Každý trenér se mnou může počítat kdekoliv, říká Vít Krejčí

Tenhle stále teprve 19letý guard ze Zaragozy má za sebou poměrně divoký první půlrok ve španělské ACB, tedy v nejlepší a nejnavštěvovanější národní lize kontinentu. A možná poprvé skutečně doceňuje to, že je, nebo spíš do budoucna rozhodně může být se svými dvěma metry perimetrovým univerzálem i na evropské top úrovni. I když mu šíbování na obě křídla dlouho nevonělo, nejspíš tuhle schopnost se adaptovat i mimo svou rozehru nyní oceňuje také Tomáš Satoranský, který hodně i díky tomu měl zajištěno větší penzum minut v NBA. K univerzálnosti celé pětice směřující světový basketbal, již teď snad nejvýrazněji ztělesňují bez podkošových mužů hrající Houston Rockets, se totiž stále vyvíjí. A Vít Krejčí má prst na tepu tohoto překotného rozvoje. Pomalu se už začíná protloukat i na hvězdná podkošová prkna. V ACB v dresu senzačně třetí Zaragozy, jež jen o dvě výhry zaostává za vedoucí Barcelonou, zasáhl v letošní sezoně do 16 z 21 zápasů s průměrem 3,3 bodu za téměř osm minut, přičemž za svých 124 minut je 16 bodů v plusu. A v základní skupině Ligy mistrů, již jeho tým ovládl, se dostal až na průměr 11 minut s 2,5 bodu v 11 utkáních. Právě v této soutěži mu měsíc starý domácí duel s litevskou Klajpedou – díky 9 bodům, 5 asistencím a +25 bodům za 25 minut - možná změnil celou sezonu. Teď k tomu na Valentýna přidal i 28 sekund ve čtvrtfinále své první mega akce s názvem Copa del Rey (Španělský pohár). A před strakonickým rodákem ještě do konce sezony možná stojí i další velmi slibné zážitky. Třeba už teď – v prvním okně evropské kvalifikace, kdy jej opět čeká litevský soupeř, jen zhruba o dvě patra výš.

 

Vítku, jaké největší zážitky jste si odvezl ze své první dospělé Copy, i přes těsné čtvrtfinálové vyřazení od domácí Malagy a vlastní skromnou půlminutku ve hře?

Snad nejlepší bylo, že všechny týmy bydlely na jednom hotelu, takže jsme všichni večeřeli i obědvali spolu, což byl skvělý zážitek. Zaprvé jsem tam potkal spoustu známých, mluvil jsem s „Balvanem“ (Ondřejem Balvínem, který byl na Copě s Bilbaem, naopak David Jelínek Andoře chyběl – pozn.) i s několika svými vrstevníky z ostatních týmů, což bylo super. Celá akce se jako vždy hodně propaguje, šli jsme i na velký mítink s médii, kam museli všichni hráči, a čtyři včetně mě jsme pak vyrazili do „fan zóny“, což bylo taky fajn. Spousta fanoušků, z nichž mnozí si lístky kupují už dlouho před Copou, protože velmi rychle mizí, pak patří k týmům, které se na turnaj třeba těsně nedostaly, ale oni tam stejně přijedou si to užít. Objeví se tam tak příznivci deseti až dvanácti týmů ACB, které o Copu bojovaly (do turnaje se kvalifikuje nejlepších osm po polovině základní části ACB, což je 17 zápasů – pozn.). Ve „fan zóně“ pak byla spousta her, které jsme hráli přímo s fanoušky i s dětmi. Je skvělé, jak se Malaga zaplnila tolika basketbalovými nadšenci, navíc bylo teplo, takže jsme i teď v únoru mohli být venku v tričku a kraťasech.

 

Vy jste v úvodu své první skutečné sezony v týmu ACB měl několik zápasů se slibnými minutami, ještě lepší časy píšete v Lize mistrů, ale pak se váš prostor v ACB zase krátil a někdy jste ani nenastupoval. Čím to bylo dané?

Já měl svým způsobem „štěstí“, že hráč na mé pozici, litevský veterán Seibutis, byl ze začátku zraněný, přičemž jeho návrat byl v plánu po čtyřech měsících. Mně řekli, že mi dají šanci a uvidí se. A podle vývoje situace buď někoho ještě podepíšou, nebo ne. Mně se docela dařilo, měl jsem kolem deseti dvanácti minut na zápas, ale Seibutis nakonec vypadl na celou sezonu a klub podepsal Dylana Ennise (188 vysokého guarda s jamajským, kanadským a srbským občanstvím – pozn.). A od té doby moje minuty spadnuly z dvanácti na totální nulu. Tím pro mě začalo špatné období, nevěděl jsem, co mám dělat, protože na pozici 2 jsem měl před sebou dva Američany, které bylo hrozně těžké předehnat. Pak ale přišel zápas proti litevské Klajpedě v Lize mistrů, kdy jsme měli zraněného rozehrávače a já naskočil jako druhý rozehrávač, kterého jsem ten zápas hrál snad poprvé v sezoně. Našemu zbývajícímu rozehrávači se ten zápas nedařilo a já odehrál 25 minut s 9 body a 5 asistencemi. Fakt se mi to povedlo a od té doby mě trenér na rozehru tlačí víc, protože i on ví, že ať dělám, co dělám, na „dvojce“ to přes ty Američany budu mít hrozně těžké. Teď se nám navíc zranil kubánský centr Justiz, takže se celá sestava posunula a já byl v posledních třech zápasech ve druhé vlně dokonce jako „trojka“. To pak hrajeme na perimetru rozehrávače prakticky všichni a mně se právě tyhle zápasy povedly (6 minut s 5 body, 14 minut se 6 body a 7 minut se 7 body!, navíc se dvěma výhrami – pozn.) Tím jsem si snad zajistil, že ve zbytku sezony nějaké minuty budu mít.

 

Vaše dočasné odsunutí do role sedícího náhradníka bylo dané čistě jen hráčskou kvalitou obou amerických kolegů, nebo i počtem cizinců v týmu?

Ja mám díky působení ve Španělsku od mládežnických kategorií už status domácího hráče. Situace byla nastavená tak, že vedle mě s námi bude ještě jeden dokonce mladší kluk, který ale měl většinu sezony strávit s týmem ve čtvrté lize. Při zranění Seibutise s námi ale i on zůstával pořád a po příchodu Ennise jsme se ve hře asi tři zápasy střídali.

 

I když jste ani v úvodu sezony neskóroval mnoho, skoro každá vaše akce byl dunk nebo nějaký „highlight“ jako úžasná asistence za zády při nájezdu proti Barceloně. Zaujal jste?

Je pravda, že každý zápas tam něco bylo a že se mi ten začátek sezony povedl. I s trenérem jsme mluvili o tom, že první rok v ACB je těžké přijít na hřiště, a když na to člověk není zvyklý, vystřelit tři trojky s tím, že budu věřit, že všechny proměním. Prostě je tam ta nervozita. Proto jsem měl hodně sbíhat ke koši, běhat do protiútoků a z toho získávat koše. Navíc právě protiútoky třeba ze získaných míčů jsou moje silná stránka. Trenér po mně chce, abych byl v obraně agresivnější, a proto mám i víc faulů, což ale koučovi nevadí. Zase mám pak víc těch zisků.

 

Jak velkým počinem po váš tým bylo vítězství ve skupině Ligy mistrů?

V naší vyrovnané skupině se mohlo stát cokoli. Je znát, že klub se víc soustředí na ACB, ale chtěli jsme uspět, když jsme viděli, že se dá dostat do play-off, což v plánu i bylo. Jakmile se ale play-off ukázalo jako realita, chtěli jsme se dostat mezi nejlepší dva týmy, kde je pak hrozně velká výhoda domácího prostředí. A základní část jsme zakončili šesti výhrami v řadě. Pokud jde o mně, párkrát jsem byl v Lize mistrů i v základu. Basket v této soutěži je trochu jiný, není tak organizovaný jako v ACB, týmy se tam většinou skládají z většího počtu Američanů a je víc hry 1 na 1. Trenér mi tu věřil trochu víc, že tu hru 1 na 1 dokážu ubránit, a proto jsem dostával víc minut. Taky se to ale zápas od zápasu lišilo, podle toho, jak mě potřeboval.

 

Tušíte, na jaké pozici půjdete nejvíc do zbytku sezony? A co vlastně čekat od té další?

Já už se snažím nemyslet na to, co bude. Mění se to všechno zápas od zápasu. Trenér hraje s deseti lidmi, z nichž každý točí kolem 20 minut. A pak tam dá mě, nebo toho druhého mladšího kluka, který už teď ale moc nehraje. A na příští sezonu už nemyslím vůbec. Ani nevím, na jaké pozici teď budu. Zahraju prostě to, kde budu potřeba. Jen se chci soustředit na to, abychom se dostali co nejdál v play-off.

 

Mluvil s vaším koučem během sezony někdo z realizačního týmu reprezentace?

Nevím, jestli s ním mluvil přímo trenér Ginzburg, ale Luboš Bartoň (loňský reprezentační asistent) za mnou v Zaragoze byl a bavil se jak s trenérem, tak s asistenty, což rozhodně pomáhá.

 

V aktuální nominaci reprezentace jste veden jako rozehrávač. Budete jím? A čekáte solidní minuty?

(usměje se) Já nečekám vůbec nic, musím si to nejdřív vybojovat na trénincích, ať je to rozehra, nebo křídlo. To je jedno. Musím být pořád a na všech pozicích agresivní a tohle je jedna z mých největších výhod - že můžu hrát na „jedničce“ (rozehra), „dvojce“ (shooting guard) a s mými dvěma metry v podstatě i na „trojce“ (small forward). Každý trenér tak se mnou může počítat kdekoli.