Jakub Kudláček v 27 letech Jordanovým skautem pro Evropu!

Představte si, že je vám 27 let, před rokem a půl jste pověsili na hřebík hráčskou kariéru a jednoho dne vám zavolá generální manažer Charlotte Hornets Rich Cho a zeptá se, jak by se vám pozdávala práce evropského skauta pro jeho klub. Přitom víte, že ten klub patří největšímu hráči, jaký kdy běhal po basketbalových palubovkách. Michaelu Jordanovi. A vy pak tu práci navíc i dostanete. Že to nezní moc reálně? Možná, jeden tuzemec ale právě tenhle jackpot dokázal vyhrát. Je to bývalý reprezentační rozehrávač, který byl kariérně nejvýš během svých tří sezon v italské Lega Basket, a poslední rok měl na starosti chlapecký mládežnický basketbal v rámci České federace. Zasvěcení už vědí, že nový evropský skaut Hornets, který teď bude radit samotnému Jordanovi, se jmenuje Jakub Kudláček.  

Jakube, naskytla se vám nebývalá šance pracovat pro klub NBA. Jak k tomu došlo?
Dostal jsem nabídku být zodpovědný za evropský skauting Charlotte Hornets. Stalo se to tak, že si oni našli mě. Pozměnili organizační strukturu, člověk dosud zodpovědný za globální skauting (včetně Evropy) se přesouvá do Ameriky, kde bude mít na starosti univerzity, a otevřelo se jim tím místo v Evropě. Samozřejmě měli seznam lidí, kteří by padali v úvahu. Já se na něm ocitl taky, na čemž měly podíl i roky budované vztahy během mých zahraničních angažmá. Když mi zavolali, jestli bych měl zájem, řekl jsem, že jo a po telefonickém rozhovoru přišel několikahodinový pohovor přes skype, načež za mnou generální manažer přiletěl do Evropy.

Na co všechno se vás při tak dlouhém pohovoru vyptávali?
Bylo to docela obsáhlé a nejvíc překvapí, že primárně nejdou po té odbornosti, nebo se na ni ptají až ve druhém sledu. Na začátku se vás snaží poznat, kým vlastně jste. Já už jsem byl i několik týdnů v Americe na jejich tréninkovém kempu a dalších mítincích s klubem a důvod, proč jsem podle nich tuhle práci dostal, byla podle vedení Charlotte vášeň. To, s jakým zápalem a energií jsem o těch věcech mluvil.

Evropský skaut Hornets bude jeden?
Ano. Je to tak, že Hornets cítí, jak moc teď evropský basket hýbe celou NBA. A vzhledem k tomu, že ředitel globálního skautingu se přesunuje do Ameriky, tak sám majitel Michael Jordan chtěl, aby klub měl svého skauta přímo v Evropě.  

Už jste se s panem majitelem potkal?
Ještě ne, ale čeká mě to. Samozřejmě Michael Jordan je ikona našeho sportu, a až se budeme bavit u stolu o hráčích, a budu mu říkat, koho si myslím, že by měl draftovat, protože poslední rozhodnutí je vždycky na něm, tak počítám, že asi budu trochu nervózní.   

Vlastně vás teď platí Jordan, i to je pěkné si říct…
Vzhledem k tomu, že klub vlastní, tak to tak je. A jeho bratr Larry, jako šéf skautingu, je mým přímým nadřízeným.

Je vám 27 let, je to hodně výjimečné stát se skautem takhle brzy? Kolik takto mladých skautů v NBA působí?
Je to hodně mladý věk. Když jsem skončil s hraním, ve světě skautingu, který mě odmala vždycky lákal, jsem se už pohyboval. Běžně to ale trvá roky a roky, než člověk dostane příležitost dělat tuhle práci pro klub NBA na plný úvazek. A kdybyste se mě zeptali, jak se mi to podařilo, tak nevím. Dostal jsem tuhle příležitost rok a půl po konci hráčské kariéry, což je x-násobně rychleji, než tomu bylo u většiny skautů v NBA. Jdu do toho jako mladý, bez velkých zkušeností, a o to větší závazek odvést tu nejlepší práci to je.    

Ozvali se Hornets vyloženě sami, nebo byl váš přístup do výběrového řízení částečně zprostředkovaný?
Bylo to jinak. Zaprvé si ani nemyslím, že nějaké otevřené výběrové řízení Hornets dělají, a to z jednoho prostého důvodu – stejně jako dělají skauting hráčů, tak dělají i skauting svých ostatních zaměstnanců. Známosti jsou pak tím nejlepším doporučením. Vím, že měli připravený seznam asi dvaceti lidí, kteří pro ně připadali v úvahu. A pak šli jeden po druhém, kdy si o daných lidech všechno zjišťovali, co předtím dělali, jak pracovali, zjišťovali si reference z různých zdrojů a pak škrtali, škrtali, až se dostali na pohovory po telefonu, skypu a nakonec i osobně. Já sám jsem se o tuhle pozici aktivně neucházel a Hornets mě tak oslovili sami, přičemž dostali doporučení. Jednoho dne mi tak zavolal generální manažer, jestli bych neměl zájem si promluvit.

Kdo vás doporučil?
Byl to dosavadní šéf globálního skautingu, který se teď přesunul na sledování univerzit. Znám ho už dlouhé roky, protože dřív působil v Itálii a žil v Boloni, tedy kousek od Reggio Emilia, kde jsem hrával, a kam se chodil dívat i na naše zápasy. On je navíc trenérský specialista na rozvoj basketbalových dovedností a asi před osmi lety jsem si ho najal jako osobního trenéra na léto. Na rovinu mi řekl, že mě doporučil kvůli mé pracovní morálce, nadšení a mé vášni pro basket. A podle něj i kvůli tomu, jak jsem téhle práci rozuměl.   

Jaký to byl pocit, když jste se stal součástí té velké globální značky NBA?
Jistě člověk cítí hrdost, protože za vším je spousta tvrdé práce a vyžaduje to hodně energie. Oni taky musí cítit vaše ambice. A když tam pak přijedete a vidíte, jak to funguje, vidíte tu neuvěřitelnou pozitivní atmosféru a „drajv“, což oni popisují jako „open mindset“ (otevřená mysl). Do všeho jdou s neskutečným nadšením a zápalem, k čemuž se přidává i odbornost, protože tam tomu rozumějí všichni.

Jak bude vypadat běžný den evropského skauta?
Skaut má za úkol znát všechny hráče, jak ty vhodné pro draft, tak i ty, kteří už nemůžou být draftovaní. V zámoří jim říkají „profesionálové“, což jsou třeba Američané hrající v Evropě, nebo teď například Miloš Teodosič, který odešel z CSKA do LA Clippers. Skaut musí znát všechny hráče a podávat zprávy, kdo by podle jeho názoru mohl být vhodný pro jeho tým. Vy musíte vidět zápasy naživo, na videu, zjišťovat si informace, být v kontaktu s generálními manažery tak, aby váš klub dostával přesné informace, kdo tu je, kdo je dobrý a kdo by byl vhodný pro váš klub.

Co bude hlavním cílem vašeho snažení?
Cílem je dostat nejlepšího možného hráče, který jde vybrat na draftové pozici, která klubu připadla. Neřeší se, aby to byl Evropan, Američan, nebo kdokoli další, ale aby to byl ten nejlepší, a ti, co to rozhodnutí budou dělat, musí mít o hráčích všechny informace. Vědí tak od skauta, že daný hráč umí tohle a tohle a byl by vhodným kandidátem. Oni řeknou jasně, ale vzápětí nastupují další otázky – jak zapadne kulturně, jak se chová, jestli kouří nebo pije, jak je chytrý a milion dalších otázek, které je třeba zodpovědět, než si ho klub v draftu vybere. Hlavně pokud se vybírá hodně vysoko, neměla by se udělat chyba. Chyb, které za poslední dobu různé kluby udělaly, bylo hodně, a došlo k tomu i proto, že někdo neodvedl práci, jak měl, nebo klub neměl všechny potřebné informace. A to pak „bolí“. 

Dejte nějaký příklad.
Třeba Brandon Roy, číslo šest draftu 2006, kterého draftovala Minnesota a hned ho vyměnila do Portlandu. Tehdy prakticky celá liga věděla, že má špatné koleno. Některé kluby se tak rozhodly do risku s jeho angažmá nejít, protože chtěly hráče na delší dobu než na pár let. Portlandu to nevadilo, cílil na okamžitý přínos a považoval ho za vhodného hráče. Do hry celkově vstupuje milion kritérií a ohledů, podle kterých se hráči vybírají. Jistě teď je každý chytrý, když vidí Stepha Curryho, kterého si v roce 2009 vzali Golden State až na čísle 7, a před ním Minnesota vybrala na šestce (jiného rozehrávače) Johnyho Flynna (a ještě předtím na pětce Rubia), který později skončil v italské lize. Člověk si pak řekne – hele, oni si nevzali Curryho! Jenže to se snadno říká s odstupem řady let, tenkrát ale ani sám Curry netušil, jak může být dobrý. Je to tedy velká alchymie, kdy za každým výběrem v draftu stojí strašně moc práce, shánění informací, odsledovaných videí a pak i hodně rozhodování, co je nejlepší.

Kolik vás bude čekat cestování?
Určitě hodně. Skaut je pořád na cestách, v mém případě to bude hlavně po Evropě. A zhruba jednou za šest týdnů poletím do Ameriky na společné mítinky. Vzhledem k tomu, že Hornets mají po celých Státech spoustu skautů na různých místech, tak se jednou právě za šest týdnů všichni potkávají a baví se o hráčích – koho bychom měli sledovat víc, koho míň, kdo se jeví dobře. Když už budu v Americe, bude klub taky chtít, abych se šel podívat i na zápasy univerzit, abych dokázal líp porovnat evropský talent s tím americkým a pak mohl říct, že třeba ten a ten hráč by měl jít ve druhé polovině prvního kola. To by se ale špatně říkalo, pokud bych neznal americkou konkurenci pro daný draft.        

Vaše konzultace budou tedy prakticky permanentní.
Tak. Věci se řeší na denní bázi. Budu podávat zprávy, co jsem během dne dělal, koho jsem viděl, co jsem zjistil, a v podstatě hned ten den. Těch zpráv a skautů je tolik, že dělat tyhle reporty třeba jednou za půl roku, přišlo by najednou tisíce stránek. A vzhledem k tomu, že všichni zodpovědní lidi z klubu čtou všechny reporty skautů, aby věděli, co kdo dělá, musí se to dělat pravidelně.

Na jak dlouho máte kontrakt?
Na rok, což je v NBA běžné. U mě je situace specifická v tom, že generální manažer a celému vedení za rok končí smlouva. A samozřejmě víme, že svět sportu je strašně vrtkavý, dvakrát se vyhraje, dvakrát prohraje, přijde nový generální manažer a ten si může přivést nové lidi. Tímhle se ale nemá cenu zaobírat. Mně vždycky všichni říkali – řeš, co můžeš řešit, a to ostatní nech být. Já se tak musím hlavně snažit odvádět co nejlíp svoji práci.

Aktuálně nejžhavějším evropským zbožím pro příští draft je nejspíš Luka Dončič z Realu. Budete se snažit být třeba i s ním víc v kontaktu?    
Jedním z pravidel NBA je, že veřejně nesmím mluvit o hráčích. Jistě všichni vědí, že tenhle hráč je obecně v hledáčku, ale já k němu nesmím nic říkat.

Budete sledovat i českou ligu?
Primárně klub z NBA zajímají ti nejlepší hráči. V české lize se jich zatím moc neobjevuje, i když za posledních několik let se třeba z Nymburka do NBA dva nebo tři dostali. Chasson Randle po sezoně u Knicks čerstvě podepsal v Realu, Howard Sant-Roos teď hrál Letní ligu za Denver (ex-nymburský Dionte Christmas hrál v sezoně 2013/14 ve Phoenixu). I když tedy hlavní záběr v české lize nebude, tak pokud bych nevěděl, že se v ní pohybuje hráč, který by měl na to naskočit do týmu pro Letní ligu, do přípravného kempu nebo rovnou do sezony, byla by to samozřejmě fatální chyba. Pokud by nějaký klub za rok podepsal hráče z NBL, a já o něm během sezony vůbec nemluvil, asi by mi z klubu zavolali a divili se. To se prostě nemůže stát. Musí se tak sledovat úplně všechno, včetně třeba druhé italské ligy a podobně. Člověk si pak vytvoří síť kontaktů a spolupracovníků, kteří mi budou dávat informace typu – hele, tady je kluk, který by mohl být zajímavý. Čím míň potenciálních hráčů pro NBA se mine, tím líp.

Jak moc vám budou při skautování pomáhat technologie?
Samozřejmě hodně, takových věcí existují mraky. Technologiemi se v Americe pyšní. Jsou různé programy nebo databáze a já si den po zápase můžu sjet jen odehrané minuty daného hráče. Nebo si kliknu a kouknu se na všechny jeho koše nebo všechny ztráty. Tohle strašně šetří čas, ty databáze jsou velmi sofistikované, jsou ze statistického pohledu schopné sledovat prakticky vše a dávat nám informace o dění v reálném čase. Osobně si nedokážu představit, jak fungovali skauti před nějakými 25 lety. Když vidím, kolik je to práce, a jak moc je to náročné, obdivuju, jak to dělali. Tehdy jezdili se svými notýsky a viděli jen to, kde byli, případně existovaly nějaké videokazety.

Hodila se vám i poslední zkušenost, kdy jste na ČBF dělal šéfa mládežnických složek mužů?
To pomohlo hodně. Já jsem jako hráč pořád přemýšlel jako hráč a žil jsem život hráče. Když člověk zastaví svou kariéru, najednou splaskne ta bublina, která kolem hráčů je. Život profesionálního hráče je jiný a vůbec se nedá porovnat s ostatní realitou. Vstávat v 9:30, jít si zastřílet, pak na rehabilitaci, dát si siestičku a s čistou hlavou jít na druhý trénink, to je něco jiného. Práce na federaci mě strašně obohatila, úplně ze mě setřela ten pocit hráče, stal se ze mě pracující manažer a já budu vždycky nesmírně vděčný hlavně Michalu Ježdíkovi, který za to hodně bojoval, a samozřejmě i celému Výboru, a generálnímu sekretáři Michalu Konečnému, že jsem jako takhle mladý mohl dostat tak velkou příležitost. Snažil jsem se odvést tu nejlepší práci a myslím, že za poslední rok se udělala spousta skvělých projektů. Na jednu stranu mě tak mrzí, že odcházím od rozdělané práce, na druhou Charlotte byla nabídka, jakou jsem nemohl odmítnout.

A ještě povězte, čím vás Hornets zaúkolovali pro právě zahájený první měsíc nové sezony?
Úkoly jsou jasné. Já si vytvořím svůj seznam hráčů, kteří podle mě mají největší šanci být draftovaní příští rok, a podle toho si naplánuju rozvrh, kdy a kde kterého hráče budu chtít vidět. První úkol je si potvrdit, nebo si případně vyvrátit, jestli jsou ti vytipovaní hráči tak dobří, anebo zjistit, jestli existuje někdo jiný, kdo by tam mohl být místo nich. A potom o všech napsat zprávu. Souběžně budu samozřejmě sledovat i hráče, co už se na draft dostat nemůžou, nicméně prioritou určitě zůstávají hráči pro draft.