Zranění kolene moje trénování urychlilo, vzpomíná Ptáčková

Od útlého věku patřil její život basketbalu – nejprve jako talentované hráčky, později jako trenérky, která vedla týmy od žákyní až po reprezentační úroveň. Její hráčskou kariéru zastavilo vážné zranění kolene, trenérskou však rozvíjí už desítky let. S citlivým přístupem Romana Ptáčková vychovala řadu mladých hráček, zejména v Hradci Králové, nyní povede české lvice v kvalifikaci o mistrovství světa v čínském Wu-chanu.

Snila jste vždycky o kariéře basketbalové trenérky? Přeci jen jste začínala jako hráčka.

Basketbal jsem začala hrát v osmi letech v Bruntále, kde mládežnický basket byl v té době na vysoké úrovni. Vyhrávaly jsme od mini žákyň až po žákyně mistrovství republiky docela značným rozdílem. V 16 jsem dostala nabídku do Centra vrcholového sportu do Hradce Králové, kde jsem měla mnohem lepší podmínky a hned druhým rokem v dorostu jsem začala nastupovat i v týmu žen. Za dva roky se nám podařilo po 25 letech probojovat do nejvyšší soutěže, ale bohužel jsem se ve svých 20 letech zranila v přípravných zápasech, těsně před vypuknutím ligy. Nějakou dobu se nevědělo, že ten vaz byl přetržený, takže jsem hrála jen se zatejpovaným kolenem. Než se na to přišlo, byly to asi tři měsíce. Bohužel po dvou letech mě stav kolene, hlavně zničené chrupavky, nedovolil pokračovat. Tendenci trénovat jsem měla ale fakt od brzkých let. Někdy od patnácti už jsem chodila pomáhat do přípravky. Ale přesto pro mě vždycky prvotní byla ta hráčská kariéra. Neměla jsem to postavené, že upřednostním trénování. To v žádném případě, ale to zranění to urychlilo.

Bylo vám teprve 20, takže vrchol seniorské kariéry jste měla ještě před sebou. Co se vám honilo hlavou, když jste zjistila, že už hrát nemůžete?

Asi jsem v životě vlastně neobrečela nic víc. Zní to zvláštně, protože je to jen sport. A nechci říkat, že to byla nejtěžší věc v životě, protože existující důležitější věci. Ale to moje smiřování se s tím trvalo opravdu hrozně dlouho. Řekla bych, že až pět let mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že nebudu moc dál pokračovat. Tři týdny před zraněním jsem navíc dostala pozvánku do širší nominace reprezentace žen. Takže to všechno přišlo najednou a docela nečekaně.

Berete to teď zpětně jako osud, že ty úspěchy nemáte docílit jako hráčka, ale trenérka?

Já na osud moc nevěřím. Myslím, že bych ještě několik let hrála a trénovala bych až později. Takže nevím, jestli to něco uspíšilo a bylo to nakonec správně. Ale bylo to tak a dneska už se v tom nepitvám.

Co pro vás zatím bylo v roli trenérky nejklíčovější?

Já si myslím, že to byl postupný proces. Člověk se vyvíjí a na začátku trenér hodně přemýšlí o věcech z hlediska útoku. Tím, že jsem byla rozehrávačka, jsem více přemýšlela i o organizaci hry a co je potřeba zahrát. Byla jsem typ, který do toho trenérům občas povídal, ačkoliv to nemám úplně ve své povaze mimo palubovku. A až po pár letech zjistíte, že klíčová je obranná fáze. To pro mě byl takový lehký přechod, takže dneska to beru tak půl na půl.

Vy jste roky spjatá právě s Hradcem Králové, trénovala jste ale i někde jinde?

Poprvé jsem vedla tým ŽBL ve 32 letech v Trutnově, protože jsem měla vystudovanou trenérskou licenci A. Vybojovali jsme bronzové medaile, ale na konci roku jsem šla podruhé na mateřskou, takže přišlo přerušení. Se dvěma malými dětmi jsem logicky zasvětila basketbal Hradci Králové, kde jsem byla asi 20 let hlavním trenérem Centra sportovní mládeže. Nikdy jsem to neměla tak, že bych upřednostnila basketbal nad rodinu, vždy jsem to chtěla skloubit.

A co vaše děti a sport, vedli jste je k němu?

Syn hrával fotbal, než si také dvakrát poranil koleno, a dcera začínala s basketbalem, ačkoliv si to vybojovala ona. Nebylo to, že bych jí do toho nutila. Je umělecky založená a vždycky krásně tancovala. Ve třinácti si ale také přetrhla vazy v koleni. Půl roku před tím už začala koketovat s mažoretkami. Dělala hlavně sólovou kategorii, něco mezi akrobacií a baletem, momentálně se věnuje akrobacii na kruhu a loni na MČR v Brně mezi seniorkami vyhrála.

Takže nejen sport zůstal v rodině, ale i přetržené vazy v koleni.

Je to tak no, asi to někde máme napsáno, nebo je to genetické.

Smáli jste se tomu doma někdy, že je to taková ironie?

Ne, já jsem byla hodně zdrcená, když se to mým dětem stalo. Při mém věčném optimismu jsem si myslela, že je to nepotká. Takže u nich mě to zasáhlo ještě víc jak u sebe.

Přetrhané vazy v koleni a výrony v kotníku jsou takové nejčastější úrazy v basketbale. Kolena jsou leckdy kariérní stopka pro mnoho hráčů a hráček. Jak to vnímáte teď u svých svěřenkyň, když víte, že mají problémy s koleny? Radíte jim v tréninku, prevenci?

Tak samozřejmě, jako trenér, jsem se s tím setkala v několika případech. Co se týká prevence, je to vlastně věc kondičních trenérů. Ale jestli jsem si něco odnesla s tím, že mě to v životě provázelo, tak že mám takový instinkt na to, když hráčku něco bolí. Když vidím, že trošku začne kulhat, nebo vidím body language, tak se okamžitě ptám a hodně to řeším. Někdy ty hráčky říkají „dobrý, to nic není“. Ale jsem na to hodně háklivá a mám to tak, že než aby šla přes bolest a překonávala to, tak ať si raději dá volno a vyřeší to. Takže v klubu hodně hlídáme, jestli jsou hráčky tejpované.

Jedna věc je v ženském kolektivu hrát, druhá ho trénovat. Někdo říká, že zatímco u mužů převažuje ego, u žen jsou to emoce. Vnímáte to stejně?

Vždycky, když jsem slyšela od chlapů, že trénovat ženy je hrozně složité a těžké, tak jsem se jich zastávala. Za mě je trénovat ženy skvělé. Přijde mi, že jsou na jednu stranu hodně statečné, týmové a drží při sobě. Někdy se jedna druhé zastávají až nadmíru, což u chlapů nebývá. A někdy je u nich na tréninku menší soutěživost, chuť se více prosadit a jít tvrději za tím. Pořád berou ohledy na ty druhé. Vždycky jsem se jich zastávala, ale teď v reprezentaci vím, že to může být složitější. Je tu hodně různých osobností a dát ten tým přesně dohromady je daleko těžší.

Víte, co vám jako hráčce vyhovovalo, nebo naopak nevyhovovalo u vašich trenérů, a teď to aplikujete/snažíte se tomu vyvarovat u sebe?

Možná po takové praktické stránce jsem moc neměla ráda, když jsme dělali věci bez míče. Myslím si, že kondice se dá udělat i na hřišti. Měla jsem ráda cvičení, kdy to nebyly jenom holé drilly, kde se do toho musela trošku zapojit kreativita, myšlení, že tam byly nějaké proměnlivé podmínky. Takže obecně nemám ráda 5 na 0, i když je to třeba někdy trochu potřeba. Pak jsem neměla ráda, když nám něco výslovně přikazovali, zakazovali, nenechali nám někdy určitou míru rozhodnutí na hřišti. Zažila jsem různé věci jako „nebudete střílet z dálky“ anebo „pojďme dát koš na jistotu“, což asi úplně neexistuje a v dnešním basketu už vůbec ne. Neměla jsem ani ráda, když měl trenér na tréninku delší prostoje, kdy se třeba na pět minut zapovídal a my jsme jen stály a vychladly. Mám ráda intenzivní trénink.

Jak vnímáte postavení žen trenérek v České republice? Je to lepší, než to bývalo? Většina z vás jste vlastně bývalé hráčky, ať už vy, paní Hejková, paní Krämer.

Za tu dobu, co trénuji, nás opravdu přibylo. Což je fajn a je to logické, máme k tomu blízko. Na druhou stranu bych asi nerozlišovala, jestli je trenér žena nebo muž. Určitě bych to takhle nechtěla dělit, ale mám tendenci těm ženám nějakým způsobem fandit, protože vím, že v některých ohledech to mají strašně těžké. Zvlášť když mají rodinu. Je to od nich spousta oběti a málo volného času, skloubit rodinu a trénování není vůbec jednoduché.

Potkala jste se někdy se stereotypizací v průběhu své kariéry?

S něčím výrazným úplně ne. Možná na začátku, když mi bylo nějakých třicet a vypadala jsem na dvacet, tak se mi stávalo, že mě někde nebrali vážně, nemysleli si, že jsem trenérka. Ale to jsou takové drobnosti a rozumím tomu. Určitě tam nebyly žádné příkoří.

Měla jste nějaký svůj vzor, ať už jako hráčka nebo trenérka?

Asi jsem nikdy vzor neměla. Za mě je to o tom si od každého něco po částech vzít. Rozhodně nejsem typ, který se v někom zhlédne a kopíruje ho. Je to spíše vycucávání věcí, co se mi líbí. Myslím si, že každý by měl být svůj, měl by věřit své cestě a neuhýbat z ní výrazně, právě například nekopírovat.

Co předáváte svým svěřenkyním? Je to právě to, že by člověk neměl jít přes bolest?

Často jsem trénovala dlouhodobě mladé hráčky, takže to beru i jako výchovný proces, nejenom ten proces tréninku. Chci, aby měly pokoru a respekt k soupeři, rozhodčím. Nemám ráda prohřešky, kdy se někdo k někomu nechová hezky. I když je to sport, je to tvrdé a chceme vyhrávat, tak vidím asi nejvíc ten samotný charakter hráčky.

Kdo je Romana Ptáčková mimo basketbal? Zmínila jste, že máte blízký vztah k rodině, že byste před nimi neupřednostnila kariéru. Co tedy děláte ve volném čase, jaké máte koníčky?

No to je právě ono. Mezi rodinu a basketbal už se moc dalších věcí nevejde. Krátké volno v létě využívám k četbě, kdy přečtu až čtyři knížky za měsíc. Tedy když se poštěstí, protože ne vždy je to měsíc volna. Nikdy jsem nemilovala být na chalupě, ale teď si to užívám daleko víc, protože vím, že relax je potřeba. Dříve jsem si nedokázala užívat chvilky volna, protože jsem nedokázala vypnout mezi rodinou a prací. Je strašně těžké, aby člověk z té hlavy jedno nebo druhé dostal. Své děti mám ale velmi ráda, takže jsem si užívala i jejich růst a pomalé zrání. Myslím si a doufám, že by to řekly i ony, že jsem je nezanedbávala, co se týče času i péče. Obecně mám svůj volný čas ráda pestrý, mít od každého něco – návštěvy kamarádů, zahrát si něco, například ping pong a nohejbal. Nemám ráda, když setrvávám dlouho na jednom místě.

 A co by do vás člověk neřekl?

Já si myslím, že někdy můžu působit odtažitě. Ale když se se mnou člověk baví, tak pozná, že jsem hodně empatická a dokážu být vstřícná. A na druhou stranu, když chci, tak si umím držet odstup. I v klubu to holkám chvilku trvalo, než mě poznaly, a pak jsem pro ně asi byla jiná. Možná o mně spoustu lidí ani neví, že mám ráda astrologii a numerologii. Koukám se, kdo je jaké znamení, a snažím se ty povahy pak i tak vnímat. Když třeba přijde nějaká hráčka, že chce tady to číslo, tak jí řeknu, že ne, že se to k ní nehodí. (smích)