Splněná povinnost. Jiný pohled kouče kadetů na udržení divize A

Tohle by si dovolil říct asi jen málokterý tuzemský kouč. Namítnout gratulantům k udržení evropské divize A mezi kadety, kde Češi chyběli dlouhých 14 let, že nejde o úspěch, protože pro něj by musela k takovému označení lví družina skončit aspoň šestá. Takhle to bere „jen” za splněnou povinnost.

V 66 letech, po dobytí řady trofejí na českém i slovenském území, po koučování obou ex-federálních reprezentací i lecjakých mládežnických národních výběrů, už ale s nepřebernou množinou zkušeností uplatňuje jinou optiku, o stupeň či dva náročnější, bez níž se nejde jen tak posouvat dál a výš.

„Jestli chceme naše hráče opravdu rozvíjet dál, tak by to mělo být v U16 v A-divizním prostředí, protože rozdíl mezi béčkem a áčkem, ať už se to týká kvality soupeřů a prakticky už dospělého basketbalu se vším všudy, který hrají, je ohromný. Talentovaní hráči musí zažít i ten dosud nepoznaný tlak. Co si budeme povídat, osmifinálový nebo čtvrtfinálový zápas v A-divizi, to se jen tak nezažije. Možná jen utkání o postup do áčka v divizi B se s tím srovnat dá,” zdvihá prst František Rón, který byl u loňského postupu kadetů mezi elitu a samozřejmě i letos u jejího udržení.

A tady už je jeho pohled za kulisy oné splněné povinnosti...

Trenére, prožil jste i přes svůj přísný náhled na konečné 11. místo velkou radost, vy i celý tým, že se minimálně dva roky za sebou bude hrát A-divize v kadetech a že to tedy po 14 letech, kdy se povedlo vrátit mezi elitu, není hned pád zpět a navíc jste získali i nejlepší umístění v této kategorii za 15 let?
Bylo super, že jsme zvládli veledůležitý zápas (9. až 16. místo) s Belgií, protože pak se zachraňovat v poslední čtyřce dvěma vítězstvími za sebou není nic jednoduchého. Ostatně se to ukázalo i v utkání, kdy Slovinsko prohrálo s Belgií a spadlo z áčka do B divize. Radost z udržení A-divize pro mě je hlavně proto, že i další ročník, tedy kluci narození v roce 2011 a mladší, budou mít příležitost si vyzkoušet top úroveň mládežnického basketbalu.

Vyšla vám sázka na rychlou přechodovou hru, o níž jste mluvil před mistrovstvím, nebo její intenzita s postupem turnaje a jeho náročností přece jen klesala?
Tohle byla věc, kterou jsme si pojmenovali jako svou DNA - chceme hrát rychle. Už proto, že jsme neměli klasické pivoty. Měli jsme spíš hráče, kteří byli vyšší, ale ne tak vysocí jako u soupeřů. A museli jsme zvolit převážně útočný systém, ze kterého můžeme skórovat jednodušší koše. A klobouk dolů, že kluci v tom byli konzistentní. Ostatně, vytrvalost v tom vybíhat každé nové držení míče, to byl jeden z hlavních důrazů v přípravě na turnaj. To, že se to v některých spíš částech zápasů nedařilo, bylo dané tím, že někdy nám soupeři rychlý přechod zastavili. Samozřejmě měli své analýzy, a když viděli, jak jsme hráli první a hlavně druhý zápas, kdy jsme porazili Itálii, a čím jsme soupeřům dělali problémy, tak věděli na co se zaměřit. Příklad toho, jak zamezit našemu rychlému protiútoku, bylo osmifinále s Poláky, kdy oni ze začátku skoro vůbec nechodili útočně doskakovat a po vystřelení míče se okamžitě vraceli zpátky. A naopak když potom viděli, že jsme v menší sestavě a na obranném doskoku nestíháme silově, tak chodili velice agresivně na útočný doskok, čímž zase zastavovali náš protiutok. Kluky ale musím celkově pochválit, vydrželi běhat celý turnaj a to byl jeden z důvodů, proč jsme se udrželi v áčku.

Základní skupina s výhrou nad Itálií a porážkami s Tureckem a pozdějšími lotyšskými mistry dopadla zhruba podle očekávání?
Každý tým si vybíral slabší i silnější chvilky, nebo měl lepší začátek, případně konec turnaje. Turecko vypadalo na startu mistrovství výborně, protože somatotypy jeho hráčů byly něco neuvěřitelného. Měl jsem pocit, jako bychom nastupovali proti týmu U20. Turci šli ale postupně dolů a zvedli se až zase ke konci. Některé týmy to takhle měly, Slovinci začali velice slušně a pak už šli jen dolů, až k sestupu. Ono je to i věkem hráčů, že udržet tu konzistentnost po celý turnaj je mentálně velice těžké. My jsme chtěli ve skupině získat jedno vítězství, a to jsme získali, abychom nešli do play-off ze čtvrtého místa, ale ze třetího, což nám dávalo nějakou naději proti Polákům. S těmi jsme sice prohráli vysokým rozdílem na turnaji o Vánocích, ale cítili jsme, že bychom je v osmifinále mohli potrápit. Před turnajem jsme tušili, že s Tureckem kvůli jeho somatotypům nemáme moc šancí, ale proti Itálii, kterou jsme porazili už v přípravě o Velikonocích, byli kluci ohromně namotivovaní a sebevědomí. A Lotyšsko mělo v týmu MVP turnaje Berroueta (průměry téměř 24 bodů, 15 doskoků a 4 asistence!), který celý tým táhnul, plus ještě křídlo Jahovicse (průměr 18 bodů) a mu stačilo. I jako tým ovšem hráli fantasticky, i co se týče porozumění hře a plnění pokynů, což nakonec ukázali i ve finále proti Francii.

Je power forward Benjamin Berrouet, syn Američana a Lotyšky, žijící a studující v USA, výjimečný úkaz v této věkové kategorii a hráli jste proti možné budoucí jedničce draftu NBA?
Byla to hlavně zkušenost pro kluky, protože on je fyzicky velice akcelerovaný, silově vybavený, má výšku i opakovaný výskok, kdy bylo neskutečné, kolik rozdal bloků ve všech utkáních. A my v podstatě neměli, jak ho zastavit při doskocích. Mám pocit, že většinu z těch 33 bodů, co nám dal, přišlo z toho, že doskočil míč a hned ho tam vrátil zpátky. Ať jsme zkoušeli cokoli - blokovat ho čelem k němu, nebo ho odtlačit pryč, tak on má takové dispozice silové i výškové, že se to nedá něčím nahradit a zastavit. Pokud jde o draft, teď ještě těžko říct. Tomu klukovi je 16 let a uvidí se, jak a jestli se bude vyvíjet dál, protože může najednou vyskočit někdo jiný, třeba z letošních Francouzů, kteří mají potenciál se neskutečně zlepšovat. A je otázka, jestli u toho Berroueta ten potenciál, kam by se ještě mohl zlepšovat, je. On hraje jako univerzál už teď - umí vyvézt míč, vystřelit i za tři, byť nemá extra úspěšnost, dovednostně umí všechno, pravou i levou rukou, v obraně se výborně orientuje, má výtečnou basketbalovou inteligenci a je hlavou v zápase, takže je otázka, kam se až a co ještě bude zlepšovat.

Ovlivnila osmifinále s Polskem osudově už první čtvrtina prohraná 20-34, byť jste vzápětí ještě dokázali vyrovnat, když Poláci v prvním dějství hodně těžili z brejků a vy jste z nich naopak neměli prakticky nic?
Jak jsem říkal, Polsko na začátku vůbec nechodilo útočně doskakovat, aby od nás nedostali body z protiútoku a my jsme se pak do postavené obrany trápili. Nebyl to náš den, neměli jsme na začátku ani dobrou úspěšnost střelby. Pak jsme to ještě zkusili, sedmibodový poločasový rozdíl nic neznamenal, řekli jsme si, že do toho půjdeme na sto procent, ale v momentě, kdy se nám to nepodařilo ve třetí čtvrtině v té užší rotaci víc stáhnout, a místy jsme ztráceli až 14 bodů, už jsem spíš myslel na další zápas a sestavu jsme víc protočili.

S Polskem vás do poločasu skvěle držel rozehrávač Jan Kopecký, a to 19 body, což byl i jeho průměr coby čtvrtého střelce šampionátu. Kam má tenhle děčínský kadet našlápnuto?
Je super, že se profiluje další lídr po Márovi Houškovi v loňském týmu. Teď je to Honza, ale pozor - protože už jsem myslel i na příští rok, vzal jsem na rozehru i o rok mladšího Matěje Šnobla, který nejen, že na to má, ale už se profiluje jako lídr pro další ročník. Takže tři roky za sebou máme na rozehrávce hráče, které bychom chtěli tahat nahoru tím, že jim dáváme roli lídra.

Právě Šnobl v posledním zápase o 11. místo, kdy už jste šetřili lehce indisponovaného Kopeckého, explodoval 35 body a nakonec z něj byl 11. střelec turnaje, takže to vypadá, že nadějní rozehrávači se teď v Česku líhnou jako houby po dešti...
Je to super, jsou to i skóreři, ale zdání někdy klame, protože oni mají i velice dobrý vliv na celý tým. Honza byl i dost vysoko v asistencích (osmý s průměrem 5,2) a Matěj měl 6 asistencí v tom zápase, kdy dal 35 bodů. Nejsou to jenom skóreři, mají velký potenciál na to, aby tvořili hru. Teď nám ale musí vrtat hlavou, proč se nám líhnou rozehrávači a nelíhnou se pivoti.

Klíčem k udržení divize A bylo nervydrásající drama s Belgií, které šlo do prodloužení poté, co jste dvě a půl minuty do konce čtvrté čtvrtiny ztráceli 7 bodů. Byly to nervy i pro vás jako protřelého kouče, který zažil spoustu takových situací na všech úrovních?
Samozřejmě že se pořád nervuju, emoce tam jsou a prožívám je společně s kluky, tedy jednou částí mozku, protože druhá musí šrotovat, co ještě udělat s tím, abychom zápas vyhráli. Je fakt, že konec čtvrté čtvrtiny už vypadal zle. Kluci ale ukázali, že se o to chtějí porvat, nevzdali se a byli odměnění tím, že jsme vyhráli v prodloužení.

V čem vedle chybějící výšky či celkově fyzična jste viděl v elitní divizi naše deficity po 14 letech v béčku?
My nikdy v kategorii U16 nebudeme vypadat jako Turci, nebo i jako Lotyši, kteří měli těla na každém postu, nebo nebudeme mít atletičnost jako Francouzi. Spíš je nutné si uvědomit, jak se jim vyrovnávat, a kam přesunout, nebo aspoň jak vyvážit těžiště hry. Já jsem u tohohle ročníku vůbec neměl strach o náš perimetr, kde je plno šikovných hráčů, kteří dokážou hrát jeden na jednoho, a jsou rychlí i slušní střelci, ale věděl jsem, že budeme mít problém pod košem, což se i ukázalo. Museli jsme tam pak i posunout kluky, kteří jsou v klubech směřovaní i na perimetr. Třeba Hubert Blecha je tam hodně využívaný, a proto má návyk se pohybovat za trojkovým obloukem. To samé Filip Fiedler nebo Matyáš Kubját, který má propozice samozřejmě na křídlo, ale my jsme tyhle kluky prostě museli občas použít ve vnitřním prostoru. Nicméně tím, jak už jsou v klubu směřovaní na perimetr, tak jsou úplně „vypnutí”, co se týče jejich hry na hranici vymezeného území. Nebyl to však problém jen hráčů, kteří měli vytvořit tlak pod košem, ale i těch, kteří do toho prostoru měli přihrát.

Proběhněme nyní klíčové statistky. Váš útok byl podle produkce sedmý se skoro 83 body, hodně díky třetí úspěšnosti trojek i jen pátému nejnižšímu počtu ztrát, ale také měl až třinácté dvojky. Jak jste tedy viděl útok a jak vaši obranu?
V obraně jsme chtěli mít jako svou DNA dobrý tlak na míč, tedy kontrolovat hráče s míčem po celém hřišti. V osobní obraně jsme se snažili taky hrát tak, abychom se nenechali lehce objíždět, což se nám moc nedařilo. Na této úrovni jsou hráči tak vybavení, že v momentě, kdy vycítili, že hrají jen jeden na jednoho bez větší výpomoci ostatních obránců, nás trestali košem. Měli jsme v repertoáru i dvě zónové obrany, 2-3 a match-up, které jsme víc hráli až po skupinové fázi, aby si to další soupeři nemohli načíst. Zónové obranné systémy nám pomohly často měnit tempo hry a eliminovat dobrou hru soupeře v situacích 1 proti 1. Poslední zápas proti Itálii jsme vyhráli právě zónou. Nejhorší pro hráče bylo vyrovnávat se soupeřům na obraném doskoku, za což mohou zaprvé návyky, kdy my bohužel začínáme odstavování hráčů, až když je míč ve vzduchu, a to je pozdě. Všechny ostatní týmy tu fázi doskakování, ať útočného, nebo obranného, zahajovaly, už když byl míč na ruce střelce, a to je ohromný rozdíl. A druhý handicap byl ve fyzičnosti, protože když silověji vybavený hráč, a může být i z perimetru, už zaujme nějakou pozici na doskoku, tak ho zkrátka naši kluci nemohli „odstěhovat“ od koše. Ještě k našemu útočnému doskakování - na začátku turnaje nám docela dobře fungoval i systém Tagging Up  (útočný doskok s navázáním obránce soupeře, který v případě obranného doskoku nemůže snadno skórovat z přechodové fáze), kdy jsme měli i docela dost bodů z druhých střel, ale jak nás soupeři začínali načítat, tak i body z druhých šancí nám šly ohromně dolů. Takže to, co jsme si mysleli, že bude na turnaji další bonus k naší rychlé hře, chybělo.

Je ještě něco, co dosud nezaznělo, a považujete to za důležité?
Celé mistrovství Evropy byl skvělý zážitek a za tento zážitek bych chtěl poděkovat nejen hráčům, ale také jejich klubovým trenérům, rodičům, kteří nás přijeli povzbuzovat, a celému realizačnímu týmu.