O kouzlu nového úspěchu lvů i přívalu energie do práce u Sov

Ač o tom nahlas ani jednou nepromluvil, měl nový kouč mužské reprezentace při svých prvních dvou utkáních v dosud nejvyšší kariérní pozici i jednu osobní misi. Do úvodního okna světové kvalifikace vstupoval zároveň jako kormidelník posledního celku Maxa NBL, USK Praha, který je jeho první profesionální trenérskou štací mezi dospělými.

A i s touto osobní tíží potřeboval Luboš Bartoň větší než malý závan pozitivna s národním týmem, což byl přídavný tlak na jeho osobu, který ale ustál s grácií a sklidil dvě z největších vítězství své kariéry.   

„Upřímně, na věci kolem klubu jsem poslední dny neměl prostor myslet, hlavu jsem měl stoprocentně ponořenou do reprezentace. Je ale pravda, že ta sezona je zatím nic moc a horší, než jsem předpokládal. Jistě, nemáme tak silný tým, ale výsledky by měly být lepší. A myslím, že i budou. Čeká nás ovšem hodně práce. Nicméně je pravda, že tyhle dva výsledky s národním týmem jsou skvělé pro mě i pro všechny ostatní. Mně dají trochu víc klidu a energie do práce v klubu, která nás čeká. Konečně mám i asistenta, což je další velké plus. Už nebudu v kanceláři sám,” pravil včera v Tallinnu pár desítek minut po skolení nebezpečného týmu domácích Estonců, po němž bylo témat k hovoru víc než dost.

Kouči, jak jste viděl tenhle náročný duel, který jste uchvátili až po dramatické koncovce?
Byl to opravdu kvalitní zápas pro všechny, kdo mají rádi hodně bodů a úspěšných trojek, kterých bylo zejména do poločasu spousta. A nebylo to kvůli špatným obranám, protože oba týmy dobře pohybovaly míčem, což není vždy pravidlem, i když tam jistě bylo i pár chyb na obou koncích hřiště. Druhá půlka už byla o dost víc defenzivní a mě těší, jaké bylo naše úsilí na obranném doskoku, protože Estonsko po dobrém pohybu míče střílí hodně trojek a chodí za útočným doskokem. My jsme ve druhé půli kontrolovali zápas, ale domácí se v poslední čtvrtině vrátili, otočili to a my jsme na konci měli i trochu štěstí, že jsme dosáhli na vítězství. Obrovskou pochvalu si zaslouží Tomáš Satoranský, který zlomil rekord v počtu asistencí ve světových kvalifikacích, na konci udělal několik klíčových akcí a je to samozřejmě nejlepší hráč tohoto týmu.

Získal jste na úvod národního angažmá dvě výhry ze dvou zápasů, jak vás to hřeje?
Jsem moc šťastný, nejen za výsledky, ale i za celkové vystupování hráčů, s jakou energií a přístupem hráli. Do prvního okna jsem vkročil s čistou hlavou a neměl jsem velká očekávání. Určitě nám pomohlo, že tu s námi byl „Saty” (Tomáš Satoranský), byl to obrovský bonus. V Tallinnu, kde bylo mnohem těžší prostředí oproti domácímu utkání, to bylo jasně vidět.

Jak jste prožíval nervní závěr, kde jste obraceli z pětibodového manka?
V jednu chvíli jsme nemohli dát koš, domácí nás fyzicky dost utahali a nedostávali jsme se do toho, do čeho jsme chtěli. Myslím, že Ondra Sehnal párkrát nedal dvojtakt zpod koše, byla na něm vidět únava, soupeři naopak trefili těžší střely. Tam jsme trochu tápali, bral jsem si timeouty a snažil se hráče dostat do rytmu. V útoku nám pomohl „Saty” a v obraně jsme utáhli kohoutek a na konci jsme měli i trochu štěstí, což k basketbalu patří. Rozhodně ale nebyl důvod panikařit. Někdy to takhle vypadá, že soupeř vás předběhne, ale hraje se 40 minut a pořád ho ještě můžete předběhnout zpátky.

Dvakrát jste vedl tým před vyprodanou halou, jaký nápor to napoprvé a napodruhé byl na vás osobně?
Mám rád bouřlivou atmosféru, dává mi energii. Znám z hráčské kariéry, že je lepší hrát před plnou než před prázdnou halou. Snažil jsem se soustředit na taktické věci a neodbočovat z vize, se kterou jsme chtěli hrát. Někdy se soupeř snaží dostat váš útok někam jinam, ale ta DNA týmu byla v obou zápasech vidět, za což jsem hodně rád.

Po určité stagnaci z posledních let se zdá, že reprezentační útok rozkvetl. Je to jen zdání, nebo realita?
Důležité je, že míč putuje mezi hráči, na čemž mají velkou zásluhu „Saty” a „Sehny” (Ondřej Sehnal). Vždycky musí být na hřišti jeden z nich, někdy i oba a pak samozřejmě je rotace míče větší. Snažíme se dostávat do situací přes clony mimo míč, kde můžeme být silní. Samozřejmě mám hodně věcí odkoukaných z minulosti a taky znám silné i slabé stránky našich hráčů, kdy ty slabé se snažím eliminovat. Když míč putuje, tak jsou střely rytmičtější a procento úspěšnosti je vyšší.

Hráči se po nějakých 12 letech těšili, že se bude v kabině mluvit hlavně česky. Je to ale realita při přítomnosti Jamese Kárníka i vašeho španělského asistenta Salvy Campse?
Myslím, že jsem lepším trenérem v angličtině. V basketu přemýšlím v angličtině a je pak pro mě jednodušší vyjádřit v ní myšlenky, přichází to přirozeně. Letos v létě jsem náš univerziádní tým koučoval výhradně v češtině, ale u týmu dospělých máme vedle Jamese Kárníka i asistenta ze Španělska, takže je důležité, aby i on byl v obraze.

Co říct k dalšímu rekordu Tomáše Satoranského, který sestrojil 16 finálními přihrávkami nové maximum světových kvalifikací?
Tak my jsme vždycky věděli, že „Saty” je soutěživý hráč a že to vrátí Luddemu Hakansonovi, se kterým se velmi dobře známe, a který udělal rekord 15 asistencemi v pátek proti nám. Ale netušil jsem, že to bude hned. (úsměv) Je to velká věc a „Saty” si zaslouží absolutorium za to, co předvedl. Dostávám se do emocí, když o tom mluvím, protože takové srdce pro český nároďák jsem ještě neviděl,

Jak byste zhodnotil první kvalifikační okno jako celek?
Výsledky jsou jasné, velmi pozitivní, ale vyzdvihl bych i práci celého realizačního týmu a všech hráčů, kteří tady chtěli být a chtěli týmu dát nový vítr, novou tvář a novou energii. A všichni to udělali, za což jsem rád. Už jsem měl připravenou řeč po zápase, že se nebudeme bavit o basketu, ale že já osobně jsem si těch osm dní velmi užil. Myslím, že hráči taky, což je důležité. Ukázali jsme, že basket umíme, na druhou stranu je jasné, že strádáme trochu fyzicky. Chybí nám atleti a fyzické typy, protože na téhle úrovni se to, neříkám mlátí, ale jde se do těla. A technické typy na téhle úrovni trochu strádají, viz třeba Ríša Bálint. Soupeři do něj jdou a je to příklad toho, že v tomhle směru musíme trochu zabrat.