Chci, aby si lidé uvědomili, že tento stát formoval sport, říká ke "sportovnímu Oscarovi" Jansta

Úterní zápas Ligy mistrů mezi Nymburkem a lotyšskou Rigou (75:56) ozvláštnila přítomnost tvůrců basketbalového velkofilmu Zlatý podraz, kteří přijeli symbolicky předat dlouholetému prezidentovi nymburského klubu a současnému předsedovi České basketbalové federace Miroslavu Janstovi tzv. „sportovního Oscara“. Ten film získal v celosvětové soutěži sportovních snímků organizace FICTS (Mezinárodní federace sportovních televizí a filmů) v rámci galavečera v Miláně.

 

„Tohle byla první příležitost, kdy se scénáristi, producent, koproducent a herci mohli sejít a cenu panu Janstovi předat, a ještě u toho kouknout na dobrý basketbal,“ řekl ke speciální události režisér filmu Radim Špaček, který byl na zápase přítomen mimo jiné s herci Jiřím Vojtou, Martinem Kvapilem, Martinem Roskotem nebo producentem Jaroslavem Boučkem.

 

„Festival v Miláně je opravdu jako Oscary pro filmy o sportu, takže je to velmi prestižní cena. Není to jediný festival svého druhu, ale má spoustu mutací po celém světě, které festival v Miláně zastřešuje. U nás se organizuje SPORTfilm v Liberci, který jsme také vyhráli a díky tomu jsme se dostali do semifinále v Miláně. Film bodoval i na festivalu v Maďarsku, jedenáct projekcí proběhlo v USA a v Kanadě v rámci přehlídky českých filmů,“ vypočítává úspěchy svého snímku Špaček.

 

Ocenění bylo předáno Miroslavu Janstovi o přestávce zápasu přímo na palubovce a nejvyšší muž českého basketbalu si ho opravdu váží. Bez jeho podpory by totiž Zlatý podraz zřejmě nikdy nemohl vzniknout.

 

„Námět byl skvělý a obsahově to bylo také výborné. Film bohužel utrpěl na špatné načasování vypuštění do kin a propagaci. Je to ale nadčasový film a já jsem rád, že dostal takové ocenění, protože to něco znamená. Já sám jsem film viděl asi šestkrát,“ shrnuje své dojmy Jansta.

 

„Chci pomoci k tomu, aby si lidé uvědomili, že tento stát formoval sport. Byli to Sokolové v roce 1918, následně představitelé dělnických tělovýchovných jednot a samozřejmě sportovní svazy. Basketbalový svaz, který vznikl nejprve společně s volejbalovým a následně fungoval samostatně, po válce úspěšně reprezentoval Československo. Průřez dějin, který film ukázaly, je skvěle ztvárněn a sportovní stránka je neskutečně dobrá. Natočit tak kvalitní basketbalová utkání s nebasketbalisty je super výkon. Nejsilnější moment filmu je, když Československo vyhraje zlato, úsměvné je ubytování basketbalistů na šampionátu a závěr se zradou a následně českou hymnou mi u prvních promítání vyhrkl do očí slzy,“ dodává Jansta.       

 

Čísla sledovanosti Zlatého podrazu v kinech mohla být vyšší, ve sportovní, a hlavně té basketbalové komunitě byl ale snímek scénáristů Jiřího Závozdy a Jakuba Bažanta přijat velmi dobře.

 

„Ohlasy byly veskrze pozitivní. Občas padaly nějaké dotazy související s dobovými odchylkami s tím, že se to v padesátých letech hrálo trochu jinak. Řešily se kostýmy, míče a podobně, ale jinak byli všichni skvělí,“ říká Špaček, kterého prý tvorba filmu velmi bavila.

 

„Zkusil jsem si komerční, ale zároveň důležitý a hluboký film a dozvěděl jsem se toho hodně o sportu a konkrétně o basketbalu, o kterém jsem toho tolik nevěděl,“ dodává.

 

Jako režisér by se Špaček mohl trochu porovnávat s trenérem basketbalového týmu a skládání hereckého štábu se tak dá přirovnat k sestavování soupisky před novou sezónou.

 

„Nejtěžší bylo dát dohromady partu kluků, aby k sobě dobře sedli a zároveň byli každý jiný, aby si je diváci nepletli. Chemie je strašně důležitá ve sportu i ve filmu. Je to vidět u Nymburka a snad i u nás,“ usmívá se Špaček.