Zvažovala jsem, jestli ještě vůbec budu hrát

Od kočárku na palubovku. Julia Reisingerová basketbalem doslova vyrostla. Dnes je z ní opora evropských klubů i české reprezentace, která už za pár dní vstoupí do mistrovství Evropy. V otevřeném rozhovoru mluví o svém vztahu k rodině, cestě k profesionalismu, bolavých pádech i o možnosti zahrát si WNBA.

Tvůj vztah k basketbalu má pravděpodobně kořeny u mamky, která doposud kraluje v české lize střeleckým tabulkám.

Přesně tak. Mamka hrála ještě předtím, než jsem se narodila. A jakmile to bylo jen trochu možné, vrátila se na hřiště – s pomocí rodiny a hlavně babičky. Já jsem vyrůstala doslova na basketbalové palubovce. Byla jsem kočárkové dítě, které si během tréninků houpali asistenti a trenéři. Vyrůstala jsem v tom.

Vybavuješ si tady to období a tvoje první basketbalové okamžiky, kdy mamka ještě trénovala a hrávala?

Mám je vryté v paměti. Jako dítě jsem si úplně zamilovala atmosféru ženské šatny – ať už šlo o zápas, trénink nebo oslavy titulů. Pamatuju si, jak jsem vcházela mezi ty „velké holky“, hráčky, které jsem před chvílí obdivovala na hřišti, a najednou jsem mohla být součástí jejich světa. Ten pocit, že k nim patřím, byl skvělý. Nejvíc mi utkvěl moment, kdy mamka ve Strakonicích vybojovala bronz – bylo úžasné vidět, jak si to užívá.

Byla jsi na ni pyšná?

A jsem dodnes. S odstupem času a vlastní zkušeností z profi sportu obdivuju, co všechno zvládla. Hrát na špičkové úrovni, cestovat po celé republice a zároveň být mámou… to není samozřejmost. Díky ní jsem si mohla prožít dětství, které bylo jiné, ale krásné – a stalo se základem mojí cesty.

Co tě mamka naučila? Vzhlížela jsi k ní i v basketu, byla to tvoje ikona?

Jednoznačně. Mamka byla nejen mou sportovní inspirací, ale i životním vzorem. Ukázala mi, co znamená týmovost – že když něco děláš, tak naplno. Nikdy by svůj tým nenechala na holičkách, bez ohledu na únavu, bolest nebo zranění. Stejně drží pohromadě naši rodinu. Vždycky si na mě s taťkou udělali čas, abychom si mohli užít volné chvíle spolu.

Zahrály jste si někdy spolu?

V oficiální soutěži jsme se spolu nikdy nepotkaly – ani jako spoluhráčky, ani jako soupeřky. Když jsem začínala hrát první ligu a extraligu, mamka už měla pauzu, a když jsem odešla do zahraničí, zase začala hrát. Jediná výjimka byla benefiční akce pro děti z dětských domovů, kterou jsem organizovala – tam jsme proti sobě nastoupily, ale byl to spíš takový sranda basket, kde o výsledek vůbec nešlo. A i tak říkala, že by radši nikdy nechtěla hrát proti mně.

A ty bys chtěla?

Upřímně? Asi taky ne. (smích) Protože hraju typově silovější basket než ona a nechtěla bych jí ublížit. Byla by to ale asi historická událost – dvě generace Reisingerových proti sobě. Kdyby k tomu ale mělo někdy dojít, tak bych si mnohem radši zahrála s mamkou v jednom týmu než proti ní.

Ty jsi od žákyň vynikala nejen ve svém ročníku, ale i ve starších kategoriích. Kdy sis uvědomila, že basket bude tvoje priorita v životě?

Basket byl pro mě od začátku něco víc než jen koníček. Vzhledem k tomu, z jaké rodiny pocházím, to vlastně ani jinak nešlo. Taťka je tenisový trenér a sám hraje, mamka hrála basket až do svých pozdních let – takže sport byl u nás doma přirozenou součástí života. Jasně, během dospívání člověku občas hlavou probleskne: „Fakt to chci dělat celý život?“ Ale pak přijde silný zážitek, výhra, důležitý zápas nebo jen moment, kdy si uvědomíš, že všechno to úsilí a dřina mají smysl. A tehdy si řekneš: „Jo, tohle je ta cesta.“ 

V týmu jseš, co se týče evropských angažmá, vůbec nejzkušenější hráčkou. Zažila jsi španělskou, italskou a teď i maďarskou ligu. Nechybělo moc a mohli jsme se na tebe koukat i v WNBA, protože tě roku 2018 draftoval tým LA Sparks. Co se tehdy stalo?

Tehdy jsem působila ve Španělsku, odehrála jsem zhruba tři čtvrtě sezony a pak přišlo vážné zranění páteře. Skončila jsem v nemocnici a nesměla jsem se moc hýbat, nemohla jsem pořádně chodit, natož hrát. Přiletěla mamka, zabalila mi věci a odvezla mě zpět domů. Den po narozeninách jsem se probudila a mobil mi zahltily stovky zpráv, oznámení, gratulací. Nechápala jsem, co se děje – a až potom jsem zjistila, že mě draftovali do WNBA. Byla to zvláštní směs emocí. Věděli, že jsem momentálně mimo hru, a byli jsme domluveni, že případně zkusíme štěstí další léto. Jenže i to další léto vznikly zdravotních potíže, a pak přišla reprezentační sezona. Zkrátka se to nějak celé neposkládalo. Když se dnes ohlédnu zpátky, možná jsem v některém okamžiku mohla víc zatlačit. Ale taky si říkám – nic není ztracené. Kariéru nekončím, takže kdo ví, třeba se ta příležitost ještě otevře.

Takže další kariérní položka je WNBA?

Určitě ano, i když už to neberu jako ultimátní cíl. Poslední dva roky jsme se snažili najít způsob, jak se zúčastnit kempu, ale vždycky se to rozbilo o termíny. Španělská i italská liga mají dlouhé sezony, a kempy v Americe začínají dřív. Byla tam i konkrétní jednání – kluby mě chtěly, ale když jsme jim oznámili, kdy mi končí sezona, šance padla. Teď v Maďarsku sice federace sezonu zkrátila, aby hráčky mohly odjet do zámoří, ale pro mě už to bylo pozdě. Přesto – zájem tam byl, a pořád je. Nechci na to tlačit za každou cenu, ale kdyby přišla možnost, třeba jen na kemp, určitě bych si to ráda vyzkoušela. I kdyby jen na pár dní. Prostě nasát tu atmosféru.

Aktuálně hraješ v Maďarsku a zároveň studuješ vysokou školu ve Španělsku. Zní to poměrně komplikovaně, dá se to zvládat?

Je to trochu komplikované, ale dá se to. Díky manželovi jsem objevila univerzitu ve Španělsku, která je opravdu flexibilní – výuka probíhá kompletně online a za celé studium není nutné jedinkrát vkročit na kampus. Vybrala jsem si obor zaměřený na vzdělávání dětí od narození do dvanácti let, což je oblast, která mě přirozeně zajímá. Celé to probíhá ve španělštině, takže občas je to náročnější.

V sezoně, kdy člověk neustále cestuje s týmem – ať už v rámci Eurocupu nebo dřív Euroligy – se občas najde víc času na učení na cestách než doma. Ale jakmile sezona opravdu propukne, veškerý volný čas spíš využívá člověk k odpočinku a dospávání. Naštěstí mi škola vychází vstříc. Přednášky i materiály mám k dispozici online, takže si to můžu rozvrhnout podle vlastního tempa. Zkoušky si většinou plánuju ve spolupráci s trenérem tak, aby to šlo skloubit s programem týmu. Například teď mám tři dny volna před Eurobasketem. Takže se místo regenerace zavřu doma s učením a doufám, že to zvládnu.

Zmínila jsi manžela, se kterým jste se poznali právě ve Španělsku.

Ano, potkali jsme se v Gironě, já tam hrála a on působil jako atletický trenér u mužského týmu. Už od začátku mi byl nesmírně sympatický. Takže jsem se ho pokusila nějak zaujmout… a musím říct, že mi to tedy trvalo dlouho. (smích)

Jak jste dokázali váš náročný program ve vztahu skloubit, když už jsi za Gironu nehrála?

Upřímně? Těžce. První rok jsme ještě byli oba v Gironě, ale pak jsem přestoupila do Salamanky. A najednou jsme byli sice ve stejné zemi, ale každý na opačném konci. Během toho roku jsme se viděli doslova dvakrát. Pro mě to bylo psychicky i fyzicky extrémně náročné období – trápilo mě zranění, klub to příliš neřešil, a já se postupně dostávala do bodu, kdy jsem vážně zvažovala, jestli má smysl v basketu pokračovat. To léto jsem potřebovala úplně vypnout, nevidět míč, neřešit zápasy. Dostat zpátky nejen tělo, ale i hlavu. A tehdy mě vrátily zpět na nohy dvě věci – podpora od manžela během pauzy a pak skvělá parta holek, se kterou jsem se potkala v italském Schiu. Díky nim jsem si znovu připomněla, proč ten sport vlastně dělám.