Byla to jízda, loučila se Záplatová

Okusila domácí soutěž, evropskou konkurenci i zahraničí. Za patnáct sezon v Chance Ženské basketbalové lize odehrála 393 utkání, na palubovce strávila 9 538 minut a nastřílela 3 453 bodů. Další statistiky už ale ve své kariéře nepřidá, neb nový ročník nejvyšší české soutěže začal bez ní. Petra Záplatová po ukončení své reprezentační cesty, která vedla přes padesát oficiálních FIBA zápasů v mládežnickém i seniorském týmu, avizovala finální odložení i ligového dresu. A to přišlo minulý týden ve středu, symbolicky ve svém novém doma, brněnských Žabinách, v boji o účast v nejvyšší evropské soutěži. A přestože se vítězná tečka nekonala, potlesk nebral konce.

Smutek z nevydařeného zápasu s Crvenou Zvezdou totiž vystřídala další vlna emocí a překvapení v podobě rozlučky, kde se s brněnskou čtyřiatřicetiletou kapitánkou rozloučili nejen její nejbližší, celý tým a brněňští fanoušci, ale i další basketbalové osobnosti přes videovzkaz. „Je to takové hořko-sladké. Do zápasu jsem šla s tím, že jdeme vyhrát. Nikdo se mnou neřešil konec a jsem za to ráda, protože bych možná byla nervózní, kdybych věděla, co mě čeká. Už to vidím v jiném světle, ale výsledku mi je líto. Myslím si, že jsme do zápasu dali maximum. Připravili jsme se maximálně, jak jsme mohli, a přesto to nemáme,” hodnotila ještě pár minut po prohře 69:75.

Porážka určitě bolí, na druhou stranu ty máš za sebou bohatou kariéru. Zahrála sis Euroligu, Eurocup i v zahraničí. Jak se na ni budeš zpětně ohlížet?

Už v rozlučkovém videu (na sociálních sítích Žabin Brno) jsem avizovala, že jsem spokojená s tím, co mi basketbal dal a co já zase jemu. Samozřejmě je to hodně odříkání a hodně času a energie do toho vložených. Ale basket mi vlastně dal životního partnera, spoustu přátel a zážitků. Ty pocity po výhře jsou krásné. Po prohře už tolik ne, ale budu na to vzpomínat jako na velký kus mého života. Byla to jízda, bylo to super a strašně jsem si to užila. Jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla hrát basket. 

Byla ve hře i jiná varianta?

Můj děda, strejda i mamka hráli volejbal, takže to možná někdo v rodině chtěl směřovat tam. Ale nejsem si jistá, že by mě to bavilo. Baví mě strašně se na to dívat, ale basket mě přesvědčil tím kolektivem. A rodiče mě pak u něj udrželi, protože v pubertě bylo těžké mě u sportu udržet. Ale basket mě bavil od začátku do konce.

S basketbalem jsi začínala v tvé domovině, Trutnově. Co se ti z ní vybaví?

Lidi, kteří mluvili v tom rozlučkovém videu – hráčky jako Darča Mišurová a Kačka Nováková, první trenéři a úplné začátky. A také hodně pokory, kdy jsem přišla jako patnáctiletá malá holka mezi velký basket. Trutnov byl tehdy třetí v lize a hrál Eurocup. To prostředí mě naučilo jak ten basket vnímat a dalo mi to směr. Basket jsem začala milovat právě proto, že jak je Trutnov malé město, všichni tím žili. A jsem strašně ráda, že se ta moje cesta zakončila v Žabinách, kde je to podobné.

Když se ohlédneš za svoji profi kariérou, ať už v ŽBL anebo zahraničí, co ti vyskočí jako nejsilnější zážitek?

Nejsilnějším zážitkem bylo, když jsme postoupili do Euroligy. Bylo to opravdu nečekané, teprve jsme to zkoušeli a vyšlo to. A také moment, kdy jsem věděla, že porazíme po té dominanci USK. A samozřejmě nároďák. Pro každou hráčku je čest reprezentovat. Nevypíchnu asi úplně nějaké momenty, ale být v tom týmu a zažít si i to nechvalné mistrovství Evropy v Hradci, anebo zápasy na Královce se skvělou atmosférou, to bych přála každé hráčce, která na sobě maká.

Zmiňuješ reprezentaci. Tys po té generační obměně v českém dresu už poslední roky nepůsobila, ale prošla sis všemi výběry od mládeže přes univerzitní tým i seniorský, kde jsi byla i kapitánkou. Jaká jste byla parta a jak na to budeš vzpomínat?

Parta byla strašně fajn, hlavně na mládežnické repre vzpomínám strašně ráda. Doteď se vídáme například s Lenkou Bartákovou, která přijela i na můj poslední zápas, s Míšou Vondráčkovou, která je v KPčku. To přátelství nám vlastně vydrželo od šestnácti let. V dospělém nároďáku už je to jiné. Hráčky ho vnímáme více profesionálně, ale vždycky jsme měly každá stejný cíl a za tím jsme bojovaly.

Tvůj herní styl je znám tím, že je agresivní a že jsi vždycky vychytrale věděla, kam se postavit. Což se ne vždy setkalo s pozitivními ohlasy. I proto se říkalo, že je lepší tě mít v týmu než proti. Jak jsi to vnímala ty?

Mám to tak celý život. Hrála jsem tak, jak umím a jak mě to naučili. Jiná bych asi ani nebyla, nebyla by to moje osobnost. Věřím, že někoho to štvalo, ale zas to nějakému týmu přineslo i hodně dobrého. Měla jsem to ale vždy nastavené i s ostatními hráčkami tak, že co se stane na hřišti, zůstává na hřišti. A naopak cením hráče, kteří to tak mají stejně. Myslím si, že Žabiny mají teď typově dvě takové hráčky a strašně se mi to líbí. Samozřejmě to nesmí zajít za hranu. Vždycky jsem o sobě říkala, že v některých momentech jsem měla názor až moc a někdy mě to mrzelo. Ale jsem taková, jaká jsem, a neměnila bych to.

Jako asi každému profesionálnímu sportovci se ani tobě nevyhlo těžké zranění. Přetrhnutá achilovka tě ale díky panu doktorovi Pašovi nezastavila. Byl to však okamžik, kdy sis říkala, že bys o ten basket mohla přijít?

Asi ani ne. Vždycky jsem si říkala, že když přijde nějaké takové velké zranění, skončím. Bála jsem se toho, ale pan profesor Paša mi nastavil strašně dobře hlavu. I Žabiny se ke mně tehdy zachovaly strašně hezky, takže jsem v tu chvíli nepochybovala, že bych už basket nehrála. Měla jsem ale moment, kdy jsem sezonu začínala v Polsku, poté jsem přešla do Španělska, a to mě teda nebavilo. Byly tam i nějaké zdravotní problémy a ta hlava byla špatně nastavená na basket. Díkybohu jsem se vrátila do Žabin a i když to nebude rád slyšet, tak díky Vikimu (trenér a partner Viktor Pruša) a jeho pohledu na basket, jak každou hráčku dokáže dobře využít a pracovat s ní, mě to začalo zase bavit. Hráli jsme týmově, ciziny i Češky sem chodily rády a bylo vidět, že se jim ten basket líbí a užívají si ho. Jeho pohled mě vlastně vrátil do toho, že i já jsem si basket zase užívala. Prodloužil mi kariéru tak o čtyři sezony.

A v tom posledním zápase už to s tebou necuklo, že bys přece jen přidala ještě jednu sezonu? Anebo že bys nastoupila do prvního kola Chance ŽBL a ukončila kariéru vítězně?

Necuklo. Těšila jsem se, že pomůžu týmu se do Euroligy dostat a pak ať si to holky užijí samy, protože tady ty zápasy jim dají nejvíc, co můžou. Ale byla jsem pevně rozhodnutá už dlouho. Byla jsem ráda, že jsem dostala příležitost si ještě zahrát kvalifikaci a těšila se, že teda vyhrajeme a pojedu ještě na venkovní zápas, ale bohužel. Končit vítězstvím v lize nepotřebuju. Už na basket koukám jinak a v kvalifikaci vyhrál prostě ten šťastnější tým.

No a co bude tedy teď? Kam povedou tvoje další kroky?

U basketu zůstanu minimálně tím, že ho mám doma pořád. Nezanevřu na něj jako někteří, kteří toho měli už tolik plné zuby, že se na něj nechodí ani dívat. Já se loučím ve velmi dobrém vztahu k basketbalu a těším se, co třeba přinese dál. Mým přáním by bylo u něj zůstat a uvidíme, co třeba rodina a tak.

Loni při mistrovství světa dívek do 19 let sis zkusila koučování, zmiňuješ důležitost mentální stránky, co by pro tebe bylo to pravé ořechové?

Párkrát jsem slyšela, že mám dobré oko na basket, což se u rozeher i očekává. A loňská zkušenost s holkama mě bavila. Na druhou stranu bych musela zapracovat na své trpělivosti. Jsem jiná generace a za nás jak se řeklo, tak se jelo. Na hlavní trenérku podle mě nemám taktické buňky. Nechci se teď vyloženě profilovat ani do role druhé asistentky, přestože by mě to asi bavilo. Chci si spíš dát trošku odstup a časem se uvidí, jestli se to stane realitou a jestli ta realita pak bude něco, co mě bude naplňovat, abych tomu mohla dávat sto procent.

Je něco, co ti za poslední roky profi sportovkyně chybělo? Na co se nejvíce těšíš?

Musím říct, že mě basket bavil pořád. Ta myšlenka, že skončím, přišla spíše z pohledu toho, že moje tělo už nezvládá takovou úroveň. Nerada dělám něco, že bych vynechala tréninky, abych mohla jenom hrát. Bála jsem se, aby moje zdraví plnilo to, co má, abych nemusela říkat “jsem nemocná, necítím se dobře, nebudu na tréninku”, protože by mi to přišlo vůči týmu strašně blbé. Takže se těším, až na sobě nebudu mít tady ten stres, že bych ten tým v tom nechala, kdybych se necítila dobře. Protože i jako kapitánka mám k týmu závazky a ten stres jsem na sobě měla už dlouho. Po covidu jsem měla často virozy a necítila jsem se dobře, takže se těším na to, že nebudu mít stres z toho, že budu nemocná a budu se muset holkám omlouvat z tréninku.

A čím se za svou kariéru odměníš?

Dám si kafe na naší nové terase!