Ilona Burgrová jako hráčka, trenérka i matka

Velmi zajímavou basketbalovou a také životní cestu má dnes již bývalá reprezentantka Ilona Burgrová, navíc o ní umí výborně vyprávět. Do svého podcastu Psychologie výkonu v praxi si „Ilču“ pozval sportovní psycholog Václav Petráš, kde ji nechal vyprávět o roli začínající basketbalistky, opory národního týmu, ale také matky a trenérky přípravky.

Basketbalistka, která má na kontě stříbro z domácího světového šampionátu 2010, sedmé místo na olympijských hrách v Londýně 2012 či tři tituly z francouzské nejvyšší soutěže v dresu Bourges a euroligové prvenství s USK Praha, vyprávěla o různých tématech spojených s bývalou kariérou hráčky i současnou „kariérou“ trenérky přípravky a matky. O čem všem mluvila?

O zážitku z prvního zápasu v životě:

V mém prvním basketbalovém zápase jsem byla naprosto pohlcena atmosférou, ještě jsem neznala pravidla, ale už jsem chtěla hrát. Hned první koš, co jsem dala, byl vlastňák. Bylo vidět, že jsem byla plná emocí a nervozity.  

Jak se zbavit nervozity ze sportovního utkání?

Hodně pomáhá trénink, člověk získává zkušenosti, dostává větší sebevědomí, víc si rozumí se spoluhráči. Člověk postupně napravuje chyby z tréninků a v zápasech si je jistější. V těch největších zápasech ale i tak nervozita přetrvává. Já osobně jsem měla vývoj. Využívala jsem různé rituály, které mě uklidňovaly. Ať už se jednalo třeba o protahování nebo další věci. 

O roli trenéra a spoluhráčů v kolektivním sportu:

V týmovém sportu je důležité, že se můžete spolehnout na ostatní, když to nepůjde vám, což se může stát. Máte kolem sebe kolektiv lidí, který vám bude pomáhat nahoru. Potřebujete věřit svému okolí. Trenér je to často schopný vycítit už během rozcvičky, který hráč se jak cítí a každému pak vyhovuje jiný přístup. 

O studiu v USA:

Do USA jsem odjížděla s tím, že se za rok vrátím a budu pokračovat kariéře i životě tady v Evropě, což byla pro mě „berlička“. Po několika týdnech už jsem věděla, že to nebude jen rok a budu chtít využít všechny možnosti. Pro sportovce odcházející do zahraničí je záchrana sám o sobě ten sport, protože lidi kolem sportu jsou skvělí. Nabádám sportovce, aby vystoupili ze své komfortní zóny a začali poznávat ať už třeba fanoušky, nebo obecně další lidi. Ukáží vám kulturu z jiného pohledu a pomůže to.

O intenzitě tréninků na univerzitě South Carolina:

Na univerzitě jsme měli až tříhodinové velmi intenzivní tréninky, který byl navíc ohraničen přednáškami. Na druhou stranu to bylo kompenzováno rehabilitací a obecně péčí o nás. Někdy jsem měla pocit, že nás za 4 roky chtějí zničit, ale chtěli nás maximálně posunout. Překvapil mě také obrovský počet asistentů trenérů a dalších hráčů, kteří nejsou oficiálně součástí týmu, aby se jednotlivé drily mohly vždy dělat naplno. Lépe to pomáhá připravit se na zápasový tlak. Sama jsem se to pak snažila využívat v tréninku i v další kariéře.

O přístupu k tréninku v českém prostředí:

Přístup k tréninku bychom měli v Česku zlepšit. Já trénuji přípravku, tam to funguje jinak, ale uvažuji i o trénování starších dětí, kde už se k tomu musí přistupovat i s mentální složkou. To hráče může posouvat nejen sportovně, ale i lidsky, což je důležité. Mentální stránka se pak přenáší i do kariéry a života po sportu.

O využívání křiku v roli trenéra i rodiče:

Pro všechny by řev měl být až tou poslední variantou, kdy jsme vyčerpali ostatní možnosti. Jako trenéři i rodiče bychom se nad tím měli zamyslet, co budeme dělat, když toho budeme mít dost. Já se nejdřív nadechnu, vydechnu a pak teprve pokračuji, protože ten křik prostě nepomáhá, nikdo to nemá rád. Není ideální vyvíjet tlak tímhle způsobem.

O představách průběhů velkých zápasů:

Mě pomáhalo, když jsem si předem představovala, co chci. Večer před zápasem jsem si představovala, že ten zápas vyhráváme a prociťovala jsem si ty emoce, které chci cítit. To mi pomáhalo soustředit se na ten výkon a sejmulo to ze mě to břímě očekávání od ostatních. Radila bych, aby dva měsíce před akcí najednou člověk nezačal dělat zvláštní věci ať už jiný trénink, změna stravy nebo něco jiného. To už je pozdě si na zvyknout.

O negativních myšlenkách:

Negativní myšlenky nejdou úplně odstranit. Každý máme v hlavě svého kritika. Radím sportovcům vést s ním dialog ve vlastní hlavě. Uklidnit se tím, že mám věci na zápas natrénované a že to bude dobré. Sama sebe jsem přesvědčila o důvodech, proč jsem připravená. Těžkou situaci je dobré občas odlehčit vtipem. To na chvíli odvede pozornost, ale dlouhodobě to nepomůže. Musíme vypíchnout dobré věci z tréninku, silné stránky, které sportovec může použít. Ale musí to být pravda, aby se s tím sportovec dokázal ztotožnit. Nemůžete chválit za všechno. Hráč vás pak bere vážně jako někoho, kdo dává pozor, na to, co se děje na hřišti. Přijde mi fajn vyvarovat se toho obecného, že to bude dobré. Občas stačí říct jen, že víte, že je nervózní.

O partě v týmu, který skončil druhý na MS:

Na MS byl složen tým, který spolu trénoval dlouhé měsíce před šampionátem. Strávili jsme spolu spoustu času, takže i když jsem byla nervózní před prvním zápasem, tak jsem cítila, že jsem v rámci rodiny, která se za ten čas vytvořila. Pomáháme si, ale jsou jasně rozdělené role. Někdo bude hrát míň, ale ta role bude klíčová, když bude ta hráčka na hřišti. Všichni si uvědomovali, co se od nich čeká. To hodně pomáhá na nervozitu. Měli jsme skvělou kapitánku, která za nás komunikuje, postaví se za nás, a to ostatní povzbudí.  

O servisu, který tým na domácím světovém šampionátu měl:

Organizační tým se snažil, abychom měli všechno, co potřebujeme a neměli tolik okolních vlivů. Byl tam ale větší tlak médií na vyjadřování, rozhovory atd. Pořád jsme byli normálním týmem, neměly jsme nos nahoru. Šly jsme na pivo, protože nám přišlo v tu chvíli, že nám to udělá dobře. Kdo chtěl jít za rodinou, tak za ní šel. Věřili jsme si, že každý udělá to, co mu udělá nejlépe. V týmu je se všemi často jednáno stejně, ale nemá to dobrý vliv na kolektiv. Když někdo nejde na trénink, tak to neznamená, že by se chtěl ulít. Hráčka vyhodnotila, že jí ten trénink neudělá dobře v tu chvíli a má právo na rozhodnutí. Tehdy pan trenér Blažek byl trenérem psychologem, který s hráčkami mluvil a zjišťoval, co jim vyhovuje.

O určování cílů:

Hráčské dovednosti jsme bezesporu měly, jinak bychom v reprezentaci nebyly a k tomu se přidala ještě bojovnost, která strhla ostatní. To chce každý trenér mít v týmu hráče, který má energii a dravost, aby to předával jiným, kteří na to nejsou zvyklí. Zase jde o vystoupení z komfortní zóny a nechat se strhnout. Já si raději dám vyšší cíl a budu dělat vše pro to, aby se splnil. Ráda ho pojmenuji. Pokud se nesplní, tak nejsem špatný člověk nebo hráč, ale raději budu vždycky koukat výš. U týmového sportu je lehčí hledat další cíl. Protože co se podařilo celku je super, ale jedinec si může ohledně osobního rozvoje dávat další cíle. Dá se to ale určitě použít i u jednotliovců a můžeme se učit od velikánů jako Federer, Williamsová a další, kteří vyhráli, co se dalo a stále hrají, vyhrávají a pracují na sobě. Mění se jejich životní situace, jak mohou trénovat kvůli rodině a podobně. Není stejné vyhrát stejný šampionát v jednu chvíli nebo o pět let později. Dostává to jiné „grády“ v různých životních situacích, ale člověk se musí opravdu zamyslet, jestli tohle opravdu chce. 

Rada pro všechny:

Pokud si sport vyberete jako svou kariéru a vidíte se v tom, že ho chcete dělat dlouhodobě, tak za tím musíte jít. Neztrácejte radost. Sama vím, že jsem ji několikrát ztratila, ale dokázala jsem jí najít a to pomůže k dlouhodobé sportovní kariéře.