Chtěli jsme se zapsat do dějin. Čeká NBL. Pak Baskonie? A sci-fi?

V kolébce byl zjevně políben paní Fortunou. Stal se z něj zlatý chlapec českého basketbalu, který poslední roky kam šlápne, tam vyroste další titul i s trofejí MVP k tomu. Nebo z toho vzejde alespoň bronz, ovšem s dvanáctiletou nadhodnotou.

Rozhodně se ale nejedná o náhodu. Nosí v sobě důležitý rodinný gen a k tomu i válečnickou mentalitu zpod děčínské skály. A i když už od čtrnácti kolem něj krouží i euroligový zájemce ze Španělska, díky přísné ruce otce zůstává důkladně připevněn k severočeské zemi. Někdy to však nemusí být právě snadné, když se stanete nejlepším asistentem svého prvního mistrovství Evropy a k tomu i členem All-Star pětky, jako tahoun lvích kadetů, kteří po tuctu let zlomili národní kletbu a konečně opustili evropské B-divizní podpalubí.

Je pak nasnadě, že poněkud unikátně levoruký a v šestnácti už bezmála dvoumetrový rozehrávač Marek Houška má po takovém podniku o čem vyprávět.

Marku, asi se ani není třeba ptát na to, zda šlo v makedonském Skopje o dosud největší mezinárodní úspěch vás osobně a také celého vašeho týmu...
Určitě to tak je. Kromě Matěje Bubna, který hrál B-divizi už před rokem, to byla naše první větší mezinárodní zkušenost a jsme rádi, že se nám to hned takhle povedlo.

Byl postup do divize A letos reálným cílem?
My jsme tak daleko dopředu nekoukali, vytyčili jsme si ale několik cílů, kdy jedním z nich byl i postup do áčka, abychom se zapsali do historie, protože do divize A se povedlo postoupit po 12 letech.

Jak slaví takový úspěch kadeti, tedy kluci ve věku patnáct šestnáct let?
V autobuse po posledním zápase proběhlo nějaké zpívání našich oblíbených písniček, ale nebylo to úplně velké. Druhý den jsme odlítali domů a byli jsme na hotelu, kde spali i ostatní hosti, ale zazpívali jsme si, zaskákali a byli všichni šťastní.

A jakým nápojem se postup zapíjel?
Koupily se nám nealko šampika a pak nějaké coca-coly a podobně.

Jak je na reprezentační úrovni v kadetech zregulováno dodržování životosprávy a zákaz požívání nepovolených tekutin?
Měli jsme interní pravidla, o kterých jsme si s trenéry řekli, že se budou dodržovat a tak to i bylo.    

Ač se teď bavíme o velkém postupu, nechybělo mnoho ve vzájemných zápasech s Bulhary a Maďary, aby vám zbyl v rukou nepostupový černý Petr. Čáru přes plány mohly udělat porážky s Maďarskem a Belgií. Co vám v těchto zápasech nešlo?
Po první výhře proti Bulharsku jsme byli v euforii a nastoupili do zápasu s Maďarskem velmi špatně. Neplnili jsme úplně náš herní plán. Soupeř nás často dostával pod tlak, pod kterým jsme nechtěli být, a na konci jsme udělali mentální chyby, které přicházely každý zápas včetně přípravy, i když jsme se snažili je postupně odbourávat, ale v tom utkání jich bylo moc. A proti Belgii jsme začali ještě hůř a prohrávali brzy o nějakých dvacet, ale tím, že jsme byli výborná parta, tak jsme se dostali zpátky a dokonce i vedli. A na konci rozhodly individuality Belgie a opět naše mentální chyby.  

S Chorvatskem to bylo ve čtvrtfinále naopak nejlepší vystoupení na turnaji, že?
Určitě. To byl podle mě náš absolutně nejlepší zápas. Tam se do toho každý snažil dát maximum, všichni bojovali na sto procent, byli jsme namotivovaní, že to chceme zvládnout. A podle mě jsme to chtěli o trochu víc než Chorvati. Ti k tomu přistoupili tak, že přišli nějací Češi, kteří postoupili ze skupiny „náhodou”, teď je porazíme a budeme se soustředit na semifinále. My na ně ale vletěli dobrým startem a porazili je suverénně.     
Jak se pak hrálo semifinále proti Polsku s vědomím, že se pokoušíte protrhnout dvanáctileté temno ve skupině B, když vás soupeř od začátku trápil zónou a svými dlouhány strašícími pod košem?
Tohle byl jeden z problémů, že oni byli dobře zatažení, měli dobrou rotaci hráčů, v obraně po nás rozehrávačích a guardech pořád jezdili tři čtyři malí kluci a dole byl stažený pivot, což dělalo obrovský problém všem jejich soupeřům. A když vám nepadlo dvacet trojek, bylo strašně těžké je porazit.    

S Portugalci v boji o bronz už vám ale nad hlavami blikaly červené majáky a nepřipustili jste setrvání v divizi B.
Šli jsme do toho s obrovským sebevědomím, protože jsme věděli, že na to máme. A nakonec se to povedlo, i když první poločas nebyl podle našich představ. Do druhého už jsme vstoupili s dobrým nastavením a zvládli to.

Na turnaji jste měli s více než 81 body druhý nejproduktivnější útok, čtvrtí jste byli v úspěšnosti dvojek i šestek, třetí ve ztrátách i na doskoku. Byly tedy zejména ofenzivní schopnosti vaší velkou předností?
Určitě, a to včetně útočného doskoku. Byli jsme hodně útočně založení. Chtěli jsme zúročit i to, že jsme dobře bránili, takže plán byl co nejrychleji vybíhat dopředu, a když se protiútoky dařily, automaticky z toho plynul dobrý útok. A i když jsme v některých zápasech dobře nebránili, v útoku jsme byli schopní se trefit, kdy procento trojek jsme někdy měli docela dobré.

Vy už jste kolem svého ročníku 2009 delší dobu, jde říct, že je v rámci Česka individuálně hodně talentovaný? Jen pro připomenutí - vy, Matěj Buben, Jakub Chaloupka a Jan Kopecký jste měli dvojciferný bodový průměr, navíc Vojtěchové Gronský a Malík se blížili deseti bodům.  
Poslední Vánoce jsme byli na turnaji olympijských nadějí v Maďarsku, kde jsme prohráli s Poláky první zápas asi o čtyřicet, a někteří experti na tenhle ročník koukali dost skepticky. My jsme ale pořád věděli, že v tom týmu něco dříme, přes léto jsme se dokázali výborně sehrát a těžkými přípravnými zápasy se tým přemodeloval v celek, do kterého už hodně lidí vkládalo velké naděje. Vnímali jsme, že bychom mohli něco dokázat, nebýt na té Evropě jen za otloukánka a udělat úspěch, který se nakonec povedl. To, že jsou v tomhle ročníku talentovaní kluci, rozhodně platí. Z klubů jsme zvyklí, že to na nás stojí a měli jsme hodně dobře individuálně vybavených hráčů, kteří to ve vyrovnaných zápasech nebo koncovkách dokázali vzít na sebe. Ta herní zkušenost z klubů nám dost pomohla.

Při sledování vaší hry, kdy to snad nejvíc vyniklo proti Chorvatům, váš projev také působil na kadetskou kategorii poměrně vyspěle, zřejmě i díky vám, rozehrávačům. Byla tohle trochu nadstandardní věc?   
Řekl bych, že je to tím, že hodně hráčů, tuším pět nebo šest, už hraje i vyšší kategorii v extralize U19, jsme tak zvyklí na ten starší basket a tím jsme táhli i kluky, kteří tu soutěž ještě nehrají. Navnímali to a bylo pak znát, že máme hru dobře propracovanou, máme natrénováno, a proto ten basket takhle vypadal.

Jaké to pro vás, patnátileté kluky, je být vedeni takovým trenérským bardem, jako je František Rón, který koučoval reprezentaci dospělých, spoustu velkých mezinárodních zápasů na klubové úrovni, a to i v zahraničí a měl pod palcem i hvězdné borce?
To pro nás byla extrémní zkušenost. V mnoha momentech nám trenér dával ohromný klid, dost věcí dokázal vzít na sebe, měl u nás enormní autoritu a my se ho snažili ve všem poslouchat, což byl jeden z klíčů k úspěchu. On nás k tomu všemu dovedl, namotivoval, nebo i na tréninku seřval a vždycky nás podržel.

Vedl vás už spíš jako dospělý tým, nebo stále přihlížel a respektoval vaše mládí?
Podle mě to bylo od každého něco. V určitých věcech už nás vnímal jako „chlapy”, ale u jiných zase chápal, že jsme pořád ještě jako by děti. Nám určitě jeho přístup vyhovoval.

Vykáte mu všichni? A jaký byl jeho rejstřík trestů, pokud jste někdy zazlobili nebo dost neposlouchali?
Vykáme mu určitě všichni. A ty situace, kdy bychom neposlouchali, většinou ani nenastaly. A když, tak byl spíš řev. Bylo to ale fakt málo, kluci byli tak soustředění na tréninky a celý turnaj a chtěli ukázat to nejlepší ze sebe, že ani nebyl prostor na blbosti. Navíc s takovým trenérem je těžké si něco dovolit.

Z přenosů zápasů bylo znát, že podporu svých blízkých jste měli velkou. Byl vůbec někdo na turnaji bez některého z členů rodiny?
Někteří ano, ale ostatní je dost významně zastoupili. Ta podpora byla jednou z věcí, která nám dost pomáhala, ať už z lavičky, nebo z tribun. Tím, jak žila naše lavička, byla jednou z nejlepších na turnaji, a rodiče to ještě umocňovali.

Řídil hlediště váš táta Jakub, bývalá opora a kapitán Děčína, nebo tam byl ještě někdo hlučnější?
Byl jedním z těch hlučnějších (usmívá se).

Ve kterých mládežnických týmech vás v Děčíně vedl? A stále to trvá?
Jako hlavní trenér mě vedl od U11 do U14, jako asistent byl pak v U15. V kategoriích U17 a U19 už nás kompletně převzal pan Pištěcký.

Bývalo někdy složitější mít otce i kouče v jedné osobě?
Jak v čem. V něčem to byla jako by výhoda, v něčem to bylo naopak těžší. Celkově to bylo tak 50 na 50. Měl na mě větší nároky, byl o trošku přísnější, ale spíš jsem byl rád, protože byl u všeho se mnou, ať u úspěchů, nebo i neúspěchů.

Jak to pak vypadalo s tykáním v týmu? Tykat jste trenérovi směl jen vy?
Tykal jsem mu jen já a pak myslím, že Jonda Houser, syn našeho generálního manažera, jinak tátovi všichni vykali, a to až do minulé sezony, kdy si odskočil zahrát za Děčín druhou ligu a tam byl už s některými spoluhráč.  

I když už vás oficiálně nevede, stále tátovy rady berete?
Beru, i když to někdy vyústí v menší hádku, když máme různé názory, ale spíš to beru, protože on v basketu dokázal dost a v 99 procentech případů má pravdu a snažím se to tak plnit.

Táta začínal s basketem až dost pozdě, kolem sedmnácti, když byl pro basketbal objeven jako vytáhlý hokejbalista. To před ním máte už celkem náskok, že?
Určitě mám. On basket zkoušel asi v patnácti, kdy ho to ještě nechytlo, a pořádně začal až v těch sedmnácti.   
Už střílíte trojky líp než on?
Kdybychom si teď šli zastřílet, asi by to bylo vyrovnané. Po přihrávce bez driblinku by mě ještě možná porazil, ale z driblinku už bych byl lepší. Do toho se mu moc nechce. (směje se)

Vy jste coby rozehrávač levák, je to výhoda?
Není to v basketu obvyklá věc, i když zrovna v Děčíně máme leváků docela dost. Jako výhodu, i když ne extrémní, to cítím, protože bránící soupeři na to nejsou tak zvyklí. Já jsem ale levák jen v basketu, jinak jsem pravák.

Prosím?
Jo, všechno ostatní dělám pravou, dokonce i v basketu se mi víc věcí dělá líp pravou, ať už jsou to dlouhé přihrávky, dvojtakt nebo smeče. Levou vlastně jen střílím, ale nedokážu s ní zasmečovat.

Pokud jste už byl zkoumán lékaři, kolik ještě povyrostete?
Vyzkoumali, že jsem měl přestat růst už dva centimetry zpátky, ale nějak to nevyšlo. Podle dalších výpočtů by to mělo být kolem dvou metrů. Teď měřím v šestnácti 196 a mít dva metry by pro mě bylo krásné.

Na rozehrávače víc než to. Chtěl jste být vždy dirigentem? Pod koš vás to netáhlo?
Bylo to tak od začátku, všechny jsem jako by řídil (usmívá se), a i když dokážu kromě centra zahrát na jakékoli pozici, kdy některé akce jsem i v „repre” hrál ze čtyřky (power forward), nebo tři (křídlo), tak to byla spíš výjimka. Táta mě pod koš asi ani netlačil, ale mám výhodu, že jak jsem na rozehře velký, tak dost využívám hru zády ke koši. A tam mě táta nějaké pivotmanské pohyby dobře naučil. I na Evropě jsem to párkrát použil.

A kdo vás učí rozehrávačské parády, když v rychlých protiútocích nebo nájezdech jste posílal míče za zády, nebo jste někdy i skvěle zvládal pick-and-rolly s vyčekaným ideálním momentem pro přihrávku?
Můj první trenér byl Ráďa Kroupa tady v Děčíně a ten mě tyhle věci jako zadovky a další docela naučil. Pak to vídám při zápasech Euroligy a NBA v televizi a snažím se to prodat do své hry. Nebo když jsem u nás vídal výstavní příhry AJ Waltona, který nám párkrát ukázal i něco na tréninku, tak něco mám i od něj, nebo teď od Lukáše Feštra. A ze zahraničí bych řekl Francouze Nanda De Cola, který je taky vyšší a umí vykouzlit neskutečné věci, a pak ještě Miloše Teodosiče.

Vy už toho máte i přes mladý věk v Děčíně dost za sebou. Vezměte nás tedy na přehlídku týmových i osobních úspěchů...
Mám stříbro s U13 a zlato s U14, dvakrát s U15 a teď jednou s U17. Jsem tak čtyři roky v řadě mistrem republiky a budeme se to v Děčíně snažit rozvíjet i dál.

Teď máte už i bronz z divize B, byl jste nejlepším asistentem, dvanáctým nejužitečnějším hráčem i členem All-Star pětky turnaje. Je to zatím vaše jasné maximum?
Na evropské úrovni určitě. Tady v Česku jsem byl dvakrát MVP mistrovství republiky, ale tahle Evropa byl absolutní vrchol. Turnaj se mi mimořádně povedl a já jsem za to extrémně rád.

Starší kolega Lukáš Smažák, který byl nedávno hlavní oporou reprezentace U18 rovněž v divizi B, na jaře nabral coby 17letý směr Frankfurt. Vy máte Německo za rohem, nebude teď o vás u sousedů zvýšený zájem?
Nějaké takové nabídky už přišly, ale já už se nějak zařekl, že bych si chtěl zahrát za děčínské áčko v NBL, se kterým už teď budu trénovat, takže zahraniční nabídky momentálně nejsou úplně na pořadu dne. Kdyby ale přišla nějaká velká možnost, tak by se to samozřejmě odmítalo těžko.

Kdo už tedy zájem měl?
Z Německa o ničem konkrétním nevím, ale ze Španělska to byla euroligová Baskonie a jeden klub byl jako by na hraně. Dvakrát jsem se tam byl i podívat, před rokem a před dvěma. Basketbalově bych na to asi připravený byl, ale osobnostně ještě ne.

Odkud je váš vysněný klub?
Asi právě ze Španělska, protože je mi nejvíc sympatické.

A budete po letošním výstupu na výsluní důkladně sledovat i dospělé kolegy na EuroBasketu v Rize a snít o tom, že jednou...?
Důkladně určitě. Nenechám si ujít žádný zápas, i teď ve čtvrtek pojedeme na přípravu s Gruzií do Pardubic. Je to jeden z dalších snů se jednou ukázat i v seniorské reprezentaci. To by byl úplný strop.

Takže vaše cíle jsou nyní jasné - aspoň jeden zápas za Děčín v NBL, pak Španělsko a dospělá reprezentace.
Určitě. A potom by tam byla ještě jako třešnička na dortu NBA. To by bylo úplně krásné, ale to je sci-fi.