v Hradci jsem tu minutáž nedostávala a tady jsem ráda, že důvěru trenéra mám. Je to výborný pocit.

Spíš to ale vypadá, že ta adaptace na nejvyšší domácí scénu proběhla docela rychle.
Zase tak rychle ne. Trvalo mi půlku sezony, než jsem se do toho pořádně dostala. Finále jsem možná malinko rozhodla, ale bez holek by to určitě nešlo. Jsem ráda, že mi to vyšlo, i když tam byly okamžiky, které by být nemusely (zjevná narážka na 6 ztrát).

Kdo na vás v Handicapu dosud nejvíc pracoval? Hlavní trenér Viktor Pruša, nyní již asistent Jan Bobrovský, anebo specialistka na perimetrové hráčky Hana Horáková?
Podíl na tom mají všichni. A třeba před finále mi hodně pomohlo, že jsme šly na „kryo“ (terapie extrémního chladu působícího na organismus). To bylo výborné, protože mráz léčí.

To je poměrně překvapivý tah – jít do ledu pár hodin před takovým zápasem. Obvykle se chodí až po výkonu, nebo ne?
Nám to poradil náš fyzioterapeut, ještě nám k tomu přidal řepný koncentrát a ten byl taky výborný. Osobně bych řekla, že bez toho ledu by to ve finále bylo horší.

Kdy jste při basketbalu osobně zažila takovou atmosféru, která určitě předčila i vyvrcholení poháru mužů?
Naposledy jsem něco takového zažila v Hradci, kde chodila taky narvaná hala, ale tam jsem nedostávala tolik minut a na hřišti si to nemohla tak užít. Musím říct, že je výborné hrát před takovým publikem a chci fanouškům hrozně moc poděkovat. Byli skvělí, a to na obou stranách.

Když skoro nebyl slyšet klakson konce útoku nebo zapískání rozhodčích, jak se v tom hrálo a komunikovalo?
Nebylo to lehké. Musely jsme na sebe ještě víc mluvit, víc koukat, kde kdo stojí, muselo zaznít i víc ostřejších výrazů, abychom se dokřičely na spoluhráčku, ale zvládly jsme to.

Vy jste ale v té vřavě po každé ze svých čtyř trojek vypadala nebývale klidně, jako by to byla samozřejmost. Taková jste vždycky?
Ne, to určitě ne. Samozřejmost to nebyla, nějaké trojky mi taky nepadly, což mě mrzelo, ale pořád jsem si říkala, že to tam jednou padnout musí. Holky mi ale hlavně vytvářely volné pozice, většinou jsem na trojce byla dost sama.

Jakými zbraněmi jste na favorita chtěly vyzrát?
Hlavně bojovností, protože jsme věděly, že Královo Pole je na tom líp. Má cizinky, ale my se semkly, bojovaly jedna za druhou a daly jsme je.

Nebyla to ale jen bojovnost. V útoku vaše hra byla dost dobře organizovaná a v první půli jste chodily do koše, kudy jste chtěly…
Za to jsme rády. Máme hrozně dobré podkošové hráčky, které si umějí velmi dobře najít prostor a my zvenku jim pomáháme.

Už jste si stihla prohlédnout odměnu pro MVP - luxusní hodinky Lotus? Jak se vám budou nosit?
Ještě jsem je nestihla prozkoumat. Jsem ráda, že mám na krku medaili a na hodinky se ještě dostane.