Za kulisami B-divizního neúspěchu lvů U18

Ani na chvíli se nechěl za nic schovávat. A přiznal se ke svému dílu zodpovědnosti za nelichotivý výsledek, jejž se nemíní zříkat. Také ale chce věci i své svěřence, kdekoli je vede, posouvat dál. Proto se velmi detailně a otevřeně rozpovídal o létě s reprezentací mladých lvů do 18 let, s nimiž absolvoval krušné B-divizní mistrovství Evropy v Rumunsku.

A i když rozhovor s koučem Adamem Konvalinkou přichází s větším časovým odstupem od šampionátu, myšlenky, ani informace v něm obsažené svou platnost neztrácejí, a pokud vás dění v českém mládežnickém basketbalu zajímá, je určen především pro vás.

Trenére, evropský šampionát divize B národní tým zakončil na 13. místě z 22 týmů. I přes to, že šlo o talentově ne velmi nabitý ročník, o kolik za očekáváním tento výsledek je?
Hodně. Vlastně po prvních dvou zápasech jsme měli hotovo. Chvilku jsme bojovali i o to, abychom se vyhnuli spodní skupině, kde se hraje o 17. až 22. místo, což se naštěstí nestalo, ale už po těch prvních dvou utkáních v základní skupině bylo skoro jasné, že do čtvrtfinále postoupit nemůžeme (dál šly vždy jen nejlepší dva celky). A když to zhodnotím, bylo to tak asi zaslouženě, protože jsme tam nepřijeli v nejlepším rozpoložení a nastavení, což asi všechno padá na trenérský tým, a zřejmě moje zodpovědnost byla za to, jak jsme do turnaje vstoupili a jak jsme tam vypadali.

Dalo se s tím nastavením udělat před mistrovstvím něco výrazně líp?
Říká se - po bitvě každý generál. Já nevím, jestli bych něco udělal jinak, měl jsem tam ale jednu věc, se kterou bojuju do teď. Nemám moc rád změny a my měli i jasný plán přípravy, načež jsme se ale na konci nechali trochu ukecat ještě na jeden přátelský zápas se Slovenskem, který nám spíš ublížil. Neříkám, že by to změnilo úplně všechny karty, ale Slováci k násm přijeli, „zmlátili nás” (hráli velmi tvrdě a fyzicky), my prohráli o pár bodů, padla tam na nás deka a pod tou jsme zůstali první dva zápasy na Evropě. Byli jsme bojácní, bezkrevní. Nevím, jestli to přisuzovat jen tomu jednomu utkání, nebo na nás padla nějaká „ponorka”, ale ten poslední kemp s tím zápasem proti Slovensku nás vrátil v přípravě tak o tři týdny zpět, pokud jde o formu i mentální nastavení. Týden před tím jsme hráli v Nymburce dvakrát s Poláky, jednou vyrovnaně a jednou jsme je porazili a já si říkal, že většina věcí vypadá dobře, je to dobře nastavené, tým je hladový. Pak ale přišel ten kemp a utkání se Slováky, kde se vše nějak rozsypalo, a já měl fakt špatný pocit. Nevím, jak se pak dá ze dne na den zareagovat, když už skoro letíte na Evropu. Možná jsme se s kolegy chlácholili tím, že je lepší dostat takovou facku před turnajem, ale přece jen v tomhle - bez urážky - jalovém věku, kdy ti kluci přecházejí do dospělých, ale pořád ještě jde o dorostence, to asi zanechalo víc škody než užitku.

V čem třeba nejlepší tři týmy turnaje, které postoupily do divize A, tedy Dánsko, Estonsko a Slovensko, byly na tomto mistrovství lepší?
Jsou to dva parametry. Zaprvé fyzická hra, a teď se nebavíme o práci rukou, ale vůbec o práci celým tělem, v čemž jsme zaostávali a měli problémy i s Kosovem, které nakonec spadlo. A zadruhé jakákoli taktická výbava. My jsme celý turnaj i celou přípravu bojovali s tím, že v momentě, kdy jsme trochu změnili nějaký signál, nebo chtěli překvapit soupeře, případně zareagovat při špatném bránění, tak se nám vše rozsypalo. Nebyla tam vůle ty situace přečíst a vyřešit a přetavit v naši výhodu.

Vychází to z fungování na poli taktiky v rámci klubů, nebo se tu bavíme o hlubším problému?
Myslím, že to je velký problém v našich soutěžích. Nechci říct, že kluci hrající v zahraničí umějí reagovat líp, ale ti, co si už sáhli na chlapské soutěže, což byli Matěj Střelba (první liga za Chomutov) a Lukáš Smažák (několik zápasů v NBL za Písek a první liga za Snakes Ostrava), tak u nich bylo znát, že při nějaké změně se snaží reagovat. Neříkám, že to měli v malíku, ale bylo snazší s nimi něco změnit než s ostatními, kteří jsou v systému dorosteneckých soutěží, kde se hraje jednou za 14 dní dvojzápas, většina týmů se připravuje hlavně sama na sebe, protože během 12 hodin se nachystat na jiného (nedělního) soupeře a něco měnit úplně nejde. Tady vidím přínos toho, že se v letošní sezoně extraliga U19 hraje pravidelně každou sobotu a ty týmy se na zápasy můžou víc takticky připravovat. Neříkám, že musí, ale kéž by to tak bylo, aby to hráči do sebe dostali. V tom totiž zaostáváme docela dost.



Byl větší problém s útočnými činnostmi, nebo s obrannými? Anebo s něčím úplně jiným, jako je rychlost rozhodování, dravost a reakce na doskoku, dynamika při nájezdech či zakončování v tísni?
Tady byl největší rozdíl v tvrdosti v obraně. My když chtěli hrát tvrdě, všude jsme používali ruce, rozhodčí nám to pískali. Soupeři v tom byli trochu vyzrálejší a tělo dokázali líp používat bez rukou, sbírat nám balony a trestat nás za to. Na druhé straně jsme dobře pracovali na útočném doskoku, kde jsme měli docela slušná čísla. Je to o konzistentní práci. Nechci se vymlouvat, něco jsme se do kluků snažili dostat, něco se povedlo, něco ne, byla to šestitýdenní práce, ale nakonec toho moc vidět nebylo, když jsme skončili třináctí. Je ale těžké, když se musí někdo skoro přemlouvat, aby se snažil, spadnul na zem a odřel si kolena. My jsme bohužel zaostávali ve věcech, ke kterým není třeba talent, ale stačí vůle a trocha chtění. Nemyslím si, že jsme na tom byli kvalitativně hůř než většina týmů na turnaji, ale chybělo nám fyzično, trochu víc odvahy a větší zápal.

V nejednom z prohraných zápasů bylo vidět, že když se tým vyburcoval, ve druhé půli byl schopen s vývojem něco udělat a být místy i víc než vyrovnaným soupeřem. Chybělo tak v prvním poločase větší sebevědomí, nebo to souviselo s tím rozpoložením při odjezdu z Česka?
Může to být kombinace, spíš si ale myslím, že tam fungoval faktor určitého strachu, co se stane. Když už bylo rozhodnuto, jako v poločase s Maďarskem, kde jsme měli šílený úsek s pěti danými body za asi 15 minut, tak si všichni jako by uvědomili, že už je to jedno, že už budeme hrát o to, jak budeme hrát další den, tak najednou z nás spadl ostych a bojácnost a začali jsme hrát tvrdě, jednoduše a věci začaly fungovat. Soupeř jistě také při vedení o 25 povolil, ale mně tohle přišlo jako trochu mentální slabina, protože jsme do málo zápasů šli s tím soupeře zničit. Šli jsme si jako by zahrát, že uvidíme, jak to dopadne. V přípravě jsme přitom hráli úplně jinak. Jestli to bylo stresem a tlakem, že už jsme na šampionátu a musíme se dostat tam a tam, je možné, že to tak asi bylo.

O rozdílné úrovni fyzična na mezinárodních turnajích mládeže se dá slýchat už řadu let. Je i vaše letošní zkušenost využitelná k nějakému praktickému zlepšení, i pro vás jako trenéry v CZ.ACADEMY, nebo je to komplexnější problém?
Je strašně složité přesvědčit všechny, že to má smysl. Já nechci sahat do oddělení, které nemám na starosti, to je asi víc otázka na Michala Kociana, který se o kondiční otázky pro federaci stará, ale když ho poslouchám, protože funguje skrze jednu aplikaci monitoring, tak sedmdesát procent týmů to nevyplňuje. Neříkám, že federace má mít absolutní přehled o tom, kdo dělá jakou fyzickou přípravu, ale když se to nějak nastaví a některé týmy jsou schopné spolupracovat, tak je to k užitku. A bohužel je i dost hráčů, kteří fyzickou přípravu nemají a jen trénují basket, což na téhle úrovni už dělá strašidelný rozdíl. To říkám naprosto upřímně. Pokud se někteří hráči až do 18 let nepotkali s činkami a posilovnou, budou to mít pak sakra těžké.

Bodově v týmu čněli rozehrávač Smažák s power forwardem Koulisianisem. Předpokládali jste to, nebo to na nich spíš viselo až příliš?
Nakonec to na nich viselo až příliš. My jsme předpokládali, že oni dva budou asi lídry, ale po tom, co jsem zápasy shlédl jak během šampionátu, tak několikrát po něm, tak bohužel hráči kolem nich ty dva vyhledávali, protože se báli něco udělat. A Smažákovi pak nezbývalo než to vystřelit. Někdo namítal, že měl šíleně moc střel, na druhé straně on dostal hodně balonů v každém zápase šest vteřin do konce útoku, kdy střela v tu chvíli bylo asi to jediné, co mu zbylo. On tu úspěšnost po horším začátku postupně zlepšoval, ale v tomhle to až moc stálo na této dvojici.



Lukáš Smažák (na snímku) je veden jako rozehrávač, na turnaji i díky okolnostem vypadal spíš jako shooting guard. Jak je na tom tedy jako playmaker?
My v původním plánu během sezony chtěli mít „Smažiho” na dvojce (shooting guard), ale v té hráčské konkurenci byl nejlepší na jedničce (rozehrávač), tak jsme ho tam nechali, protože nám to přišlo lepší. On v repertoáru má hlavně střelu za tři, ale umí i pick-and-roll, ve kterém dokáže něco vyřešit. Málo se mu chce dovnitř, to jsem mu vyčítal celou přípravu a snažil se ho dostávat do „bedny” (vymezeného území), aby pak hledal spoluhráče. Jistě když hraje každý zápas přes 30 minut, je těžké všechno brát na sebe, pronikat dovnitř, hledat spoluhráče a pak ještě bránit. A bodově se k němu vždy přidal někdo jiný, což byl druhý paradox, že jsme se nemohli opřít konzistentně o podobné hráče. Vždy vystřelil nekdo jiný a nám v těch zápasech dlouho trvalo, než se našel ten, kdo měl zrovna den.

Co se stalo s Koulisianisem a Krobem, že nehráli poslední zápasy?
Nikos Koulisianis dostal v zápase s Chorvatskem ránu do předloktí, vylila se mu tam modřina a neudržel balon ve své střelecké ruce. My jsme řekli, že kvůli devátému až třináctému místu nemá cenu riskovat a po domlouvě s ním i fyzioterapeutkou jsme ho nechali odpočinout, i když chtěl hrát i pod prášky. A Saša Krob si ve stejném utkání udělal lehčí výron, v adrenalinu sice dohrál, ale pak jsme dali na semaforu okamžitě červenou, protože kvůli zbývajícím dvěma zápasům už nemělo smysl něco tejpovat nebo podávat léky.

Pokud si troufnete odhadnout, kolik hráčů z vašeho týmu byste v tuhle chvíli viděl jako ty se slušným potenciálem pro NBL?
Když to řeknu až moc upřímně, tak jsme vlastně nevěděli, koho na Evropu vybrat. Bylo strašně moc průměrných hráčů, což bylo znát i v tom, kdo se přidal k těm dvěma hlavním skórerům. Bylo tam málo zkušeností z mužských soutěží. Já nechci říkat žádná jména, ale pár kluků prvoročáků, tedy ročníku 2008, hlavně pivotů, jako jsou Pospíchal nebo Nohel, tak tam ten potenciál je. Jen se musí co nejdřív zapojit a otrkat s chlapy, a teď nemluvím jen o soutěži, ale potřebují hlavně ten kontakt s mužskou fyzickou hrou a na trochu jiné úrovni.

Když vytáhneme pár statistických zajímavostí, v dvojkové úspěšnosti jste byli až osmnáctí a v trojkách naopak třetí. Jak to vysvětlit?
My jsme měli velký problém se vůbec dostat do „bedny”, i když jsme na to jako trenéři tlačili. Měli jsme značné potíže porazit soupeře hrou jeden na jednoho a celkově s pohybem v útoku. Pak to končilo u dálkových střel Smažáka. Na druhé straně jsme hráče nutili střílet ve volných pozicích a chodit na útočný doskok, kde jsme měli slušná čísla. Ty dvojky prostě souvisely s tím, že jsme z toho utíkali a radši stříleli z dálky, než abychom šli dovnitř. A s tím souvisí i to, že jsme podle mě měli jeden z nejmenších počtů střílených šestek, protože jsme nechodili pro fauly, což opět má co dělat s tím fyzičnem.

I až čtrnáctý doskok a skoro největší počet faulů měl stejného jmenovatele?
Jednoznačně. My jsme si všude pomáhali rukama, což bylo strašně jednoduché vidět. A s fyzičnem na obranném doskoku jsme měli také velké trable. Třeba v první minutě prvního zápasu jsme Švýcarům dovolili asi tři čtyři útočné doskoky. A paradoxně jsme v některých utkáních měli víc útočných doskoků než obranných. Tam to prostě bolelo a pak z toho většina hráčů uhýbala a propadala.