Basketbal ve věčném městě: Co si člověk nevytvoří, to nemá

Psal se rok 2017, bylo léto a on zářil úsměvem od ucha k uchu. Těsně před EuroBasketem v Rumunsku podepsal svou tehdy kariérní smlouvu s čerstvým italským mistrem z Benátek a věřil, že jsou před ním světlé zítřky. Jenže už basketbalovým šampionátem se dost protrápil kvůli potížím se zády, jež ho pak ani nepustily do sezony. V její druhé půlce alespoň hostoval ve druholigové Sieně, kde si výkony řekl o návrat do dresu Benátek. Ovšem v cizinci přepěchované sestavě s ambicemi i v Lize mistrů celou další sezonu pořádně nenašel místo. Přesto odmítl odchod. Věci si chce dělat těžší, ne snazší, byť to může znamenat i ty delší pobyty na střídačce. Až ve „věčném městě“ loni našel, co hledal. V uplynulé nedohrané sezoně byl 27letý křídelník s téměř 13 body těsně čtvrtým střelcem Říma, 14. týmu Serie A, když místy nahlížel i do TOP 20 celé soutěže, řadící se k těm nejlepším v Evropě. A točil obří porci 31 minut na utkání. Přesto nebyl spokojen. Vzhlíží totiž k těm úplně na vrcholu. Proto se nechce srovnávat s průměrem, ale rovnou s MVP celé ligy. Teď chce jít Tomáš Kyzlink zase o kus výš, jako nová posila Reggia Emilia, kde by měl opět řádit v zahajovací pětici. Nyní promluví nejen o tom, ale i o svých složitých posledních letech, včetně titulu slaveného na gondolách.

Tomáši, máte za sebou v Itálii průlomovou sezonu. Byla i nad vaše vlastní očekávání?
Z pohledu individuálních výkonů to byla určitě skvělá sezona. Po minulém roce, kdy jsem v Benátkách skoro nehrál, jsem se dostal do úplně opačné pozice základního hráče. V průměru jsem hrál 31 minut, trenér mi věřil a já vždycky říkám, že kdekoli dostanu důvěru, a můžu předvést, co umím, nemám s tím nikdy problém. V Benátkách to minulou sezonu při té ohromné konkurenci v týmu úplně nevyšlo, přesto nelituju, že jsem zůstal a mohl být součástí mistrovského klubu Serie A, což byl neskutečný zážitek.

Odskočíme-li nyní o rok zpátky, byla ta oslava jiná při vědomí, že jste při cizineckém přetlaku nedostal mnoho příležitostí?
Oslava v Benátkách je díky charakteru města velmi netradiční. Slavili jsme na gondolách a projížděli hlavním kanálem přímo v centru, fanoušci stáli všude kolem na nábřežích a mostech, někteří měli i své vlastní lodě a jeli hned za námi. Zážitek to tak byl neuvěřitelný, samozřejmě ale pocit z toho titulu byl pro mě zvláštní. Měl jsem radost za celý klub a za kluky, kteří to oddřeli, ale protože jsem k tomu nemohl tolik přispět, mělo to i trochu nahořklou chuť. Bylo to ale moje rozhodnutí setrvat v Benátkách celou sezonu, každé ráno vstávat, jít na trénink a zkoušet se tam prosadit….

Býval byste mohl odejít jinam, pokud byste chtěl?
Mohl. Na přelomu ledna a února 2019 jsem měl dvě nabídky, ale vnitřní pocit mi říkal – „zůstaň tady, makej dál a zkus se ještě prosadit“. Já nejsem typ, který by z boje utíkal. Pokud jsou přijatelné podmínky a i ten klub je na úrovni, nebudu se vzdávat své pozice, i když tahle nebyla v daném období právě výhodná.   

Jak bylo po sezoně, kdy jste téměř nehrál, složité získat nabídku z nejvyšší soutěže a navíc s rolí v základní pětce s 31 minutami?
Byla to jediná nabídka ze Serie A, kterou jsem měl. Pak bylo ještě něco v bundeslize, ale jinak většina přicházela z druhé italské ligy, a to jsem moc nechtěl. Za Řím jsem byl ohromně šťastnej, ocitl jsem se ve správný čas na správném místě.  
 
Asi sehrálo svou roli, že vás vedení týmu znalo z dřívějších působišť.
Tím, že jsem v Itálii už tři čtyři roky hrál a udělal si velmi dobré jméno, hlavně ve druhé lize, si mě trenér Říma Piero Bucchi všiml, když jsme v předchozí sezoně proti Římu hráli. Ten zápas se mi hodně povedl, dal jsem asi 26 bodů, takže kouč si mě dobře pamatoval a vsadil na mě. Byla to trochu loterie po roce nehraní a já za to byl vděčný, jako každý, kdo najde trenéra, který v něj věří.  

S jackpotem téměř 13 bodů na zápas z vaší ruky byl kouč zřejmě spokojen. A co vy?
V klubu byli, myslím, hodně spokojení, ta produkce byla možná i trochu nad očekávání. Ale já sám ani nevím, kdy jsem byl naposledy spokojený. Za 31 minut jsem mohl určitě dávat víc bodů. Vždycky se porovnávám se zahraničními hráči v soutěžích, kdy někteří mají při stejném herním prostoru i lepší statistiky. Můžu se ještě zlepšit a jsem proto jen natěšený na další sezonu.

Dobře, ale říct si, že jsem 13bodový střelec v italské lize, nemůže říct zase tolik hráčů.
Vždycky záleží, s kým se srovnáváte. Vím, že třeba i Patrik Auda měl během sezony v Pistoii dvojciferná čísla, mě ale nejvíc zajímal MVP ligy Adrian Banks, který za víceméně stejnou minutáž dával 21 bodů. Takže až pokud bych se přiblížil osmnácti dvaceti bodům na zápas, dalo by se hovořit o nějaké spokojenosti. 

A jak to bylo v Římě z pohledu týmu, který byl nováčkem soutěže?
Sezonu jsme dobře začali a až posledních osm zápasů, které jsme prohráli, nám neumožnilo umístění, jaké bychom si představovali.  

Co se od týmu čekalo před sezonou a kam v lize patřil rozpočtově?
Na začátku bylo cílem udržení soutěže, což se v době ukončení soutěže díky 14. místu podařilo (nakonec nuceně nesestupoval nikdo – pozn.). Vyšší ambice i kvůli rozpočtu, který byl podle mě v dolním patře ligové tabulky, tam vyloženě nebyly. Měli jsme nicméně dva velmi dobře placené a kvalitní Američany - Jerome Dysona a Davona Jeffersona, kteří už toho za sebou mají hodně. I díky nim se nám povedl začátek sezony s umístěním na hraně play-off.

 

Vy jste byl čtvrtý střelec za touto dvojicí a dalším Američanem Williamem Bufordem. Jak jste se při této americké síle prali o ten jeden míč, a jak složité jste měl se ke svým bodům prosadit?
Konkrétně tady to bylo tak, že co si člověk nevytvoří, to nemá. (usmívá se) Američani hrávají hodně na sebe, nicméně třeba v Benátkách trenér dokázal ukočírovat i „Amíky“, aby ze hry vyzařovalo týmové pojetí. Míč lítal rychle z ruky, byl v tom systém. Pokud se tomu ale dá větší volnost, tendencí Američanů je brát hodně velkou zodpovědnost na sebe, jako tomu bylo i v Římě. Já si tak musel najít prostor pro sebe, ale zároveň se snažil mít ve hře balanc, abych nebyl na jedné straně moc egoistický, ale ani ušlápnutý, a byl tak schopný naplnit důvěru, kterou do mě klub vložil.

Hodně vašich bodů tedy přicházelo ze samostatnějších akcí...
Tak nějak (směje se). Ani jsem nestřílel moc trojek, protože málokdy jsem se objevil ve volné pozici. Hráči si většinou tvořili situace pro sebe a na mě zbyly především nájezdy. To je i důvod, proč jsem měl tak vysokou úspěšnost dvojek (61). Momentálně hraju spíš dvojkový basket. Na trojky je potřeba systém, kde střele předcházejí dva tři nájezdy, hra dovnitř – ven a nekončí to první nebo druhou akcí. U nás se ale při silné osobnosti Jerome Dysona hra hodně soustředila na něj.   
    
Mohl jste v Římě zůstat?
Jelikož situace klubu není jasná, odstoupil prezident a klub je na prodej, tak i přesto, že jsem byl otevřený i variantě setrvání, bylo dobré se poohlédnout i jinde. Klub patří posledních dvacet let jedinému vlastníkovi Claudiu Totimu, ten se dokázal ještě za éry Gigi Datomeho dostat s týmem do Euroligy, byli i dvakrát ve finále ligy a teď se toho z ekonomických důvodů musí vzdát. Myslím, že to bylo dílem tou aktuální situací, ale i proto, že v Římě není jednoduché provozovat vrcholný basketbal na profitabilní úrovni. Jsou tam velké fotbalové kluby AS a Lazio, které „spolknou“ většinu divácké pozornosti ve městě, je tam jediná větší sportovní hala PalaLottomatica pro 12 tisíc lidí, kde jsme hráli my, a kde jeden zápas nákladově vycházel na zhruba půl milionu korun. To se asi nějak ze vstupného pokryje, ale klub má i další nemalé výdaje, a to taky přispělo k rozhodnutí majitele ho prodat.

Kolik na vás do takového ohromného prostoru chodilo?
Jak kdy. Třeba proti euroligovému Milánu přišlo 8300 lidí, nebo na Bresciu přes 6000, ale průměr se pohyboval kolem čtyř maximálně pěti tisíc.

Reggio bylo teď jasnou volbou, nebo jste měl luxus rozhodování?
S agentem jsme zvažovali další tři kluby ze Serie A, Reggio ale projevilo největší zájem. Volali mi trenér i generální manažer a i finanční nabídka byla taková, že by ji ty ostatní kluby asi nedorovnaly. Zároveň i svou tradicí a úspěchy v minulosti klub patří mezi nejstabilnější basketbalové základny v Itálii. Je dobré jít do takového klubu a já se na to těším.

Jaký vás čeká pohár?
Vyjednává se o FIBA Europe Cupu, ale nejsem si tím jistý. Ambicí i do dalších let jsou EuroCup nebo Euroliga.

Už znáte detailněji složení týmu a svou roli?
Ještě ne, protože jsem byl podepsaný jako první nový hráč. Je tam se mnou ještě italský reprezentant Leo Candi, ale na další se čeká. Předběžně jsme se nicméně s trenérem bavili, že bych měl být opět v základu, což je super. Asi to už nebude 31 minut, což bylo ojedinělé.

Jak po doznívání koronavirové pandemie vypadá situace v lize?
Neznám všechny detaily, ale měly by pokračovat všichni z letošní sezony kromě Pistoii, která dobrovolně šla do druhé ligy. Letošní ročník se hrál se 17 týmy a do příští sezony jich je momentálně 16. Čeká se ale na rozhodnutí Cremony a Říma, jestli setrvají, týmy z druhé ligy postup především z finančních důvodů odmítly. Původní plán byl rozšířit počet na 18 týmů, ale teď to může spadnout, možná až na 14. 

Věříte, že se na podzim začne podle plánu a především – že to bude s diváky?
Těžko teď odhadovat. Myslím, že v termínu se začne, a buď to bude s fanoušky, nebo bez nich, anebo se bude sedět ob sedačku nebo dvě. Takže by se třeba šestitisícová hala zaplnila aspoň třemi tisíci lidí.

Jak vypadá současná situace v Itálii celkově? Vrací se život do normálu?
Ohlasy jsou pozitivní. Ta opatření se už úplně rozvolňují a například v Miláně, kde žije můj agent, už to funguje bez jakýchkoli restrikcí a bez roušek. Pokud nepřijde druhá vlna, mohla by se začátkem srpna rozjet příprava naplno.

Vy v létě vyrazíte do Reggia s celou rodinou, tedy i s partnerkou Karolínou Elhotovou a vaší nedávno narozenou dcerou Jasmínou?
Na začátku bych vyrazil sám, obhlédl situaci, připravil pro nás apartmán a podle situace někdy na začátku září by se ke mně připojila i Kája s malou.

Skončeme u reprezentace, kde jste teď už nějaký čas chyběl v oběhu. Chystáte návrat počínaje blížícím se letním kempem?
Já jsem byl reprezentaci otevřený vždycky a budu v ní rád, ale jistě záleží i na situaci. V minulých letech to bývalo tak, že jsem se po zraněních rozjížděl v novém klubu, nebo jsem čekal na angažmá, a to jsem nechtěl riskovat zranění, abych pak musel stát další sezonu. Taky jsem si vědom, že teď jsou v národním týmu kluci, kteří jsou na mezinárodní úrovni, a úplně tam to místo pro sebe nevidím. Pokud ale bude možnost i do budoucna, rád si toho „lvíčka“ zase obléknu. Teď na letní soustředění na přelomu července a srpna pozvánku mám a měl bych tam být, nicméně jsem v situaci, že už 28. srpna začíná v Itálii Superpohár (zhruba měsíční přípravný turnaj všech týmů, který poběží až do startu sezony), příprava tak začne dřív a možná se do Itálie přesunu ještě přes srpnem. Takže uvidíme….