Brno jako rozlučka s repre?

Tereza Vyoralová pochází z basketbalové rodiny. Lásku k tomuto sportu se svým bratrem Tomášem zdědila po rodičích a ráda by ji předávala i další generaci mladých hráček jako trenérka. V týmu na nadcházející Eurobasket zastává rozehrávačka ZVVZ USK Praha role jedné z nejzkušenějších reprezentantek, i proto červnové mistrovství vnímá jako možnou tečku v národním dresu. Zatím vše nechává otevřené.

Basketbal máte v rodině, jak tě to ovlivnilo?

Pamatuju si, že jsme se na taťku chodili dívat jako malí, když ještě hrál na Spartě. Postupně jsme si ale s bráchou cestu k basketu našli sami, nebylo to tak, že by nás rodiče nutili. Vždycky nám nechali volbu, co nás bude bavit. A jelikož je naše rodina na basket zaměřená, protože i mamka hrávala, nějaký ten talent jsme zdědili.

Je teda basket hlavní téma na rodinných sešlostech?

Partner říká, že je to hodně o basketu. Kdyby k nám někdo přišel domů, pozná, že jsme basketbalové rodina. Ale je to tak, oba tím s bratrem žijeme, rodiče nás sledují, chodí na zápasy, takže to dost probíráme. Ale samozřejmě je toho občas už moc a jsme rádi, když basket můžeme vyměnit za něco jiného.

Skloubit dvě profesionální basketbalové kariéry jde asi těžko, ale podporujete se s bráchou? Chodíte na svoje zápasy?

Napíšeme si před i po každém zápase. Ale bohužel se česká liga termínově docela kryje, takže brácha letos přijel kouknout především na Euroligu, já se do Ústí podívala například během play-off. Mně se chlapský basket strašně líbí kdybych mohla, tak jezdím častěji. Na druhou stranu musím přiznat, že když už ten den volna byl, ráda jsem ho využila s partnerem i na jiné plány. 

Předáváte si i nějaké know-how nebo rady? Kecáte si do toho?

Musím říct, že já asi bráchovi víc než on mně. (smích) Z jeho strany je to většinou o pohledu na celý zápas, zatímco já se mu snažím radit v konkrétních situacích. Například mu pořád opakuju, ať se netlačí do těžkých střel a někdy taky najede do koše na faul. Ale stejně je to spíše hlavně sourozenecké pošťuchování a oba víme, že to myslíme dobře.

A co jiné sporty, jaký k nim máš vztah?

I když je léto a basket není, vždycky se nějaký sport najde. Nedokážu si bez něj představit ani být. Když jsme teď po sezoně měli volno, vyrazili jsme na túru do hor. Nejsem taková, že by přišlo léto a já si jen lehla. Ráda si zahraju tenis, beachvolejbal. Tím, že jsme sportovní rodina a vyrůstala jsem v tomto prostředí, nabídku na sport neodmítnu. Doteď jezdíme s rodiči a partou asi 30 lidí na dva týdny na kola, kde hrajeme i tenis a volejbal.

Čím se dokážeš odreagovat?

Já miluju chodit do sauny, takže když mám volný den, třeba po zápase, zajdu kousek od bytu do wellness. A to je moje asi nejlepší a největší odreagování. A co se týče léta, máme rodinnou chalupu mezi Budějovicemi a Českým Krumlovem. Užívám si, když můžu třeba na týden odjet a prostě být jenom s těmi nejbližšími a vypadnout z Prahy.

Máš nějakou guilty pleasure?

Když je příležitost, rádi trávíme večery u partičky scrabblu a žolíků, ideálně doplněné o skleničku prosecca. (smích) Poslední týdny si nenecháme ujít aktuálně běžící show Survivor.A jsem trošku ujetá na pendreky. To si ze mě partner dělá srandu a vždycky, když někam jedu,koupí mi pár balíčků na cestu.

Lákalo by tě se přihlásit do Survivora?

Na jednu stranu mě to láká, na druhou stranu ne. Jsem člověk, který když vidí pavouka, tak to nedává. Takže si nemyslím, že bych tam vydržela dlouho. Ale láká mě to, co se týče té sociální hry. Zjistit kolik toho člověk vydrží. Nikdo si podle mě nedokáže představit, že by tam vydržel dva měsíce. Ale rozhodně jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych se tam přihlásila.

Ty jsi celou svoji kariéru v USK. Neměla jsi někdy zaječí úmysly?

Když se takhle ohlédnu, tak je zajímavé, že jsem tak dlouho v jednom klubu. Ze začátku to bylo určitě tím, že jsem věděla, že jdu do nejlepšího českého klubu a je to opravdu něco, že jsem se tam dostala. První sezony mi strašně daly a basketbalově jsem šla nahoru. Bohužel se mi nevyhnula zranění, která mě v kariéře zbrzdila. A když už jsem měla i malinké myšlenky na zahraničí, tak jsem se zranila. USK mi nabídlo tu nejlepší péči, za což jsem jim hrozně vděčná, a vždycky jsem se do toho zpátky dostala. Sezony ale plynuly a já si se všemi sedla, byla jsem spokojená a už jsem v podstatě neměla potřebu cizinu zkusit. Nelituji toho. Mám dva euroligové tituly a prožívám zde krásná basketbalová léta.

A co tedy po kariéře?

V osobním životě se vidím s rodinou. Vždycky jsem ji chtěla mít, ale tím, že jsem nikoho neměla, úplně jsem o tom nepřemýšlela. U basketu bych přesto chtěla zůstat. Dělám si trenérskou licenci a chtěla bych začít trénovat u dětí a postupně jít třeba do juniorek. Navíc si dělám i certifikát z angličtiny. S tou se potkáváme každý den a je škoda toho nevyužít.

Zkoušela si už někoho trénovat?

Občas jsem byla na kempu, ale jinak je to těžké skloubit. Když už člověk má pár hodin volno, tak si chce odpočinout a nebýt v hale. S USK jsme se ale bavili, že bych touto cestou chtěla jít a myslím si, že nebude problém se do mládeže zapojit. Bude to další cesta, ale těším se na ni. Třeba jsem chytla i něco po taťkovi, který byl od našich mladých let výborný trenér. Asi mě to ale netáhne do nejvyšší soutěže. Ne každý hráč je dobrý trenér a ta cesta by se měla postupně vyvíjet.

V basketbalovém světě nic víc než euroligový titul asi není. Ale co další sny do budoucna? Máš nějaké?

Kdybych měla být úplně upřímná, tak přemýšlím, že do několika let bych měla ráda velkou rodinu a zdravé děti. S partnerem se snažíme cestovat. Například bych se ráda vydala za Ezi Magbegor (bývalá spoluhráčka z USK) do Austrálie. Plánů je hodně a určitě chci ještě hrát, ale myšlenky už směřují i tím rodinným směrem.

Vnímáš letošní Eurobasket v Brně tedy jako možnou rozlučku, nebo by ses ještě ráda podívala na svět?

Akorát jsme se o tom doma bavili. (smích) Říkala jsem, že kvalifikace na svět není až tak náročná a není vůbec nereálné se tam dostat. Pro mě je to teď ale těžká otázka, je to za strašně dlouhou dobu. Nechávám to otevřené a prozatím to beru tak, že Brno je hezká tečka za reprezentační kariérou. Zároveň to je splněný sen nás všech holek, že se můžeme ukázat a předvést na domácí palubovce dobrý basket. Poslední roky hrajeme dobře a letos máme velkou šanci dojít daleko.

V nároďáku jsi vlastně jedna z nejzkušenějších, vnímáš ten věkový rozdíl?

Je to sranda, přijde mi, že to strašně letí. Většinu času jsem byla já ta nejmladší, teď už je to naopak. Vnímáme, že věkový rozdíl tam je, že nemáme tolik společných témat, ale jinak ten tým je tak super, že to v podstatě nehraje roli. Snažím se jim předat a dát maximum, co můžu. Máme skvělou partu a je to vidět i na hřišti.